Široká a úzká cesta nejsou kulisy k jednoduchému výběru „nebe–peklo“. Ježíš mluví k lidem, kteří se považují za věřící, a zve je od zbožné samozřejmosti k životu, který jeho učení skutečně žije. Jde o každodenní praxi, ne o jednorázová gesta.
Vcházejte těsnou branou. Prostorná brána a široká cesta vede do záhuby a kdekdo tudy kráčí. Těsná brána a úzká cesta však vede k životu a málokdo ji nachází. (Mt 7,13-14 B21)
Na začátku je třeba říct zásadní věc. Kontext této pasáže není o tom, zda si vybíráme „cestu do nebe“, či „cestu do pekla“. Podobenství o dvou cestách je o způsobu života, který buď odpovídá, nebo neodpovídá Ježíšovu učení.
Dalším klíčovým bodem je skutečnost, že Nový zákon nikde nepředstavuje rozhodnutí následovat Ježíše jako jednoduchou volbu mezi nebem a peklem. Tato dichotomie je spíše moderním výkladem – obrazem, který může připomínat scénu z Matrixu, kde Morfeus nabízí Neovi modrou nebo červenou pilulku. Ježíš takto nikdy nestavěl „nebe“ a „peklo“ jako dvě možnosti vedle sebe a výběr mezi nimi. Většinou mluvil o Nebeském království jako o souboru hodnot a způsobu života svých následovníků, nikoliv jako o místě, kam se člověk dostává po smrti. Rovněž o pekle často hovořil nikoli ve smyslu zatracení po smrti, ale jako o stavu, kdy člověk ničí vlastní život nebo životy druhých.
Zarytý a kýčovitý obraz o dvou cestách Tento kontext je důležitý, protože naše představa dvou cest často vychází ze známé kresby malířky Charlotte Reihlen Široká a úzká cesta (Der breite und der schmale Weg). Obraz vznikl v rámci probuzeneckého hnutí v druhé polovině 19. století a rychle se rozšířil v evangelikálních kruzích. Sloužil jako „vizuální kázání“ pro prosté věřící a znázorňuje kontrast dvou životních směrů – široké cesty plné zábav a hříchu vedoucí do pekla a úzké cesty víry, která míří do nebe. Mnohé modlitebny jej dodnes uchovávají ve svých prostorách. Přesto však tento výjev zcela nevystihuje skutečný smysl Ježíšova podobenství. To, co si lidé z obrazu odnášejí, může být téměř pravým opakem Ježíšova původního záměru.
British Museum, Public domain, via Wikimedia Commons Kontext Ježíšova vyprávění o dvou cestách Pojďme se spolu podívat na kontext, v němž je výrok o dvou cestách zasazen. Tato slova zaznívají po sérii výroků v kázání na hoře, kde Ježíš představuje manifest svého Království. Poté, co zaznělo to hlavní, Ježíš vyslovuje sérii výroků, kterými svým posluchačům předkládá dvě možnosti a vyzývá je k volbě. Ty dvě možnosti jsou poslouchat a aplikovat Ježíšova slova do života, nebo neposlouchat a jít si po svých. Tyto metafory reprezentují morální a existenční volbu učedníka – projeví se jeho víra v činu, či zůstane pouhým nasloucháním?
Těšínský kazatel Bohuš Wojnar ve své sérii Mesiáš podle Matouše připomíná: „Je skvělé, že můžeme slyšet Slovo života, ale životem se nestává tím, že je slyšíme. Životem se stává tehdy, když je uplatňujeme. Slovy apoštola Jakuba: Tím slovem je ale potřeba se řídit – nenamlouvejte si, že mu stačí naslouchat!“ (Jk 1,22 B21)
Musíme si dát pozor, abychom Ježíšovy metafory nebrali příliš doslova a netvořili si kolem toho svou teologii, která nerespektuje kontext Ježíšovy doby. „Projít branou“ neznamená nějaký jeden zvláštní moment v našem životě. Stejnou symboliku nese i Ježíšovo prohlášení „Já jsem dveře“, které koresponduje s jeho sebeidentifikací jako pastýře.
Wojnar dále zmiňuje, že když Ježíš mluví o tom svém bytí pastýřem, mluví o dveřích. Dodnes to používají beduíni. Když se jeden bratr, který spal ve stanu, ptal beduína, kde bude spát on, odpověděl: „Já nebudu ve stanu, já jsem dveře.“ „Co prosím?“ „Já jsem v ovčinci…, to je ohrada…“ Tím myslel, že se posadí do vstupu do kamenné ohrady a bude hlídat stádo. Čili každý, kdo by chtěl vstoupit do toho ovčince, musí vstoupit skrze něj, musí ho vzbudit. Projít bránou tedy znamená kráčet skrze Krista a za Kristem. My bychom byli rádi, aby ta úzká cesta, to úzké hrdlo trychtýře, bylo co nejkratší, ale on je tak dlouhý, jak dlouhý je tvůj život.“
Ježíš několikrát říká, že kdo vytrvá do konce, bude spasen (např. Mt 24,13) a někteří si dokonce ani nebyli vědomi toho, že byli započítání mezi ty, kteří žili život Království (Mt 25,34-40). Takže to není o jednom momentu, jednom pokání, jedné modlitbě… Je to o způsobu (stylu) života, který reprezentuje Ježíšovo Království. Obraz úzkých dveří u Lukáše (Lk 13,24) ukazuje, že vstup vyžaduje určitou námahu a zápas (podobně 1Kor 9,25; Ko 1,29; 1Tm 4,10; 2Tm 4,7).
Kdo kráčí po široké cestě? Ke komu vlastně Ježíš promlouvá? Ježíš promlouvá k nábožensky založeným lidem. K lidem věřícím v Boha, slušným, spořádaným, kteří si byli sami sebou jisti. Ježíš v té chvíli nemluví k „ateistům“ ani k otevřeným hříšníkům, ale k lidem, kteří se sami považovali za věřící a spravedlivé. Oni znali Písmo, chodili do chrámu, dodržovali náboženské předpisy a spoléhali na to, že právě jejich zbožnost jim zaručuje správný vztah s Bohem. Byli to lidé spořádaní, morální a vážení ve společnosti, a přesto právě jim Ježíš říká, že vstup do Božího království není samozřejmý a že potřebují novou orientaci svého života. Jinými slovy – tito zbožní lidé kráčeli po široké cestě.
Ježíšova slova mají otřást domýšlivostí těch, kteří se cítí být v pořádku – těm, kteří nepochopili, že nestačí vykonávat náboženské úkony. Mám za to, že podobná logika platí také o výroku „kdybyste měli víru jako zrnko hořčice…“. Nemusí tady jít o to, že naše víra je na bodu nula a potřebujeme ji vybičovat alespoň na úroveň hořčičného zrnka. Možná, že naše víra je naopak tak „velká“ – obtěžkána setrvačností, stereotypem, samozřejmostí, jistotou, zásluhami a vyjetými kolejemi – že už nevnímáme tu krásu „malého zázraku víry“. Zázrakem tu nemusí být míněny věci jako „dorůstaní nohy“, ale malinké všední věci života, které už bereme jako samozřejmost. To nám pak brání v autentickém setkání s Boží milostí, se kterou se tak silně setkal Augustin, Martin Luther nebo John Wesley. Naše víra může být velká jak slon. Ovšem slon svými kroky zadupe hořčičné zrno do země.
Jít po široké cestě znamená být zaměřený především na sebe, své pohodlí, své jistoty, své názory… Dovolím si zacitovat slova současného papeže Lva XIV. z jednoho jeho zamýšlení: Bůh nechce kult oddělený od života a nemá rád oběti ani modlitby, pokud nás nevedou k tomu, abychom milovali své bratry a sestry a praktikovali spravedlnost. Evangelium nás provokuje. Zatímco my někdy soudíme ty, kteří jsou daleko od víry, Ježíš zpochybňuje jistotu nás věřících.
Naše víra je totiž autentická, když zahrnuje celý náš život, když se stává kritériem pro naše rozhodování, když z nás dělá ženy a muže, kteří se angažují pro dobro a riskují v lásce tak, jako to udělal Ježíš. On si nevybral snadnou cestu úspěchu nebo moci, ale aby nás spasil, miloval nás tak, že prošel úzkou bránou kříže. Někdy to znamená činit těžká a nepopulární rozhodnutí, bojovat proti vlastnímu egoismu a obětovat se pro druhé, vytrvat v dobru tam, kde zdánlivě převládá logika zla. Na to se dá říct jenom „amen“.
Když Ježíš mluvil o „široké cestě“, nemluvil o „hříšnících“ – o těch druhých, zlých, nespasených, hrubých, kteří (domněle) jsou na cestě do pekla. Vždyť právě proto, že se Ježíš s těmito lidmi stýkal, dostal od náboženských lidí přezdívku „milovník hodů a pitek, přítel celníků a hříšníků“. Právě tyto lidi dával Ježíš náboženským lidem za příklad, když říkal: „Amen, pravím vám, že celníci a nevěstky předcházejí vás do Božího království.“ (Mt 21,31)
Kdo kráčí po úzké cestě? Celkový kontext Ježíšovy promluvy a jeho posluchačů nám tedy ukazuje, že „úzká cesta“ není o hrstce vyvolených slušných, spořádaných, nábožensky založených lidí, co mají sice trochu těžší život, ale zato spásu jistou. Podobně to vyjadřuje Jiří Mrázek v Českém ekumenickém komentáři k Novému zákonu: Jestliže se přitom mluví o málokterých, kteří je nalézají, není to samolibost hrstky vyvolených, nýbrž – v kontextu Kázání na hoře a Matoušova evangelia vůbec – nouzový stav, na který je třeba reagovat: prošlapat cestu i pro ostatní. Jsou to ti, kteří si uvědomují, že nejsou „v pohodě“ a že to „nemají v suchu“. A taky ti, kteří ví, že to všechno v životě není jenom o nich.
O kousek dále Mrázek píše, že úzká cesta není o nějaké jistotě víry: Úzká stezka působí nedůvěryhodně, není jisté, zda nekončí za nejbližší zátočinou nebo na nejbližší mýtině. Není jisté ani to, zda vede daleko, ani to, že z ní nesejdeme nebo ji neztratíme pod nohama… Úzká branka může vést leda do vykřičené čtvrti, potažmo do nějaké nebezpečné přístavní čtvrti, v jejichž uličkách se lze ztratit nebo přijít k úhoně. Toto očekávání je však v Ježíšově výzvě provokativně postaveno na hlavu. Nárok této výzvy, a tím i celého Kázání na hoře je tedy formulován paradoxem: právě ta cesta, která vůbec nevypadá, že by někam vedla, vás dovede k cíli.
To zní jako mnohem větší „punk“ než uhlazená cestička spořádaných křesťánků, co jdou do nebíčka. Ba ne, úzká cesta s Bohem je mnohem větší dobrodružství než jen „musíme to tady nějak přežít, abychom jednou byli ve věčné blaženosti“. Úzká cesta znamená kráčet s Tím, který se k nám jednou znovu vrátí. Na úzké cestě jsou ti, kteří nejen poslouchají, ale aktivně zapracovávají principy Kristova království do svého života. Ti, kteří nemají za střed vesmíru sami sebe (dokonce ani svou víru a zbožnost). Jsou to ti, kteří ví, že víra, láska a naděje něco stojí. Jsou to ti, kteří riskují. Jsou to ti, kteří jdou dále i přes odpor, a to i tehdy, kdy ten odpor přichází ze strany sebejistých nábožensky založených lidí.
Závěr A nakonec bych rád citoval větu, jejíž zdroj sice neznám, ale perfektně podtrhuje základní myšlenku tohoto článku: Co když je „úzká cesta“ radikální láska s široce otevřenou náručí? A co když je „široká cesta“ vedoucí do záhuby úzkoprsé zákonictví založené na pravidlech? Přeji vám pevné kroky na úzké cestě. Milost s vámi.
Proboha!
HlídacíPes.org|
MMAMAG.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
Žena.cz|
ReadZone|
i60.cz|
Techzpravy.cz|
Žlutá kočka|
NESPECHEJ.cz|