Cvičíte denně?
V žádném případě. Už vlastně tím, že jsem starší, tak maximálně třikrát týdně.
Takže vám to nedělá dobře, když cvičíte? Nebo spíš na to nemáte čas?
Ne, teď jsem vyloženě v režimu velkého odpočinku. Chtěla jsem trochu přibrat, tak jsem si řekla, že budu víc odpočívat. Protože kromě toho i víc cvičím posilovací trénink – ten mám jednou týdně. Ale teď opravdu hodně odpočívám a zjišťuji, že mi to dělá velmi dobře. Takže zase tolik necvičím, jen se třeba protáhnu. A nebo když teď přes léto jezdím natáčet Bedekr, tak tam musím ráno určitě cvičit. Tam je to skoro denně, ale to je kvůli zádům, protože ty hodiny v letadle nebo v autě mi záda ničí.
Většina žen, chce zhubnout. Vy mě překvapujete tím, že se snažíte přibrat. Co vás k tomu přimělo?
Tak to je už skoro druhý rok od Survivoru, kde jsem hodně zhubla. A vůbec se mi nedařilo nabrat zpátky svaly, z toho jsem se dostávala docela dlouho. Takže teď jsem pořád ještě v takovém režimu odpočinku, více jídla. A hodně si to hlídám, protože já jsem takový člověk, který vždycky jde za něčím naplno, jsem trochu extrémistka. A teď se snažím to dostat do harmonie. Když můžu víc odpočívat, je to pro mě blahodárné a myslím si, že i pro hubnutí je to vlastně lepší. Myslím, že pro ženy je v našem věku hrozně důležité odpočívat. Protože můžete pořád pracovat, pořád cvičit, a stejně nezhubnete. To tělo je pořád v režimu vojáka. Ale když mu dáte hluboké odpočinky, funguje mnohem lépe. To jsem zjistila třeba teď.
A čím si myslíte, že to je, že se vám po Survivoru nedařilo přibrat?
Nevím. To tělo se dostalo do extrémního stresu a hrozně dlouho tak fungovalo. A do toho jsem ještě řešila samozřejmě osobní věci ve svém životě. Byla jsem v takové tenzi, že tělo vůbec, i kdybych jedla cokoliv, ale často to ani nešlo, prostě nechtělo nic přijímat. Protože jsem nebyla v klidu, v tom hlubokém odpočinku. Byla jsem v režimu vojáka strašně dlouho.
Jak se to člověk naučí? Meditujete? Jak se dá dostat do takového hlubokého klidu?
Já pracuji hlavně na spánku. To znamená, když jsem se třeba budila v noci, že jsem se bála nějakých situací, které se mi děly. To znáte, jak se člověk probudí a buší mu srdce. Tak s terapeutem jsme našli způsob, jak se i v noci znovu dostat do toho hlubokého klidu. Říkám si: „Všechno je v pořádku.“ A vytvořila jsem si něco, čemu říkám „brázda klidu“. Ten hluboký pocit, že jsem v bezpečí. A i technicky hlavou jsem se tam vždycky dostávala, ať už myšlenky byly jakékoliv, pořád jsem se vracela do toho spokojeného stavu, skoro jako dítěte. Že všechno je v pořádku, že důvěřuji procesu, a že se nic špatného nestane. Ale musíte to opakovat několik dní za sebou, opravdu vydržet. A pak už stačí jen se do té brázdy „cvaknout“, já si vždycky řeknu: „Jsem v brázdě.“ A hned usnu. Dopřávala jsem si i to, že když v noci člověk nemůže spát a usne třeba až kolem sedmé ráno, jak to všichni známe, už je z toho úplně hotový, tak jsem si prostě dovolila přispat i do desíti. Když můžu, tak si to dopřeju. Protože někdy se vracím z divadla ve jednu ráno a dřív jsem byla pořád v tom, že musím, musím. Teď to vědomě pouštím a učím se.
Pamatuji si, že jsme spolu dříve mluvili o vašich rodinných problémech. Nechci to znovu otevírat, jen se ptám, je to teď lepší?
Můj přístup je lepší. Neříkám, že někdy mi není smutno. Ale celkově, když na tom pracuji, je to lepší. Samozřejmě v noci je to horší. Přes den se to ovládá snáz, protože člověk něco dělá nebo si myšlenky přesměrovává na to, že všechno dobře dopadne. Ale v noci nevědomí a podvědomí pracují za vás, a to se ovládá hůř. Ale i to je vlastně dobré. Je to o přijetí toho, jak věci jsou. Život není jednobarevný. Patří k němu světlo i temnota.
Takže pracujete hlavně na sobě?
Ano.

Ivana Jirešová vyzkoušela novinku od novozélandské kosmetické značky Antipodes, klterá je zaměřená na pleť při menopauze
Foto: Antipodes Skin Care
Dnes se tu představuje krém na pleť v období menopauzy. Když jste přišla, vypadalo to, že vás tohle období trochu děsí, je to tak?
Asi jenom kvůli tomu názvu. Jinak zatím nic necítím. Tím, že cvičím, nemám žádné příznaky. Takže to zatím vůbec neřeším.
Proč si myslíte, že má to slovo takové stigma?
Je to hrozný předsudek. Četla jsem knihu, kde se o tom psalo, jakoby v tu chvíli žena už byla nepotřebná, protože tělo funguje jinak. A to je absolutní klišé, opravdu předsudky. Já si myslím, že to může být krásné období. Protože žena už není v takové tenzi, nemusí všechno stihnout. Dostává se k moudrosti. A tím jsou ženy výjimečné, když dobře zestárnou, tak se do tohohle stádia dostanou. Stejně jako muž může být gentleman, žena může být dáma. A když je žena dámou, je to krásné. Není to nervózní, nespokojená žena, ale ta, která přijme změnu. Je to o pohledu. Myslím, že se dá stárnout s grácií a naopak se na to těším, pokud se mi podaří tou dámou být.
Já jsem naopak četla, že menopauza je období programování mozku na „supermozek“.
Určitě na tom něco je. Ale myslím si, že je důležité k tomu nepřistupovat se strachem. Ne, že to člověk urve za každou cenu, že se bude pořád honit, píchat si botoxy a podobně. Neříkám, že jsem nikdy žádný zákrok neměla, samozřejmě mám, jsem herečka. Ale jde o to přijmout to. Vůbec se toho nebát. A to chce odvahu. To přeprogramování, o kterém mluvíte, jsem dělala právě tenhle rok. A byl to nejtěžší rok mého života. Protože v tomhle věku vám vyjedou všechny strachy nahoru. Ne strachy, spíš úzkosti. To, co člověk měl jako mladý. Ale v produktivním věku jedete, jedete, a nemyslíte na to. A teď se vám to znovu ukáže, jako v pubertě. Všechno. A vy to musíte přijmout a znovu se vlastně poskládat na tu poslední část života. A já doufám, že pro mě bude nejkrásnější ze všech.
Zdroj: Autorský článek
Související články