CENTRUM.CZ > Žena-in.cz > 1. 12. 2025, 10:00

Ospalost vedle milovaného člověka: Proč se nám zavírají oči právě u partnera

| 3 min

Sdílet

Je to scénář, který zná téměř každý, kdo žije v partnerství. Těšíte se na společný večer, v hlavě máte představy o tom, co všechno spolu budete dělat, a sotva si oba sednete na gauč, partnerovi se začnou klížit oči. Chvíli s tím bojuje, možná se ještě snaží vnímat, co říkáte, ale nakonec podlehne a usne. V tu chvíli se může do mysli vkrádat pochybnost, je unavený, nebo jsem nudná? Nebo ho to se mnou prostě nebaví?

Ospalý muž a žena na gauči

Zdroj: Shutterstock

Přitom věda nabízí překvapivě něžné vysvětlení. Podle rozsáhlého výzkumu publikovaného v roce 2022 v časopise Sleep Science může být tato ospalost mnohem víc než jen důsledek náročného dne, může to být tichý fyzický projev lásky a pocitu bezpečí, který vedle vás partner prožívá.

Láska uklidňuje tělo i mysl

Vědci ve zmíněné studii zkoumali téměř osm set dospělých v různých typech romantických vztahů. Zajímaly je nejen jejich spánkové návyky, ale také kvalita vztahu, míra citového propojení, sexuální život a celková partnerská spokojenost. A výsledky byly nečekaně jednoznačné, lidé, kteří žijí v bezpečných a stabilních vztazích, usínají rychleji a spí klidněji. Mají méně nočních probuzení a budí se odpočatější než ti, jejichž vztahy jsou nejisté nebo méně uspokojivé.

Proč tomu tak je? Klíčem jsou dva hormony, kortizol a oxytocin. Kortizol je hormon, který nás drží ve střehu. Pokud máme za sebou těžký den, hádku, stres v práci nebo jen sérii drobných napětí, naše tělo ho produkuje více. A právě jeho zvýšené hladiny nám brání se uvolnit. Usnout v takovém stavu je téměř nemožné, mozek má pocit, že musí dávat pozor.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

Metoda Methew Walkera vás naučí jak spát a mít energie na rozdávání celý den

Jenže právě zde vstupuje do hry partner. Pokud jsme s někým, komu důvěřujeme, tělo intuitivně vyhodnotí, že se nachází v bezpečí. Kortizol klesá, svaly povolují, dýchání se zpomaluje. A v ten moment se začíná zvedat hladina oxytocinu, hormonu lásky, který se vyplavuje při dotyku, blízkosti, mazlení, ale někdy i pouhé přítomnosti člověka, k němuž máme silné citové pouto. Oxytocin má uklidňující účinek podobný přírodnímu sedativu. Zpomaluje dech, tiší vnitřní neklid a vytváří pocit hlubokého klidu. A když se tyto dva procesy spojí, pokles stresu a nárůst láskyplné pohody, nervový systém přepne do režimu odpočinku a obnovy. Prakticky to znamená, že tělo dostane signál, teď můžeš vypnout, tady jsi v bezpečí. A tak vypne. Někdy rychleji, než bychom čekali.

Ospalost jako tichý kompliment

Když partner usne během společného večera nebo se mu zavírají oči při mazlení, je snadné brát to osobně. Člověk má tendenci přemýšlet, jestli nebyl společný čas pro toho druhého nezajímavý. Jenže vědci upozorňují, že ospalost v přítomnosti partnera může být pravým opakem, může to být tělesná reakce na hluboké bezpečí a emocionální napojení.

Psychologové, kteří se výzkumu účastnili, popisují, že lidé ve vztazích s vysokou mírou důvěry, tedy toho, že cítí, že jsou vnímáni, oceňováni a podporováni, mají zdravější noční cyklus i zdravější stresový profil. Jejich kortizol během dne klesá plynuleji a večer se dostává na mnohem nižší hodnoty, což výrazně podporuje spánek.

MOHLO BY SE VÁM LÍBIT:

S finskou tchyní vycházíme dobře, mohla by jezdit klidně častěji. Na Vánoce u ní se těším, přiznává Jitka Nováčková

Je ale důležité připomenout, že ospalost není absolutní měřítko. Někdy za ní stojí obyčejná únava z práce, nemoc nebo životní styl. A naopak, i když vedle partnera neusínáte, může být váš vztah krásný a pevný, spánek ovlivňuje příliš mnoho faktorů. To nic nemění na tom, že když někdo u vás pravidelně usíná, často to znamená něco velmi intimního, že právě s vámi se cítí nejbezpečněji. Jeho tělo nemusí být v pozoru, nemusí se hlídat, a konečně může vypnout. V určitých situacích se tak jednoduchý moment, jako je hlava položená na vašem rameni a postupné usínání, může stát jedním z nejčistších vyznání důvěry, jaké si dva lidé mohou dát.

Zdroje: Thieme, Psychology Today, News Week, Forbes