Matka se v dcerách viděla jako nebe v jezírku a všechny mládence z okolí k nim přitahovalo, jako když se motýl žene za světlem.
Jednoho dne však matku skolila těžká nemoc. Den za dnem chřadla, až se zdálo, že jí zazvoní umíráček. Dívky běhaly po vesnici jako bez duše, ptaly se mudrců, sbíraly byliny, ale nic nepomáhalo. Až jedna stařenka řekla: „Pomůže jen živá voda. Dva dny cesty odtud, na ostrově uprostřed řeky, je pramen. Kdo se z něj napije, bude uzdraven.“
Vypravila se tedy nejstarší sestra. Přebrodila řeku, spustila vědro a nabírala vodu. Ale sotva je vytáhla, plaval v něm velký černý rak. Zvedl klepeta a pravil:
„Dám ti vody, děvče spanilé,
jen když slíbíš, že půjdeš za mě.“
Sestra vykřikla: „Já a za tebe, vousatý tvore? Raději se nikdy nevdám!“ A mrštila vědrem zpět. Domů přišla s prázdnou a vymluvila se, že se provaz přetrhl.
Pak šla prostřední. Vědro naplnila – a opět se v něm objevil rak. Tentýž požadavek, tentýž verš. Dívka se zděsila a odmítla stejně prudce: „Raději si vezmu starý pařez než tebe!“ A utekla.
Nakonec se vydala Lada. Cesta byla dlouhá a když spatřila raka s klepety, také se jí zachvělo srdce. Ale vzpomněla si na svou matku, bledou a téměř mrtvou. Strach přehlušila soucit a přikývla: „Dobře tedy, půjdu za tebe.“
Rak ji pustil nabrat vody. Lada pospíchala domů, matce zvlhčila rty – a ta v mžiku ožila. Z chalupy se vytratila smrt a vrátila se radost.
Ale sotva padl večer, ozvalo se za dveřmi:
„Lado, Lado, otevři mi, má milá,
pamatuj, co jsi slíbila,
když jsi vodu z pramene brala.“
Lada se zachvěla. Sestry se jí vysmívaly, když rak vlezl dovnitř: „Takový ženich! To je náš švagr? Směšné!“ Prostřední do něj dokonce kopla, až se převrátil na záda. Jen Lada se ho ujala, zvedla ho a položila na lavici.
Když přišla večeře, ozvalo se znovu:
„Lado, Lado, dej mě na stůl, má milá,
pamatuj, co jsi slíbila,
když jsi vodu z pramene brala.“
Sestry se chechtaly a podávaly Ladě kutáč, ať ho zabije. Ale Lada, ač měla odpor, splnila slib – položila raka na stůl.
Po jídle žádal ještě jednou: aby ho Lada sama uložila do postele. Se slzami v očích tak učinila, zatímco sestry se za dveřmi dusily smíchem.
O půlnoci se však spustil hrozný rachot. Chalupa se otřásala, prkna praskala, střecha se lámala, jako by se bortil svět. Lada se bála, že přišel konec – ale místo toho se ráno probudila v nádherné komnatě.
Na posteli neležel rak, ale krásný princ. Chaloupka zmizela a na jejím místě stál palác se čtyřmi věžemi, čtyřiceti komnatami a čtyřmi sty okny. Princ poklekl před Ladu a řekl:
„Lado, Lado, nevěsto má,
tys mě věrností vysvobodila.“
A byla svatba, jakou ještě nikdo neviděl. Nejen celá vesnice, ale celé království hodovalo a zpívalo. Pole samo zpívalo, les se vlnil v tanci a dodnes se o té svatbě vypráví.
Jen dvě osoby chyběly – Ladiny sestry. Jedna závistí zcela zezelenala, druhá zežloutla. Takovou hanbu neunesly a lidem na oči už nikdy nevstoupily.
Cingilingy bom… Zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec…
Pohádky bez konce
NESPECHEJ.cz|
Trendy svět|
Zprávy - Aktuálně.cz|
KINOTIP2.cz|
Pravda24|