Narodil jste se, vyrůstal i studoval v Kanadě. Jak jste se rozhodl přestěhovat se do Prahy? Bylo těžké naučit se novou kulturu?
Moji rodiče byli Češi, emigrovali do Kanady v roce 1973. Tatínek byl fotograf pro Barrandov a v té době poslal nějaké fotky přes hranice. Policajti je chytili a pak samozřejmě trest, věznice, delegace a tak dále. Já jsem se narodil v roce 1976 a celý život jsem měl zájem o svoje kořeny, o českou kulturu. Po roce 1991 jsme jezdili do Čech často na návštěvu, navštívili jsme nejen příbuzné, ale i české galerie. Tam jsem viděl Jiřího Koláře, ten je pro mě král koláže. Mezitím jsem začínal malovat graffiti a žili jsme v Bostonu. Tam jsem měl ateliér, ale americká kultura není úplně pro mě. Takže jsem si řekl, jelikož mám české občanství, proč to nezkusit. Přijel jsem a už jsem tady deset let.
Jsou vaše české kořeny důvodem, proč zobrazujete ve své tvorbě historické postavy, jako například nyní Jana Masaryka?
Když jsem žil v Bostonu, viděl jsem v muzeu jeden obraz od amerického malíře Chuck Close, který byl fyzicky nemocný, ale maloval velkoformátové portréty. Řekl jsem si, že s mojí graffiti zkušeností bych chtěl taky malovat abstraktní portréty, ale se sprejem, a že nebudu malovat známý lidi. Známí lidi mě vůbec nezajímají. Myslel jsem, že malovat český historický figury by bylo nejenom pro Čechy, ale i pro mě, abych zkoumal českou historii. Takže v Praze 5 jsem maloval Elišku Peškovou, Pavla Švandu a tak dále. A teď zrovna Jan Masaryk. Takže nemám problém malovat známý český figury. Ale Elvis, Marilyn Monroe a jiný světový popkultury mě vůbec nezajímají.
Jak jste se dostal k možnosti malovat tak velké formáty jako jsou murály na zdi?
Samozřejmě vymalovat svůj pseudonym na viditelný velký formát je pro graffiti umělce velice důležité. Pro spoustu graffiti umělců je to na vlaky, metro a tak dále, a pro mě to byly stěny. Policajti mě chytili velice rychle, takže nemám moc dlouhou graffiti historii. Ale v devadesátkách už bylo možné vybudovat kariéru na street art (forma umění, které se objevuje na veřejných prostranstvích a zahrnuje graffiti, murály a další, pozn. redakce).
Když jsem přišel do Čech, viděl jsem, že umělci jako Jan Kaláb, Michal Škapa a tak dále už malovali murály, a řekl jsem si, že tam ještě je možnost přidat. První jsem začal malovat na Pragovce, kde jsem měl ateliér, a tam už to začínalo, lidi viděli, že dělám abstraktní, optický portréty, co možná nejsou úplně viditelné na první pohled. Ale když mají trošku trpělivost a sledují můj murál z dálky nebo přes kameru na mobilu, tak je to hned víc výrazný a snadnější vidět.
Setkal jste se už někdy s tím, že by někdo posprejoval vaše umění?
Jasně, že jo. Příběh mezi ilegálním, legálním graffiti a street art je široký. Spousta malířů ilegálního graffiti má respekt pro street art umělce. A naopak si myslím, že spousta street art umělců, jako jsem já, má respekt pro ilegální graffiti writery (termín pro člověka, který vytváří graffiti, pozn. redakce). Protože jsem tam byl taky. Ale tak jedno procento na obě strany nemá k sobě respekt. Jednou za čas někdo přijde a přidá nápis nebo pseudonym na street art. Ale proto už používám antigraffiti nátěr. To znamená, že kdyby na Jana Masaryka někdo něco namaloval, je možnost to chemicky odstranit.
Malba Jana Masaryka byla práce na zakázku, anebo to byl původně váš nápad?
Na domě, kde je teď murál Jana Masaryka, měli problém s graffiti. Město je nečistí, takže je to trochu povinnost pro majitele, aby vyčistili graffiti. A jedna možnost je nejen odstranit chemicky graffiti, což je velice drahé a těžké, ale i přidat nějaký murál, aby tam bylo víc kultury, víc barev, něco zajímavějšího pro lidi, kteří nemají rádi nelegální graffiti. Zároveň to není vizuální smog, není to billboard, takže jsem se domluvil s majitelem domu.
Jakou technikou jste maloval Jana Masaryka a proč je vlastně vzhůru nohama?
Technika, samozřejmě, je pro mě sprej. O stylu mluvím často jako o impresionismu, poloabstraktním, optickým umění, které je výrazně viditelnější přes kameru na mobilu nebo z dálky. Vzhůru nohama je proto, že jsme s majitelem seděli, sledovali tu zeď a řekli jsme si, co bychom mohli udělat, aby to nebyl jenom klasický portrét. Jak bychom to vzali dál? Necítím se pohodlně malovat ten samý styl vždycky, rád zkouším něco novýho. Mám obrovské štěstí a radost, jsem skutečně vděčný, že klienti měli kuráž, aby šli do toho se mnou, a pak fakt měli tenhle nápad rádi. Takže s nimi jsme řekli, že to udělám vzhůru nohama a už to šlo.
Měl jste původně nákres nebo jak se vám podařilo murál, který je naopak, namalovat?
Vždycky, když maluju venku, mám plán. Každý umělec, když maluje nějaký velkoformátový nápis, jméno, nebo portrét, má nějaký plán. Protože tam nemůžu být celý měsíc jako v ateliéru na jeden obraz. Plošina, ze které jsem maloval, byla v pronájmu, policajti byli samozřejmě nešťastní, že tam beru místo, nějaký jeden obchodník tam byl taky nešťastný, protože ta plošina byla velice velká. Takže to musí lítat. Plán jsem měl, když stojím na plošině a nefouká a neprší nebo nesněží, cítím se velice pohodlně a jsem nadšený, že dělám něco, co mě baví a jsem vděčný, že lidi mají zájem. Murál jsem tak maloval dva dny.
Takže jste se setkal i s negativními reakcemi obyvatel?
Negativní reakce jsou vždycky. Často je to starší generace, vidí sprej a hned vidí vandalismus a možná nerozumí, co dělám. Bojuju proti billboardům, proti vizuálnímu smogu, chci radši, aby lidi viděli murál jako mění, než korporátní zprávy a reklamy.
Například, když byl covid, všechny galerie i muzea byly zavřené, ale Češi mají rádi umění, takže murály byly. Samozřejmě všichni jsme měli nějaké deprese, ale když jeli lidi do práce, aspoň viděli něco zajímavého. Ale jednou za čas někdo přijde a hned sdílí jeho negativní názor. Jsou často sprostí, a tak s nimi ihned jdu do nějakého konverzace, protože to radši vyřeším a řeknu: „Klidně můžete být sprostej se mnou, protože umím být sprostej taky, ale nemůžete křičet nahlas, protože můj otec ne mě křičel celý život, takže takhle ne. A když máte nějaké otázky, samozřejmě jsem tady k dispozici, abych vysvětlil co, proč, jak.“
V období Vánoc jste vyráběl věnce z vypotřebovaných sprejů. Kolik sprejů jste spotřeboval na murál Jana Masaryka a plánujete z nich také něco vytvořit?
Na murál jsem spotřeboval 110 sprejů. Je pro mě velice důležité využít recyklovaný materiál, trash (odpadní či vyřazené materiály využité k tvorbě, pozn. redakce) a použitý materiály, jako hliník, dřevo a tak dále, do dalších obrazů. Recyklování, upcycling, jsou velmi důležitý pojmy dneska, protože jsme konzumní společnost, je pro nás snadnější jít do obchodu, koupit nový plátna, nový panely a malovat další obraz. Mezi tím ale vyházíme spoustu dřeva, hliníku a další využitelný materiál do popelnice.
Takže pro mě je to velice důležité využít recyklovaný materiál. S těmi dárky na Vánoce jsem používal sprej a spousta lidí v tom viděla ten humor, byly to trošku „urban Vánoce“ (svátky v městském, streetartovém stylu, pozn. redakce). Když beru spreje zpátky do ateliéru, vypustím z nich vnitřní tlak a pak je použiju například do soch a do nějakého 3D umění.
Vánoční "recyklovaný" věnec Davida Strauzze.
Kdo je váš vzor? O kom bystě řekl, že ovlivnil vaši tvorbu?
Mám takových umělců spoustu. Jiří Kolář, jak používal papír, za mě nikdo není lepší než on. Pak portréty, to byl umělec, který už bohužel nežije, Chuck Close v New Yorku. Další umělec, který byl jeden z prvních, kdo používali trash, odpad do umění, Robert Rauschenberg. Ten byl pro mě další král, protože on začal, skoro jako dadaisticky využívat to, co vidíme jako trash nebo odpad, jako luxusní materiál. Je to pro mě trošku příklad toho, že když vidíme bezdomovce, myslíme, že jsou trash, ale nikdy nevíme, co se jim stalo, jaký je jejich příběh. Takže je to o perspektivě, která je velice důležitá, nejen v umění.
Zprávy - Aktuálně.cz|
HN.cz|
In-lifestyle.cz|