Přicházíte do kuchyně s jasnou představou, ale jakmile projdete dveřmi, myšlenka je pryč. Pak několik vteřin stojíte před lednicí, jako by chlad mohl osvěžit záměr, který se vytratil. Tento jev studovala kognitivní psychologie a je znám jako tzv. doorway effect (prahový efekt).
Stačí projít dveřmi, aby si mozek vyložil, že jedna funkce skončila a jiná začíná. K tomu dochází proto, že naše sémantická paměť (paměť, kterou používáme k zapamatování pojmů) funguje nejlépe, když je spojena s epizodickou pamětí (pamětí, kterou používáme k zapamatování míst), a ta je spojena s kontextovými náznaky. Když se tedy vrátíme k původnímu kontextu – s určitým přestrojením, pokud je někdo přítomen – máme tendenci ztracené informace získat zpět.
Koncem 70. let 20. století provedl britský psycholog Alan Baddeley spolu s dalšími kolegy několik studií s kuriózním obsazením. Ve svém nejznámějším experimentu požádal univerzitní tým potápěčů, aby si zapamatovali seznamy slov ve dvou různých prostředích: pod vodou a na souši. Poté testoval schopnost účastníků zapamatovat si tato slova jak v tomtéž učebním prostředí, tak v druhém.
Zdroj: Youtube.com
Výsledek byl jasný: ti, kteří se učili a pamatovali si slova na stejném místě (voda-voda nebo souš-souš), dosahovali lepších výsledků. Postupem času se objevila celá plejáda studií, které potvrdily, že kontext (a dokonce i nálada) hraje v paměti klíčovou roli.
Změna prostředí podporuje zapomínání Jinými slovy, paměť je jako divadelní herečka, která zahraje svou roli obzvlášť dobře, pokud jsou kulisy, kostýmy a dokonce i osvětlení stejné jako při zkouškách. Pokud však nemá dobře nastudovaný scénář, podlehne změně scény, která přichází s průchodem dveřmi.
Termín „prahový efekt“ byl poprvé použit v roce 2011, ale začal se studovat již v roce 2006. V této první studii výzkumný tým požádal účastníky, aby si zapamatovali předměty přítomné ve virtuálním prostoru a poté se (virtuálně) přesunuli do jiné místnosti. Zjistili, že těsně za prahem se schopnost zapamatovat si tyto předměty výrazně snížila.
Následná četná šetření potvrdila, že se jedná o obecný princip aktualizace paměti. Navíc se ukázalo, že pokles výkonu nebyl způsoben ujetou vzdáleností nebo uplynulým časem, ale prostým faktem změny „scény“.
Tyto výsledky podporují myšlenku „modelu horizontu událostí“: změnou kontextu se související informace segmentují a stávají se méně přístupnými. K zapomínání dochází, i když si jednoduše představíme, že procházíme dveřmi.
Jak bylo ukázáno, nejsou to samotné dveře, které nám vymažou paměť, ale změna prostředí. Mozek ji interpretuje jako začátek nového dějství a částečně oddělí informace z předchozího dějství. V souladu s tím také několik nedávných studií, provedených s virtuální realitou , potvrdilo, že důležitý je přechod mezi prostředími, nikoliv samotný fakt překročení prahu.
Zdá se, že jednou z hlavních příčin těchto propadů je multitasking. Když provádíme několik činností najednou, mozek rozděluje pozornost, jak nejlépe umí, a některé informace zůstávají v „šatně“. Naše kognitivní kapacita je omezená, a když se změní kontext, úkoly, které nemají prioritu, mohou zaniknout.
Zapomínání bez demence Tyto každodenní zapomnětlivosti naštěstí neznamenají žádné závažné postižení. Bylo zjištěno, že postihují jak mladé, tak staré lidi. To naznačuje, že jde spíše o vedlejší účinek toho, jak si naše mysl organizuje zkušenosti, než o varovný příznak možné demence.
Nietzsche v tomto smyslu napsal: „Zapomnětlivost je pozitivní schopnost v nejpřísnějším slova smyslu, strážce, garant řádu a klidu“. Kdybychom neměli schopnost zapomínat, byli bychom zahlceni vzpomínkami a nezbyl by nám prostor pro činnost.
Ve skutečnosti má „prahový efekt“ i pozitivní stránku: střídání místností nebo pokojů nám pomáhá lépe si zapamatovat nové informace. Změnou kontextových narážek se místo aktualizuje a vzniká menší interference s předchozími úkoly. Mozek tak využívá nového prostředí k přehlednějšímu učení.
Kromě toho existuje také možnost „prázdného“ místa, aniž bychom změnili scénu: když vidíme zvláštní a hluboce milovanou osobu na nečekaném místě a chvíli nám trvá, než ji poznáme. Stává se to proto, že mozek musí hledat stopy obvyklé scenérie, aby do ní zapadl. Ani tato situace nesvědčí o kognitivním deficitu: mysl (a srdce) se přestavuje tváří v tvář mimořádnému a krásnému mraku vzpomínek.