Pravnuk se třema rukama

Sdílet

Zdroj: i60.cz

Hlavní je umět se z prekérních situací vymluvit. A najít plnohodnotné a líbivé vysvětlení. V případě portrétu pravnuka císaře Zikmunda se to povedlo dokonale. Řeč je o polském a litevském patronovi, sv. Kazimírovi. Kdo by si nevšiml, že na jeho obrazu jedna ruka přebývá...

Ilustrační foto: Wikipedia, volné dilo

Pravnuk se třema rukama

7. 7. 2025

Kralevic Kazimír nebyl jen Polák z litevského rodu. V jeho žilách proudila také krev Lucemburků a Přemyslovců, jelikož se narodil roku 1458 Alžbětě Habsburské, což byla po mateřské linii vnučka císaře Zikmunda. U nás tradičně zvaného Liška ryšavá.

Možná, že se u Kazimíra projevila i troška "svaté" arpádovské krve (nakonec byl tak trochu příbuzný se sv. Markétou Uherskou a sv. Anežkou Českou). Srazilo se to v něm natolik, že byl už roku 1521 prohlášen za svatého.

Kazimírovým otcem byl polský král a litevský velkokníže Kazimír IV. Byl třetí z jeho třinácti dětí. Nejstarší bratr se jmenoval Vladislav a roku 1471 se stal českým králem. Bingo! Náš Vladislav II. Jagellonský! Toho jsme si u nás zase překřtili na Krále Dobře, jelikož na všechno, co po něm kdo chtěl, říkal: ...bene... bene...

I Kazimír měl být králem. Uherským. Dokonce ho tím směrem vyslali už jako třináctiletého. Matyáš Korvín ale nechtěl dát Uhry zadarmo a zbrojil jako divý. Když Kazimír viděl, kolik krve by vyteklo pro svatoštěpánskou korunu na jeho hlavě, zvítězil v něm pacifista a odtáhl se svým vojskem k Nitře. A to už byl skoro u Budína.

Tatínka krále samozřejmě značně rozzuřilo, že mu uherské plány nevyšly. Pročež se kralevic Kazimír raději stáhl na jeden ze svých hradů. Tehdy začal s asketickým životem. Vytrvale se postil, spával na holé zemi, nosil oděv kajícníka a za ranního kuropění už podupával - lépe řečeno poklekával - před ještě zavřeným kostelem. A hlavně konal dobro všude vůkol. A lidé ho milovali.

Kazimír Polský, malba ze 17. století (fotokopie z knihy Rok se svatými)

Královská rodinka učinila ještě jeden pokus o vtěsnání Kazimíra zpět do evropské politiky. Chtěli ho oženit s Kunhutou Rakouskou, císařskou dcerkou. Neuspěli. Kazimír sdělil otci, že učinil slib panické čistoty. A přes to ve středověku nejel ani ještě neexistující vlak.... Takže bylo rázem po jagellonských panevropských plánech.

Důvěra asi přetrvala, protože Kazimír svého mocného otce občas královsky zastupoval. Hlavně v Litvě. A tak se stalo, že na jedné ze svých cest Kazimír zničehonic onemocněl. Tak těžce, že 4. března roku 1484 v Grodně zemřel. Usoudilo se, že na rychlé souchotiny. Bylo mu teprve 26 let. Pochovali ho ve Vilně (Vilnius), hlavním městě Litvy.

Nepřipomíná vám to něco? Velmi podobný osud měl u nás v roce 1457 i Kazimírův strýc Ladislav Pohrobek. Taky šokující rychlá smrt. U něj sice šlo akutní leukémii, ale dovolím si trochu zafabulovat na téma možné zděděné dispozice: co když to u Kazimíra oubytě nebyly..?

A teď konečně k té třetí ruce. Obraz visí ve Vilniuské katedrále. Vznikl někdy počátkem 16. století a Litevcům se vůbec nelíbil. Žehnající pravice světce totiž květem lilie ukazovala na polskou orlici. A už to vřelo. Malíř podlehl tlaku. Problematickou ruku zamaloval a vytvořil náhradní, tak říkajíc neutrální. Litevci se uklidnili, ale řvali zas Poláci. Jaké bylo překvapení, když po nějakém čase z plátna vykoukla i původní ruka. Malíř byl asi trochu patlal nebo měl značně nekvalitní barvy.

Ale zázrak byl na světě. Poláci se hned hodili do klidu. Hle! Světec chce žehnat oběma svým národům! A dal to najevo dokonale. Použil k tomu dokonce dvě pravé ruce. Svoje vlastní!