Před 36 lety padla železná opona. Dienstbier a Genscher přestřihli dráty, které zabily 300 lidí

| 4 min

Sdílet

Před 36 lety, 23. prosince 1989, přestřihli ministři Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher železnou oponu. Historický moment měl ale i svou zákulisní dohru.

Rozvadov, květen 1988

Zdroj: FOTO:Matthewselig2019, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Je to přesně třicet šest let od chvíle, kdy se u Rozvadova ozvalo cvakání nůžek, které změnilo mapu Evropy. Jiří Dienstbier a Hans-Dietrich Genscher se 23. prosince 1989 postarali o definitivní pád železné opony. I tento historický moment měl ale svou bizarní zákulisní dohru. Ministři totiž nejprve likvidovali zbrusu novou překážku, protože ta skutečná byla pro kamery příliš ošklivá.

Divadlo s nůžkami pro novináře

Byl den před Štědrým dnem prvního svobodného roku. U obce Nové Domky nedaleko Rozvadova se sešly stovky lidí, aby na vlastní oči viděly konec čtyřicetiletého rozdělení kontinentu. Československý ministr zahraničí Jiří Dienstbier a jeho německý protějšek Hans-Dietrich Genscher vzali do rukou masivní pákové nůště.

Fotografie, jak v dlouhých kabátech přestříhávají ostnatý drát, obletěly celý svět. Málokdo tehdy tušil, že se dívá na pečlivě připravenou inscenaci. Organizátoři akce nechtěli nechat nic náhodě. Původní hraniční zátarasy byly rezavé, špinavé a nevzhledné. Pro tak slavnostní akt se zdály nedůstojné.

Proto na místo natáhli několik metrů zcela nového, čistého ostnatého drátu. Právě do něj se ministři zakousli svými nástroji jako první. Situaci později s úsměvem popisoval Jiří Dienstbier mladší, který otce na místě zastupoval při třicátém výročí akce. „Nejspíš právě proto, aby se páni ministři neumazali při stříhání drátu, tak jim tam natáhli kousek nového ostnatého drátu, aby to nebyl ten ošklivý starý, rezatý. Takže oni nejdřív stříhali ten nový, ale pak si řekli, že by si měli střihnout i do té skutečné železné opony,“ vzpomínal ve vysílání ČT24.

Oba politici se tedy po povinném pózování pro fotografy přesunuli o kus dál. Tam už pracovali se skutečnou hmotou dějin. Přestříhli staré a zkorodované dráty, které reálně bránily lidem v pohybu. Jiří Dienstbier starší si kus tohoto kovu schoval na památku i s nůžkami. „Asi jim přišlo hloupý, aby papaláši stříhali rezavý dráty, tak kvůli nám postavili nový kousek železné opony. My jsme ale stejně s Genscherem pak šli kousek dál a přestřihli jsme ty skutečný zátarasy,“ uvedl bývalý ministr s odstupem let pro Deník.cz.

Smrtící pásmo uprostřed Evropy

Symbolika onoho dne byla mnohem silnější než úsměvná historka s rekvizitami. Železná opona nebyla jen plot. Byl to sofistikovaný systém na zabíjení, který československé úřady budovaly od roku 1951. V dobách největšího temna měřil drátěný zátaras přes tisíc kilometrů a hlídalo ho téměř tisíc věžových pozorovatelen. Mezi stěnami plotu se v padesátých letech nacházely miny. Do poloviny šedesátých let proudilo v drátech smrtící vysoké napětí. Kdo se pokusil projít, riskoval život.

Podle údajů Ústavu pro studium totalitních režimů zemřelo na hranicích přes tři sta lidí. Zastřelili je pohraničníci, roztrhali psi nebo je zabil elektrický proud. Tento kontext měli všichni přítomní v živé paměti. Když Hans-Dietrich Genscher stál u průlomu v plotě, vnímal tíhu okamžiku. „Naplňuje se naděje Evropy. Je to veliký okamžik v dějinách našich národů, které jsou spojeny jak dobrými, tak tragickými událostmi. Do nového roku nyní vstupujeme s velikou šancí,“ prohlásil tehdy německý diplomat. Jeho slova zaznamenala Česká televize.

Hranice přitom nezačínala přímo u plotu. Před ním i za ním leželo široké pásmo, kam nikdo nesměl. Vesnice v pohraničí byly vysídleny a srovnány se zemí. Vzniklo území nikoho, kde vládla jen Pohraniční stráž. Otevření hranic u Rozvadova proto znamenalo i návrat života do krajiny, která byla desítky let mrtvá. Lidé z německého Waidhausu přišli na setkání pěšky, což bylo do té doby nemyslitelné.

Během 80. let byly v některých částech hranice vybudovány zpevnění tankové cesty, končící přímo u hranice. Pohled z Německé strany. FOTO: Matthewselig2019, CC BY-SA 4.0, via Wikimedia Commons

Splněné snění o Evropě

Celá akce měla pro Jiřího Dienstbiera silný osobní rozměr. Jen několik let předtím, ještě jako disident pracující v kotelně, napsal esej Snění o Evropě. V textu uvažoval o kontinentu bez hranic, kde se lidé i myšlenky volně pohybují. V polovině osmdesátých let to znělo jako utopie. Jeho němečtí přátelé dokonce váhali s vydáním textu, aby se autor nezesměšnil naivní představou o sjednocení Německa. O tři roky později stál týž autor na hranicích a vlastníma rukama tuto utopii měnil v realitu.

„Všichni jsme měli skvělou náladu, byla to taková euforická doba. Téhle události napomohla i dobrá režie. Genscher přišel pěšky s lidmi od Waidhausu, zpátky jsme pak šli s ním,“ popisoval atmosféru pro server Novinky.cz Jiří Dienstbier. Prosinec 1989 byl měsícem zázraků. Po pádu Berlínské zdi a sametové revoluci v Praze bylo stříhání drátů logickým vyvrcholením roku.

Dnes na místě oné události stojí památník. Najdete u něj i zbytky původních zátarasů. Připomínají dobu, kdy se Evropa dělila na Východ a Západ a kdy cesta do sousední vesnice v Bavorsku znamenala cestu na jinou planetu. Pro současnou generaci, která hranice vnímá jen jako čáru na navigaci v telefonu, je to téměř nepředstavitelná historie. Přitom stačilo jedno cvaknutí nůžek a svět se nadechl ke svobodě.

Zdroj informací: autorské zpracování redakce Kroniqa.cz na základě veřejně dostupných informací z médií (ct24.ceskatelevize, idnes, novinky, denik).

Před 36 lety padla železná opona. Dienstbier a Genscher přestřihli dráty, které zabily 300 lidí

„Rusko urychluje plány na invazi do Evropy.“ Šéf ukrajinských špionů nastínil scénář

Až pitva Marie Terezie odhalila, že žila s nefukčním orgánem

Jiřinu Bohdalovou napadl pes její dcery. Herečka zrušila program a řeší nepříjemné následky

Paranoidní David Kraus si balí mobil do hadru a bojí se odposlouchávání

Bez lítosti: Jediný muž u nás odsouzený na 50 let lituje jen toho, že jeho otec netrpěl déle