CENTRUM.CZ > MeziŽenami.cz > 8. 8. 2025, 05:29

Příběh Alice: Kamarádka Monika každého pomlouvá a mně je to hrozně nepříjemné

Sdílet

Jsou mezi námi tací, kteří se starají o jiné – místo sebe. Dříve se jim říkalo drbny a každá vesnice či město mělo svoji „obecnou drbnu“. Ani dnes se ale pomluvám nevyhneme, sem tam koluje i nějaký ten drb o každém z nás a možná, že sem tam nějaký ten svůj „postřeh“ dáme taky k dobru. Na tom zas tak nic moc špatného není – ale když je někdo opravdovou obecní drbnou, to už je na pováženou! Tím spíš, že díky moderním technologiím se drby roznesou po světě raz dva.

Zdroj: Freepik

Monika a já

Moniku jsem poprvé zaregistrovala v prváku na gymnáziu. Usadila se přede mě, na sobě luxusní mikinu a začala si – hned první hodinu češtiny – lakovat nehty. Ačkoli jsme se neznaly, najednou se otočila a bez jakýchkoli zábran pohodila hlavou: „Ta vzadu, s tím divným culíkem, to je nějakej levnej příčesek, nemyslíš? To je úplně jasný.“ Tenkrát jsem se zasmála, spíš ze slušnosti než proto, že by mi to přišlo vtipné. Ale přiznávám, že mě Monika zaujala; byla suverénní, všechno a všechny měla přečtené, zkrátka se zdálo, že si o všem myslí svoje a že se nebojí to říct nahlas. Postupem času jsme se začaly víc bavit. Cítila jsem se vedle ní docela obyčejná, ale nevadilo mi to. Bavilo mě ji poslouchat, tu suverenitu mi dodávala ona sama. Vedly jsme spolu diskuse, probíraly kdeco, ale fakt je, že mluvila především ona. Já jsem většinou jen poslouchala. „Všimla sis, že… Víš o tom, že… A nebudeš věřit…“ a tak dál, a tak dál. A už tehdy mi začalo docházet, že Monika si vlastně bez pomlouvání druhých skoro neumí představit běžnou konverzaci. Jenže jsem to brala jako její způsob ventilace, i když prapodivný. Říkala jsem si, že to nemá asi doma jednoduché, a že tak si dodává sebevědomí tímhle.

Nikdo není bez chyby

Na gymplu to ještě šlo. Všechny jsme občas něco řekly za zády ostatních, a navíc to Monika podávala takovým způsobem, že se člověk prostě musel zasmát – i když se za to občas zastyděl. Byla vtipná, trefná a když si někoho vzala na paškál, málokdy se trefila úplně vedle. Časem jsem si ale všimla, že z jejího pohledu není nikdo dost dobrý. Respektive všichni mají vady nebo něco dělají špatně. Podle ní, samozřejmě. „Evelína zase začala s novou dietou. Zaručenou. Jí jen bílý jogurty a vajíčka. Taky podle toho vypadá. Je bíložlutě flekatá!“ To už bylo skoro zlé… „Zuzana si koupila šaty, ve kterých vypadá jak machna, ale tváří se, že je hvězda!“ A co kdyby Zuzce těch pár kilo navíc nevadilo? „Matikář? Myslí si, že nás okouzluje, ale mně je úplně volnej!“ Nesmyslná úvaha, ale i na něho si musela Monika přisadit. Dlouho jsem si říkala, že ji to přejde, že prostě musí jednou dospět. Chovala se opravdu jak malá, nevycválaná holka. Ale mýlila jsem se.

Krok do dospělosti

Nejdřív to vypadalo, že náš kontakt po maturitě vyšumí. Každá jsme šla jinam, měla jiné zájmy, jiný režim. Ale Monika byla nezničitelná. Když už do mě nemohla hučet v lavici nebo po škole, volala mi nebo psala téměř denně, aby mě informovala, co se jí zase nelíbí. Ať už na našich bývalých spolužácích, kamarádech, se kterými se stýkala, dokonce propírala i svoje kolegy a svoji rodinu, a nakonec i celebrity z titulních stránek časopisů. Někdy mě otravovala už ráno, když jsem pospíchala na přednášku, jindy večer, když jsem si chtěla pustit film nebo si číst. A skoro vždycky to začalo stejně: „Hele, musím ti něco říct...“ a pak pokračovala svým obvyklým stylem: „Ten a ten řekl… „Ta a ta udělala…“ „Říká se, že…“ „Četla jsem o…“ a tak dál a tak dál. Tentokrát to ale už nebyly jen stručné informace, často nepravdivé nebo překroucené, ale monology plné jedu. Co se to s tou Monikou stalo?! „Moje kolegyně přišla dneska do práce v legínách, to už se dávno nenosí! Navíc má nohy jak sloupy!“ Telefon jsem jí pořád brala, často jsem zkoušela změnit téma, ale bylo to marné. Nakonec, když jsem přestala na její telefonáty reagovat, začalo nekonečné vypisování přes WhatsApp…

Konec dobrý, všechno dobré?

Zlom nastal, když mi kamarádka Kristýna mezi řečí řekla, že s Monikou nedávno mluvila. A že padlo i moje jméno. „Prý jsi poslední dobou nějaká odtažitá. A že tě změnila ta tvoje vysoká škola…“ Byla jsem chvíli zticha a pak jsem se jen zeptala: „A co ještě říkala?“ „Že se tváříš, jako bys byla něco víc, ale že tě chápe. Že se lidi prostě mění.“ Zarazilo mě to. Ne protože bych o sobě měla nějaké iluze, ale protože mi došlo, že zatímco já se odjakživa snažím mluvit s Monikou na rovinu, ona o mně mluví nejspíš stejně jako o všech ostatních. Pomlouvá mě. To mi to muselo trvat tak dlouho, než jsem pochopila, že Monika nenechá nit suchou na nikom? Proč bych já měla být výjimkou? Když se opět ozvala, sebrala jsem odvahu a vmetla jí do tváře (nebo spíš do telefonu) že mi vadí, jak se pořád naváží do ostatních. Neřekla jsem to nijak dramaticky, v klidu, ale to bylo úplně jedno. Monika začala mlít něco o mně, že jsem se změnila já, že jsem nafoukaná vysokoškolačka, a že jsem najednou nějaká vztahovačná.

A pak mi přestala volat.

Komu asi vykládá teď o tom, že mám velký zadek, nemožný účes a že jsem divná? Nevím a popravdě mě to už vůbec, ale vůbec nezajímá.

Názor koučky Hany Adamíkové:

Asi každý člověk se dostal v životě do situace, kdy se do jeho blízkosti dostal člověk, s nímž mu není úplně příjemně. V takovém případě doporučuji nenaskakovat na jeho vlnu a držet si takzvaně své mantinely. Velmi brzy se pak ukáže, zda k sobě najdete cestu, nebo se oddělíte. Ano, zpravidla se stává, že tak, jak mluví tento člověk o druhých, bude mluvit i o vás. Zde se velmi vyplácí dávka vnitřní odvahy, kdy si stojíte za svým názorem, i když to pro vás z krátkodobého hlediska může znamenat vlnu pomluvy. Neztratíte však sami sebe, což je mnohem cennější. Získáte také prostor pro lidi, s nimiž sdílíte podobný pohled na život.

Hana Adamíková

[caption id="attachment_102897" align="alignright" width="225"]

Koučka Hana Adamíková[/caption] Koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život.

Příběh Alice: Kamarádka Monika každého pomlouvá a mně je to hrozně nepříjemné

Vojenská policie jde po firmě, která dodává Ukrajincům drony. Vetchý už se vyjádřil

Kuchaři mají své michelinské hvězdy. Organizátoři se postarali o dechberoucí okamžik

Slavní, kteří neslaví Vánoce. Znechucení z komerce, původ i jiná vyznání

Sparta zvládla drama a je ve hře o přímý postup, Olomouc selhala na Gibraltaru

Po pohřbu se posadila ve vlastní rakvi. Žena nakonec žila ještě několik desítek let