CENTRUM.CZ > MeziŽenami.cz > 12. 6. 2025, 00:00

Příběh Marie: Syn by mě rád vystěhoval do domova důchodců

Sdílet

Zdroj: Freepik

Zůstala jsem sama v třípokojovém bytě, ve kterém jsme s manželem vychovali syna. Ten by mě teď rád šoupnul do domova, aby se sem mohl nastěhovat se svojí rodinou. Ale já tady žiju pomalu padesát let a stěhovat se nehodlám. Jak se mám zachovat?

Neočekávaný útok

Mám syna. Který se vždycky ke mně choval docela hezky. Jenže, jak se zdá, to už asi bude minulostí. Poté, co Tomáš spořádal svíčkovou, spustil: „Mami, my jsme se s Janou rozhodli...“ začal a v té chvíli už jsem věděla, že to nebude dobré. Stála jsem u kuchyňské linky, ruce ve dřezu a v hlavě mi začalo hučet. „Co jste se rozhodli?“ „Že by bylo lepší, kdybys šla do nějakého pěkného zařízení. Domov pro seniory. Podívej, budeš tam mít péči, společnost, program.“ Mluvil na mě pomalu, jako kdybych byla retardovaná nebo tak. Sedla jsem si. Pořád jsem držela hadr, který jsem vytáhla ze dřezu. Kapala z něj voda na lino. „A vy se co? Nastěhujete sem?“ „No... Bylo by to praktické. Děti by měly vlastní pokoj a ty přece už taky všechno hůř zvládáš, ne?“ „Ne,“ řekla jsem tiše. „Zvládám to úplně stejně jako vždycky.“ Tomáš vstal, ani se se mnou pořádně nerozloučil a mezi dveřmi jen ucedil: „Promysli si to.“ Přišlo mi to jako útok na mě, na moji integritu. Jaké – promysli si to? Nepromyslím!

Sousedka ví jak na to

Druhý den jsem to nevydržela a zašla za Věrou. Je tak nějak mého věku, bydlí nade mnou, v paneláku, půjčujeme si cukr, vajíčka a občas si spolu dáme i tu kávičku. Povídáme si o všem možném, ale fakt je, že jsem si jí nikdy nestěžovala. Neměla jsem vlastně ani proč. „Tak mě chtějí vystěhovat, Věruško,“ řekla jsem. „Cože?“ koukla na mě. Byla jsem stručná, cítila jsem, že bych se taky možná mohla rozplakat. „Tomáš. A jeho Jana. Do domova důchodců. A oni by se nastěhovali sem.“ Věra mlčela. Seděla naproti mně, přimhouřené oči, přemýšlela. A pak povídá: „Nechtějí ti pomoci, chtějí tvůj byt,“ pronesla pomalu. „To si říkám taky. Ale říkají, že je to pro moje dobro.“ „Dobro? Kolik ti je? Sedmdesát? To není žádný věk dneska! Jsi zdravá? Jsi. Máš mě, kamarádky, zájmy, cestuješ, proč bys šla mezi důchodce?!“ pokračovala Věra. „Hele, víš, co by řekla moje máma? ‚Pořád máš jiskru v oku, a kdo má jiskru, má právo na vlastní práh.‘ Tak ať si to přeberou.“ A vytáhla láhev vína. „Dáme si skleničku a hned ti bude líp!“ Když jsem odcházela, cítila jsem se zase jako člověk. Ne jako zavazadlo, co někdo potřebuje odložit.

Konečné řešení?

Týden jsem Tomášovi nezvedala telefon. Pak mi zazvonil u dveří. Stál tam sám, bez dětí, bez Jany. „Mami, já to asi podělal.“ Nechala jsem ho vejít. Sedl si tiše do křesla. „Jsem naštvaná,“ řekla jsem. „Ale ještě víc jsem zklamaná. Že si myslíš, že nejsem schopná sama se rozhodnout, kde a jak chci žít.“ Mlčel. Pak se zvedl a začal chodit po místnosti. „Já jen chtěl, abys měla klid. My to doma fakt nezvládáme, bydlet u rodičů Jany není právě snadné, míváme neshody, ale asi jsme to vymysleli moc rychle...“ „Ráda ti pomůžu ve všem. Možná jednou do toho domova půjdu, ale ne dnes. Nezlob se, ale vadí mi, že jsem pro tebe řešení, ne člověk.“ Nemůžu říct, že bych byla přesvědčená, že jsme se dohodli. Že by Tomáš a jeho Jana jednou provždy ustoupili. Došla mi jedna věc: Stáří není o tom, kolik je vám let, ale nakolik vás berou vážně. A koukají na vás jako na člověka, který má ještě pořád svůj život, za který si zodpovídá jen on sám.

Jak to vidí koučka Hana Adamíková:

[caption id="attachment_102897" align="alignright" width="225"]

Koučka Hana Adamíková[/caption] Příběh paní Marie bohužel není nic neobvyklého. Nicméně mi dle textu přijde, že bude dobrý konec - tedy, že si syn uvědomí, že nemá rozhodovat za svou matku. Ačkoli si může myslet, že on a jeho žena jednají pro její dobro. Stane-li se něco podobného i vám, vždy si vezměte čas na rozmyšlenou, než kývnete na jakýkoliv podnět o změně svého života. Jedině vy víte, jak se cítíte, na co stačíte a jak chcete žít. Ať si okolí myslí cokoli a předkládá vám sebelogičtější argumenty pro změnu, do které se vám nechce. Myslete především na to, co si přejete vy. Jistě, někdy tlak rodiny umí být skutečně velký (obzvlášť, když se jedná o uvolnění nemovitosti). Nicméně jste to právě vy, kdo rozhoduje o svém životě, a o tom, kde a jak bude žít. Dejte proto na první místo sebe v tom smyslu slova, že se sama sebe alespoň zeptáte: „Jak mi je? Jak se v návrhu cítím? Chci to vůbec?“ Se svými dětmi pak o svých pocitech mluvte. Vždyť jste to právě vy, kdo je vychoval a dal jim to nejcennější… lásku a péči. Právě láskyplná komunikace, kdy si je člověk vědom sám sebe, dokáže vnést harmonii i do těžkých témat, jakými jsou mezigenerační pohledy na život, potažmo váš život. Hana Adamíková je koučka, mentorka, lektorka i spisovatelka. Věnuje se osobnímu rozvoji, tématům sebedůvěry, vnitřního klidu a partnerských vztahů. Pro ženy napsala knihy Uzdravte své sebevědomí, a Staňte se magnetem na muže, ve kterých je možné najít mnoho návodů na to, jak žít spokojený a naplněný život. Více informací najdete na www.hanaadamikova.cz. Připravila: Věra Hájková