ROZHOVOR. Studenti smíchovské Střední průmyslové školy a gymnázia mají fascinující množství úspěchů v robotice, astronomii či vývoji AI a s podporou školy často sami začínají podnikat již během studia. Rozhovor s ředitelem Radko Sáblíkem o tom, proč je jeho škola tak žádaná, čím je jiná, v čem unikátní a proč si ředitel na svou hlavu vysloužil celkem 54 udání.
Z posledních hodnocení organizace OECD týkajících se českého vzdělávacího systém plyne – a v mezinárodním srovnání v tom skutečně vyčníváme – že české žáky škola nebaví. Vaše škola je naopak plná velmi zapálených mladých lidí. Co podle vás děláte jinak, tedy tak, aby to u vás mladé lidi bavilo?
Hlavní princip je, že studenti nejsou objekty vzdělávání, nýbrž partneři – sami se na vzdělávání podílejí. Je to dáno už výběrem: kdo u nás chce studovat, musí poslat motivační dopis, své portfolio, udělat Cermat testy, naše testy a osobní pohovor. Všem už na dnech otevřených dveří říkám, že pokud nad sebou potřebují někoho s bičem, tak ať si k nám přihlášku nedávají, protože tady budou mít velkou volnost, ale také velkou zodpovědnost. My částečně zodpovědnost za vzdělávání přenášíme na samotné studenty. Dáváme jim prostor a podporujeme je v jejich aktivitách. Díky tomu nechodí jen do školy, ale na místo, kde je komunita, která něco tvoří a oni jsou její součástí. Mnozí absolventi pak nechtějí odejít a zůstávají jako mentoři pro další studenty. Z 82 učitelů je 46 našich vlastních absolventů ve věku 19–26 let. Dokonce tam letos učili dva studenti vyššího ročníku nižší ročník. Pak máme i kombinovanou výuku, kdy jsou studenti čtyři dny prezenčně ve škole a pátek mají na samostudium, bez učitelů, plus máme program na podporu talentovaných aktivních studentů. V něm je nyní zapojeno 237 studentů ze 700.
Rozhovor je textovou verzí podcastu MakroMixér, který připravují Robert Břešťan, šéfredaktor HlídacíPes.org a Jan Bureš, hlavní ekonom Patria Finance.
Je tam při vší té volnosti i kontrola zodpovědnosti na vaší straně, nebo to řeší už ten zmíněný hustý filtr při výběru studentů?
Samozřejmě může dojít k selháním jedinců. Ale když u nás byla Česká školní inspekce – a ona k nám chodí často, měl jsem 54 udání – konstatovala, že u nás téměř nejsou odchody ze vzdělávacího systému, což je unikátní. A po čtyřech letech, kdy byla kombinovaná výuka zavedena, tak u maturity byla selhání jen v pár procentech a téměř 50 % maturovalo s vyznamenáním.
Jedna z našich šesti tříd je speciální třída hackerů, věnujeme se i umělé inteligenci. Naši studenti mají podepsaná různá memoranda a smlouvy s různými firmami...
Jsou u vás všichni studenti stejně zapálení, nebo máte i – řekněme –flákače?
Tak 100 procent byla kdysi akorát podpora ústředního tajemníka KSČ, co si tak pamatuju… Takhle to nemáme, ale je pravda, že díky výběru jsou ti studenti ve vyšší míře aktivní. I když, jak napsal jeden student do anonymní ankety, kterou si dělám v rámci zpětné vazby každý rok: „Škola poskytuje mnoho příležitostí, které já nevyužívám.“ Takže ne všichni jsou tak zapálení, ale velkou roli hrají příklady dobré praxe. Když okolo vás všichni něco dělají, tak je vám nakonec blbé se do ničeho nezapojit. Začíná to už společnými kempy a letními školami, kde se noví studenti potkávají s vyššími ročníky v roli mentorů, kteří je berou do svých projektů a ukazují jim, do čeho se můžou zapojit. A to je podle mě dobrá motivace.
Není ale ta míra zapojení absolventů do výuky i problém, když se opakovaně řeší, jak učitelé musí mít nějaké pedagogické minimum?
Oni jsou to odborníci z praxe. I na to jsme měli jednu z kontrol a dopadlo to více než dobře. Jde o lidi, kteří byli zapojení do spousty věcí již během studia: učili mladší ročníky, ale i dospělé v oblasti informačních technologiích. Jako ředitel musím zajistit kvalitu výuky a tohle je cesta, jak mít skutečné odborníky na kybernetickou bezpečnost, umělou inteligenci a IT, kterých je jinak nedostatek. Jsou u nás většinou na částečné úvazky, přitom ještě studují, řada z nich i podniká a svým o něco mladším vrstevníkům předávají zkušenosti přímo z praxe, což ocenila i školní inspekce. Slouží to i jako příklad dobré praxe: když je někomu dvacet a už má firmu, tak proč bych nemohl i já? U nás není ojedinělé, že studenti začínají podnikat už na škole, někdy se nechají i zplnoletnit nebo mají firmy psané různě na babičky a dědečky.
Dokázal byste přiblížit některé z těch zajímavých projektů, které vaši studenti mají?
To bychom tu asi seděli dlouho… Ale začalo to tím, že náš absolvent vytvořil coworkingové centrum s inkubátorem start-upů, což je u střední školy naprostý unikát nejen v České republice, ale i v Evropě. V tom je zapojeno mnoho studentů. Vytvořili jsme i vlastní mediální dům, kde máme audio i video studia a pracuje se i na velkých projektech. Vznikla k tomu firma a celá produkce, kdy jsme dělali třeba první velkou prezidentskou debatu, vyráběla se videa kandidátů pro evropské volby a podobně. Pak jsou tam oblasti technické. Vytvořili jsme nový pilotní obor kybernetická bezpečnost. Jedna z našich šesti tříd je speciální třída hackerů, věnujeme se i umělé inteligenci. Naši studenti mají podepsaná různá memoranda a smlouvy s různými firmami a vytvářejí pro ně třeba chatboty, pro Středočeský kraj školí úředníky, jak pracovat s umělou inteligencí.
A pak je tam i spolupráce s americkou Univerzitou v Berkeley…
To už je individuální úspěch Václava Knappa, který s Univerzitou Berkeley spolupracuje na umělé inteligence. Nebo pan Boháček se Stanfordskou univerzitou dělá projekt zaměřený na lidi postižené hluchotou. Pan Knapp, kromě toho, že vyhrál spoustu různých cen, byl mezi deseti procenty přijatých příspěvků na velkou konferenci v Tennessee, kde následně přednášel – ve svých 17 letech. Studenti mají i projekty kolem robotiky, vývoje počítačových her, vizualizací. Třeba Studio 301, laboratoř na virtuálně rozšířenou realitu, vzniklo o dva měsíce dřív, než ji měli na ČVUT. Nebo student druhého ročníku založil vesmírnou akademii, propojuje studenty z celé republiky, spolupracuje s ministerstvem dopravy. Jsou tam týmy, které staví různé rakety, raketové motory či studentská formule…
Zní to, že je to spíš univerzita než střední škola…
Říkají nám, že jsme taková polovysoká škola nebo že u nás někdy vypadá skoro jako ve firmě. Když u nás byla ta zmíněná inspekce, přišli se podívat právě na naše ajťáky a protože na téhle úrovni v České školní inspekci logicky nikdo není, vzali si s sebou učitele z elektrotechnické fakulty a ten kluky – většinou jsou to pánové – chválil. Pak ale přiznal, že vidí jeden opravdu velký problém. Že neví, co tito studenti budou se svými stávajícími znalostmi a schopnostmi dělat v prvním a druhém ročníku na vysoké škole.
Už teď firmy říkají, že jim nejde ani tak o to, co přesně absolvent umí, že ho to potřebné doučí a zaškolí jej. To, co potřebují, je, aby měl pracovní návyky, ochotu se učit, dál se vzdělávat.
Má samotná škola z té záplavy firem, projektů a nápadů nějaké příjmy, nebo to jde ryze za konkrétními studenty, kteří ty nápady a firmy vytvářejí?
Firmy si mohou najmout našeho studenta, mohou ho i zaměstnat nebo s ním udělat dohodu na práci. Druhá možnost je, že partnerem a garantem je škola. Takto třeba naše parta studentů tvoří novou webovou stránku ministerstva školství a škola má z toho určitým způsobem provizi. To samé děláme pro zřizovatele, kdy děláme celou Scholu Pragensis de facto na klíč: mediálně, od reklam po prezenční část v Kongresovém centru. A třetí možnost je, že si mnohé studenty, kteří už mají svou živnost či firmy, najímají jiné firmy, a škola funguje jako zprostředkovatel. Něco z toho máme, ale nejsme od toho, abychom vytvářeli nějaké obrovské zisky; pro nás je zisk hlavně to, že se studenti něco naučí a pak to mohou předávat dál. Pořád jsme vzdělávací instituce. Studenti ve třetím a čtvrtém ročníku povinně dělají projekt a já jim ho neschválím, pokud to téma nemá další užitek, buď pro ně osobně nebo pro školu. I proto mají ve třetím ročníku předmět výchova k podnikání. I když někteří už si ho zakládají dříve a nečekají do třetího ročníku.
Češi jsou často ve svých pracovních kariérách až příliš konzervativní a na rozdíl třeba od anglosaského světa nemáme v krvi úplně toho podnikatelského ducha, kulturu snést jak úspěch, tak i neúspěch a jít dál. Vám se tedy daří to naopak v mladých lidech na škole probouzet?
Moje heslo je, že cesta je cíl a vždycky říkám, že ani ti neúspěšnější napoprvé neuspěli. Jde o to nevzdávat se, přijít s druhým, třetím pokusem a stále se zlepšovat. Snažíme se, aby byli připraveni vystupovat z komfortní zóny, což je strašný pozůstatek komunismu hlavně u lidí mojí generace, kde šlo hlavně o to nevyčnívat, neupozorňovat na sebe. To, že máme celkově malé sebevědomí, je špatně. Proto taky u nás máme předmět prezentační dovednosti. Vždycky říkám, že když někdo něco vymyslí, tak je to tak deset procent úspěchu, protože to nejprve musíte dostat někam dál.
Našel jsem jednu vaši citaci, kdy říkáte, že „kdo připravuje studenta na konkrétní pracovní pozici, páchá na něm zločin“…
Ano, už jsem to několikrát použil, zejména u technických škol bylo zvykem, že se vzdělávaly úzce profilově pro konkrétní firmy. Jenže když tady student něco začne dělat v prváku, ve čtvrťáku už je to historie. Platí, že u technických oborů za pět let můžete použít tak 50 % z toho, co jste se naučili, v oboru IT je to možná jen dva a půl roku. Proto je strašně důležité ty lidi vzdělávat tak, aby byli schopni chápat principy a na jejich základě pracovat na celoživotním vzdělávání. Už teď firmy říkají, že jim nejde ani tak o to, co přesně absolvent umí, že ho to potřebné doučí a zaškolí ho. To, co potřebují, je, aby měl pracovní návyky, ochotu se učit, dál se vzdělávat.
Rád bych se ještě vrátil k tomu, co jste zmínil na začátku rozhovoru – že na vás přišlo 54 udání. V jiných rozhovorech jste říkal i to, že vás mnozí ředitelé jiných škol nenávidí. To je hodně silná emoce, můžete něco říct k důvodům, které za tím podle vás stojí?
Pokud jde o udání, jsou ze dvou zdrojů. Jedno jsou zdroje vlastní, kdy některým učitelům bouráme jejich zažité zvyky a změny by chtěli zastavit. A pak jsou to udání z jiných škol. To je dáno tím, že jsme otevření, chodí k nám studenti z jiných škol třeba do našeho coworkingového centra, vidí, jak to tam vypadá, pak se vrátí na svou školu a ptají se, proč to nejde i u nich… Já se ale snažím obklopovat pozitivně naladěnými lidmi, což je klíčové pro to, abyste mohl sám zůstat pozitivní. I když se něco kazí a nevede, snažím se hledat příležitosti, jako jsme je našli v době covidu. Plus se jako manažer snažím hledat lidi, kteří budou moje slabé stránky eliminovat. Jenom hloupý manažer si bere lidi, kteří jsou horší, než jsou on, aby ho nemohli vystřídat. Platí, že pokud jsi nejchytřejší v místnosti, tak sedíš ve špatné místnosti. Jde o to hledat neustále inspiraci, nové možnosti a pak se je snažit implementovat do svého systému.
Bohužel jsme si taky zvykli na to, že jsme nároková ekonomika. Máme pocit, že na všechno máme nárok a zapomněli jsme, že taky musíme něco dávat a že, když něco chci, tak si na to musím vydělat.
Zmínil jste, že se vaše škola takto rozjela vlastně v době covidu. Co byl ten zlom? Proč se to stalo?
Jednak tehdy vznikl ten mediální dům, otevřeli jsme studio, kde jsme tři měsíce od rána od osmi do osmi večer vysílali, učili online, chodili k nám různí lidé besedovat se studenty, včetně ministrů. Chodil i jeden tehdejší důchodce, který je teď českým prezidentem… A začali jsme vymýšlet projekty jako je coworkingové centrum, zatímco mnoho škol naopak zavřelo a de facto nepracovalo. My jsme místo toho podávali různé projekty a protože nebyla velká konkurence, mnohé prostředky šly do naší školy. A nakonec přišli studenti a říkali, že se v té době nakonec naučili víc než předtím. Tam byly i základy programu kombinované výuky, která se osvědčila a nadále osvědčuje.
Podívejme se ještě na český školní systém. Podle mezinárodních srovnání máme sice relativně dobrou úroveň školství, ale zároveň jedny z největších rozdílů v kvalitě školského systému v jednotlivých regionech. Čím to podle vás je?
Ono se často mluví o tom, jak ministerstvo něco neudělalo… Jenže ministerstvo de facto nemůže nic. Dává sice rámcové plány, ve kterých my učíme, ale nemá žádný dosah do konkrétních škol. Ředitel má opravdu vysokou míru autonomie. Když na škole bude něco špatně, může přijít Česká školní inspekce, může pak závěry sdělit zřizovateli a ten to buď hodí do koše, nebo to začne řešit. Zřizovatel může ředitele tlačit nějakými finančními sankcemi, může se pokusit o jeho odvolání, což ale budí často mediální poprask, tak do toho téměř nikdo nejde. Pro školy našeho typu je ta autonomie výhoda, protože můžeme kreativně pracovat a takovým školám to přináší velký pozitivní efekt. Jenže ten systém zároveň zachovává status quo i u těch, kdo nechtějí nic dělat, a vlastně není páka, jak přimět ředitele, aby inovovali. Problém je i v tom, že máme neskutečně rozdrobený systém, úplně nesmyslný počet obcí a nesmyslný počet malých škol. A pak je tady otázka přístupu ke vzdělávání, kdy se mi zdá, že ani není poptávka po změně. Lidé jako by byli spokojeni s tím, jak sami chodili do školy, i když mi to přijde spíš tak, že se chtějí pomstít svým dětem, aby si to taky tak užily.
Jak by ta poptávka po změně měla vypadat?
Společnost si úplně neuvědomuje, co je to vzdělávání. Politická priorita je to vždycky jen před volbami, skutečná realizace se nekoná. Bavíme se taky obvykle pouze o financích, ale my se přece musíme shodnout na tom, co je cílem a smyslem vzdělávání a tohle ještě nebylo definováno. Já jsem se podílel na strategii 2030+, definovali jsme, co a jak by se mělo dělat. Podle mne je tím cílem a smyslem vzdělávání připravit konkrétního člověka na reálný život. V pořadí reálný život osobní, potom společenský a až jako třetí profesní, protože, jak říkal Baťa: Chceš-li vybudovat úspěšnou firmu, vybuduj napřed sám sebe.
Jestliže chci něco dělat, musím si napřed uspořádat sám sebe, potom musím najít své uplatnění ve společnosti a když budu ukotven ve společnosti a budu sám se sebou spokojený, nebudu frustrovaný, pak můžu tvořit a něco vymýšlet. Budou-li lidé naštvaní hned, jak se probudí, ve stavu, že jakmile otevřou oči, už nenávidí celý svět, těžko budou kreativně pracovat a hledat příležitosti. Místo toho budou žít v pocitu, že všechno je spiknutí a všechno je špatně. Bohužel jsme si taky zvykli na to, že jsme nároková ekonomika. Máme pocit, že na všechno máme nárok a zapomněli jsme, že taky musíme něco dávat a že, když něco chci, tak si na to musím vydělat.
V roce 2018 jste vydal knížku „Učit jde i jinak aneb Školství je jak stařenka o holi“. Po dalších uplynulých sedmi letech – v jaké je kondici je ta stařenka?
V zásadě v podobné, jako před těmi sedmi roky. Na názorech, které tam jsou, nic moc měnit nemusím, nicméně mohu prozradit, že už mám skoro dopsaný druhý díl, který je od toho roku 2018 doteď. Propisuje se do toho má práce na vzdělávací strategii, či nástup umělé inteligence, který školství změní významným způsobem, ať chceme nebo nechceme. Zakazovat AI je nesmysl, už tu s námi bude, musíme hledat, jak to do školství zapojit. Když to budeme zakazovat, akorát se všichni naučí, jak to obcházet. Je to nástroj, tak ho používejme.
HlídacíPes.org
In-lifestyle.cz|
NESPECHEJ.cz|
Sport - Aktuálně.cz|
SportWin|
Život cestovatele|