V rozhovoru mluvíme o tom, jak se žije s ADHD bez diagnózy, jak moc ženy „maskují“ své potíže, i o tom, proč je pojmenování problému často prvním krokem k úlevě.
Který mýtus o ADHD vás nejvíc štve?
Ten, že dospělé ženy nemají ADHD a že se tahle diagnóza týká jen malých kluků, kteří se místo vyučování houpou na lustru a perou se. Dívky přitom mají ADHD úplně stejně často, jen jsou od mala ujařmované v projevech té diagnózy – syndrom hodné holčičky nám od mala velí poslouchat, zavděčit se, nezpůsobovat problémy, neupozorňovat na sebe, nehlučet, zdobit, být laskavá a nápomocná. Zlobivý kluk je prostě živý a se sklony k dobrodružství, zlobivá holka je divná, neholčičí. Všechny děti touží po přijetí, je to pro ně doslova otázka přežití, aby je jejich blízcí přijímali – a tak, i když uvnitř vás skáče od rána do večera hopík, máte chuť křičet, válcují vás emoce, stejně je zahlušíte, i když jsou vám teprve tři, protože víte, že rodiče by se zlobili. Od malinka maskujeme svoje ADHD. Tenhle kulturní, společenský a psychologický rozměr dělá z ženského ADHD obrovský problém – roky maskujeme projevy, polykáme symptomy a v dospělosti trpíme násobně častěji depresemi, úzkostmi, poruchami spánku, poruchami příjmu potravy, panickými ataky, hroutíme se, kolabujeme. A místo toho máme mít od základní školy diagnózu, se kterou by se dalo nějak vědomě pracovat.
Co vás vedlo k rozhodnutí napsat tuhle knihu právě teď – po diagnostice ve vašich čtyřiceti letech?
Právě to, jak specifické ADHD u žen může být a jak nefér to celé je. Souběh neurodivergence a patriarchátu je pro nás ženy likvidační, přitom si často neuvědomujeme ani jedno ani druhé. Bylo mi dvaačtyřicet, když jsem získala po totálním kolapsu diagnózu ADHD, přitom jsem byla dvacet let v různých terapiích, dvě z mých dětí mají ADHD diagnostikované, ale nikoho z odborníků a odbornic prostě nenapadlo, že bych mohla mít poruchu pozornosti. I když na ni nasedaly snad všechny možné přidružené komorbidity. Přitom se ví, že ADHD je vrozené a dědičné. Po kom to ty děti asi mají? Tohle by měla být první otázka u klinických psychologů nebo diagnostiků. Protože pokud mám před sebou dítě s diagnózou a uštvanou vyčerpanou matku, která dospívala v devadesátých nebo nultých letech, je velmi velmi pravděpodobné, že má tutéž diagnózu, jen o ní neví, protože „tehdy se to prostě ještě nenosilo“. Neznamená to, že by ADHD byla móda, ale že se zpřesňuje diagnostika a medicína si vzpomněla na to, že existuje druhá polovina lidstva, která nemá penis a má jinou životní zkušenost a také jiné hormonální uspořádání. Tak, jak poslední roky víme, že třeba infarkt se u žen projevuje jinak než u mužů, víme to už roky i u ADHD. Neznamená to, že ženy si poslední roky infarkt vymýšlejí, aby byly zajímavé, ale že je medicína konečně neignoruje. S ADHD je to stejné.
Foto se svolením: Host
Co vy osobně vnímáte jako nejdůležitější poselství knihy pro společnost?
Začaly jsme s Janou knihu psát jako prostou výpověď o tom, jaké to je, když žijete celý život s diagnózou, o které nemáte ani potuchy, když prostě nevíte, že máte poruchu. Přesto tušíte, že je s vámi něco špatně. A vyčítáte si to, strašně se snažíte být lepší, ale nejde to, mozek vás prostě nepustí do nějaké „normální“ zóny. A pokud ano, stojí to obrovské úsilí. Během psaní nám ale došlo, že problém není v nás a v našich mozcích. Problém je v nastavení společnosti. Minimálně dvacet procent lidí v populaci má nějakou formu neurodivergence, to znamená, že jsou do nějaké míry na spektru, jsou hypersenzitivní, mají nějaké poruchy učení, dyslexii, dysgrafii, ADHD, jsou prostě mimoni. Ne dvě procenta, ale dvacet procent! Jak může příroda vyrábět každý pátý model s chybou? Není to spíš tak, že tohle je v pořádku? Že populace je podobně jako třeba střevní mikrobiom postavená na různorodosti a potřebuje nejenom normální typické mozky, ale i každý pátý divný mozek, aby mohla správně fungovat? Lidé s neurodivergencí hráli zásadní roli v evoluci. Objevovali nové kontinenty, psali symfonie, vynalézali, inovovali. Populace nás potřebuje!
V čem vás ADHD paradoxně posílilo? Co by bez něj na vás nebylo?
Díky ADHD mám schopnost vidět kontext, rychle myslím, precizně formuluju, napíšu skoro jakýkoli text, jsem schopná rozjet nový projekt s obrovskou vervou a s energií parního válce. Ale těžko dotahuju. Nezvládám tabulky, byrokracii, termíny, systém. Jsem typický kreativec, ale nulový systematik.
Co byste poradila ženám, které tuší, že by mohly mít ADHD, ale nikdy nebyly vyšetřené? (např. kam se obrátit, jak postupovat)
Hodně žen, které si přečtou naši knihu, nám pak píšou, co dál, že mají podezření, že jsou na tom stejně a že tohle otevření očí je jen první krok – a jaký má být ten druhý. ADHD je škála. Ne každý má všechny symptomy a ne každý je má ve velké intenzitě. Pokud vám ale symptomy komplikují život, pokud snižují jeho kvalitu, je dobré najít diagnostika, obvykle klinického psychologa nebo psycholožku a získat oficiálně diagnózu. Umí to i psychiatrie, tam je také možné prodiskutovat další postup, třeba medikaci. Obecně se toho u nás s ADHD ještě dělá hodně málo – bylo by skvělé mít třeba seznam diagnostických pracovišť nebo třeba rozdělení různých terapeutických přístupů, které jsou pro tuhle diagnózu vhodné a pomohou s kompenzací. Obecně se doporučuje souběh terapie a medikace, ale obojí má limity. V každém případě ADHD, když ho jednou máte, tady s vámi bude do smrti – můžete se naučit nějak regulovat jeho projevy nebo si díky medikaci oddechnout, ale vyléčit se nedá. Střelený mozky máme napořád…
Jak mohou blízcí a rodina ADHD ženám nejlépe pomoci – jak reagovat bez odsuzování?
My samy sebe umíme skvěle zkritizovat, nevěříme si, nesnášíme se za to, co s námi ta diagnóza dělá, trpíme silným impostor syndromem, připadáme si strašně rozbité, pro normální život nepoužitelné. Ostatně máme i o dost vyšší pravděpodobnost pokusu o sebevraždu než muži s ADHD a než neurotypická populace. Umíme na sebe být zlé a umíme to dobře. Nepotřebujeme, aby nám s tím okolí pomáhalo. Takže laskavost, pochopení, přijetí. Ne jen slova, ale činy. Potřebujeme odlehčit počínaje systémovými změnami týkajícími se třeba jeslí a školek a konče férovým oceněním v práci nebo rozdělením odpovědnosti v domácnosti. Pokud máte doma ženu s ADHD, je zřejmě šíleně unavená. Nepomůže, když ji obejmete, pomůže, když ji pošlete na měsíc do lázní a dáte jí jistotu, že se zatím doma o všechno postaráte…
| Medailonek autorek Klára Kubíčková je dlouholetá novinářka a redaktorka, která se věnuje společenským tématům, rodičovství a ženskému zdraví. ADHD jí bylo diagnostikováno až ve 42 letech. Spolu s publicistkou Janou Srncovou, která má podobnou zkušenost, daly dohromady výpovědi desítek žen a vytvořily silnou, autentickou a osvětovou knihu Roztěkané. Obě věří, že sdílení je klíčem k porozumění – nejen sobě, ale i druhým. |
Související články
Žena-in.cz
Zprávy - Aktuálně.cz|
Kód Enigma|
Techzpravy.cz|
Náš REGION|
CzechTechnology|
FAJNTIP.cz|
MotoGuru|
MMAMAG.cz|