Sbohem, prezidente. Masarykova rezignace před 90 lety spustila odpočet války. Národ plakal a bál se budoucnosti

| 3 min

Sdílet

Před 90 lety T. G. Masaryk abdikoval. Byl to moment plný slz a strachu z budoucnosti. Přečtěte si, co přesně řekl a proč musel použít tajné razítko.

Masaryk v roce 1927

Zdroj: FOTO:Jan Nepomuk Langhans, Public domain, via Wikimedia Commons

Bylo přesně poledne, sobota 14. prosince 1935. V zámku v Lánech se zastavil čas a s ním symbolicky i srdce první republiky. Tomáš Garrigue Masaryk, modla a „tatíček“ národa, právě podepsal svou rezignaci. Venku začínalo přituhovat a za hranicemi už křičel Adolf Hitler, ale uvnitř vládlo hrobové ticho. Ten den skončila éra jistoty a začal boj o holé přežití.

Slzy tvrdých mužů

V pracovně lánského zámku se ten den sešla politická špička, ale atmosféra připomínala spíše pohřeb než státní akt. Premiér Milan Hodža, předseda poslanecké sněmovny Jan Malypetr a předseda senátu František Soukup stáli před starým mužem, který pro ně znamenal všechno. Masaryk seděl v křesle, unavený a zlomený nemocí, ale s myslí stále jasnou. Když začal číst svůj abdikační projev, hlas se mu chvěl, ale slova byla neúprosně přesná.

„Presidentský úřad je těžký a odpovědný a vyžaduje proto plné síly. Vidím, že již nestačím, a proto se ho vzdávám,“ pronesl Masaryk s klidem, který kontrastoval s emocemi ostatních přítomných. V místnosti nebylo slyšet nic než tiché vzlykání. Ostřílení politici, kteří v parlamentu sváděli tvrdé boje, tam stáli a plakali jako malí chlapci. Věděli, že odchází svorník, který držel tento nesourodý stát pohromadě.

Masaryk si byl vědom vážnosti situace, přesto si zachoval nadhled. „A dá-li Bůh, budu se na vás ještě chvíli dívat, jak to vedete,“ dodal na závěr. Byla to věta, která měla uklidnit, ale v kontextu blížící se války zněla až mrazivě prorocky.

Boj s vlastním tělem

Rozhodnutí odejít nebylo náhlé. Masaryk sváděl svůj soukromý boj už od jara 1934, kdy ho zasáhla cévní mozková příhoda. Veřejnost tehdy viděla jen majestátního prezidenta na koni, ale realita za zdmi Hradu a Lán byla drsná. Prezidentovi odumíraly končetiny, špatně viděl a často hledal slova. Jeho pověstná vitalita byla pryč.

Největší problém mu dělal podpis. Ruka ho neposlouchala. Kancelář musela tajně nechat vyrobit speciální razítko s jeho podpisem, aby mohl formálně stvrzovat dokumenty, protože udržet pero bylo pro něj téměř nemožné. Masaryk však byl realista a chlap, který si nic nenalhával.

„Sám jsem si toho byl vždycky vědom,“ přiznal ve své řeči. Nechtěl být loutkou, která jen bezvládně sedí na trůnu, zatímco se svět řítí do záhuby. Jeho odchod byl posledním velkým státnickým činem, uvolnil místo někomu, kdo měl mít sílu čelit nadcházející bouři.

TGM v roce 1926, FOTO: Karel Čapek, Public domain, via Wikimedia Commons

Strach z toho, co přijde

Masaryk neodcházel do prázdna. Měl jasnou představu o tom, kdo by měl kormidlo převzít, a v tom byl nekompromisní. „Rád bych vám ještě řekl, že za svého nástupce doporučuji doktora Beneše. Pracoval jsem s ním za hranicemi i doma a znám ho. Mám plnou důvěru, že vše půjde dobře,“ řekl politikům přímo do očí.

V té větě bylo víc než jen doporučení. Byla to politická závěť. Masaryk věděl, že Beneš to nebude mít lehké. Republika byla obklíčena nepřáteli a vnitřní spory mezi stranami narůstaly. Doporučením Beneše se snažil zajistit kontinuitu demokracie a zahraniční politiky. Lidé venku to cítili podobně. Zpráva o abdikaci vyvolala ve společnosti šok a strach. Dokud byl na Hradě „Tatíček“, věřili, že se jim nic zlého nestane.

Jeho odchodem tato iluze bezpečí zmizela. Masaryk se stáhl do ústraní Lán, kde o necelé dva roky později, 14. září 1937, zemřel. S ním symbolicky zemřela i první republika, kterou o rok později Mnichovská dohoda roztrhala na kusy.