Ukrajina v těch letech nebyla jen zemí chaosu, korupce a ekonomického rozkladu — byla zemí, kde lidský život ztratil kontury, ochranné struktury, jistoty. Jeden svět skončil a druhý ještě nezačal.
A mezi těmito světy chodil muž, kterého si málokdo všiml. Nebyl charismatický. Nebyl výjimečný. Nebyl to muž, který by přitahoval pozornost. A právě to byla jeho největší výhoda.
Sergej Fjodorovič Tkač, technik, bývalý příslušník milice, člověk, který znal vyšetřovací postupy a věděl, jak policie myslí, se pohyboval mezi lidmi s nenápadností úředníka a chladností člověka, který už dávno ztratil kontakt s lidskostí.
Ale jedna věc v něm nebyla nenápadná vůbec.
Jeho ambice.
Podle vlastních slov jich bylo „přes sto“. Více než sto mladých dívek. Více než sto životů, které zmizely beze stopy, někdy jen jako chybné číslo v policejní statistice — a někdy jako tragický omyl, který uvrhl do vězení nevinné muže.
Když se později vyšetřovatelů ptali, co ho pohánělo, odpověď byla děsivě jednoduchá: „Chtěl být lepší než Čikatilo.“
Lepší. V úvozovkách, ale zcela vážně. Nesoutěžil s démony. Nesoutěžil se systémem. Soutěžil s legendou sériového vraždění — s „Rostovským rozparovačem“, Andrejem Čikatilem, který terorizoval Sovětský svaz v 80. letech. Tkač nechtěl být zapomenut. Chtěl být větší než on.
A bohužel — v mnoha ohledech se mu to skutečně povedlo.
KAPITOLA 1: Když se dítě učí, že svět nemá svědomí
Sergej se narodil v roce 1952. Dítě postsovětského světa, kde tvrdost nebyla volbou, ale běžným jazykem. Jeho dětství nebylo katastrofou samo o sobě — ale bylo emocionálně prázdné, instinktivně chladné a bez prostoru pro vytvoření hlubších citových vazeb.
Psychologové, kteří ho později zkoumali, popisovali jeden společný indikátor: „Od raného věku měl problém s empatií. Nechápal ji. Neuměl ji číst. Svět byl pro něj mechanikou — ne vztahy.“ Nešlo o extrémní týrání, jako u některých jiných vrahů. Nešlo ani o náhlý zlom, který by ho srazil na dno. Byl to dlouhý, pomalý proces odcizování, ve kterém se učil, že lidé jsou funkce, ne bytosti.
A když k tomu přičteme prostředí plné disciplíny, vojenských vzorů a tvrdého řádu, dostaneme chlapce, který se naučil dvě věci: neprojevovat city a hledat moc tam, kde mu byla jinak upírána.
To semínko, které bude později určovat celý jeho život, nevyrostlo ze vzteku nebo z chaosu. Vyrostlo ze sucha — ze života bez citového kaluže.
KAPITOLA 2: Uniforma, která schovala predátora
Mnoho sériových vrahů selže právě proto, že nerozumí fungování systému. Dělají chyby, nechávají stopy, podceňují policii. Tkač byl opak. Začal u milice, kde se naučil základy kriminalistiky. Naučil se, jak policie uvažuje, jak klasifikuje vraždy, jak vyhodnocuje stopy, kde hledá motiv, i jak pracuje s místem činu.
A také — a to bylo zásadní — naučil se, na co policie v postsovětských 80. letech NEMÁ kapacity. To z něj udělalo někoho, kdo se dokázal pohybovat s chirurgickou přesností tam, kde jiní vrazi selhali.
Když ho jednou vyšetřovatelé po dopadení žádali, aby popsal svůj modus operandi, usmál se a řekl: „Věděl jsem, co hledají. Tak jsem jim to prostě nedal.“
Tkač se po letech v uniformě cítil jistěji než kdykoli předtím. Ne snad proto, že by si vážil autority, kterou mu dala, ale proto, že v ní objevil dokonalou skrýš. Uniforma od něj nevyžadovala charisma ani společenské dovednosti – stačilo držet se pravidel, která imitoval se strohou přesností. To, co se jiným policistům zdálo jako oddanost práci, bylo ve skutečnosti jen jeho schopnost napodobovat chování normálních lidí. Pokud měl někdy v životě masku, byla to právě tahle: maska průměrnosti.
Jenže v určitém bodě se cosi změnilo. Nešlo o zkrat, ani o moment impulzivního výbuchu, jak to známe u jiných vrahů. U něj to byl proces tichý, téměř neviditelný. Jako když prasklina na betonu roky roste, aniž by ji někdo viděl, a pak se jednou celý most zřítí. U Tkače se tento zlom neprojevil ve slovech ani v gestech. Projevil se v tom, co začal dělat, když uniformu odložil.
První zmizení malé dívky z okraje města nevzbudilo rozruch. Byla to doba, kdy děti mizely mezi domovy, industriálními zónami a poli častěji, než bychom si dnes připustili. Všude byl hluk rozpadající se země – a právě to umožnilo, aby první tělo nepřineslo odpovědi, ale jen další otázky. Policie tehdy pracovala s teorií náhodné vraždy, sexuálního devianta, možná nějakého přistěhovalce. Nikdo ani na okamžik nepomyslel, že vrah mohl stát během vyšetřování vedle nich.
A přesně to Tkače fascinovalo: vědomí, že se pohybuje mezi těmi, kdo ho mají zastavit. Že rozumí každému jejich kroku, jejich slepým místům, jejich automatismům. Vyšetřovatelé později přiznávali, že spousta rozhodnutí té doby byla ovlivněna nedostatkem techniky, času a zkušeností. Nebylo DNA. Nebyly databáze. Nebyla ani jednotná metodika. Jen lidé, kteří se snažili pracovat v prostředí, kde byla temnota rychlejší než oni.
Tkač sám popsal, že jeho „metoda“ byla prostá. Nesnažil se skrývat těla s precizností filmového vraha. Naopak – často je nechával na místech, kde by je dřív nebo později někdo našel. Nepůsobilo to ale jako výzva. Nebyl typ, který by se chtěl vysmívat policii otevřeně. Jeho motivace byla jiná: chtěl sledovat, jak si s tím poradí. Jak se budou míjet s pravdou, zatímco on se bude míjet s nimi.
A když se to podařilo jednou, vznikl první tah na šachovnici. Když se to podařilo třikrát, vznikla hra. Když se to podařilo desetkrát, vznikla posedlost.
Sám později řekl, že hranice mezi zabíjením a pokračováním byla… žádná. Nebyla tam přítomná morální stopka, nebyl tam okamžik, kdy by přemýšlel o tom, zda má přestat. Naopak. Každým rokem, kdy unikl odhalení, se v něm upevňovala představa, že je lepší než ostatní. Lepší než vyšetřovatelé. Lepší než společnost. A především – lepší než Čikatilo. Jeho idol, jeho měřítko, jeho meta.
A tady začíná být jeho psychologie temnější než běžné klinické popisy. Tkač se nevžíval do svých obětí. Ani je nenáviděl. Ani si s nimi nechtěl vytvářet vztah. Byl to člověk, který si „užíval“ jediný druh energie: bezpodmínečnou převahu. Ne jako sadista ve smyslu rozkoše, ale jako technik. Měřil výkon. Počítal úspěchy. Vnímal svět jako tabulku, ve které sbírá body.
A přitom všem se dokázal přesouvat mezi městy, okresy a regiony tak klidně, že zůstával roky neidentifikovaný. Byl jako prach, který se usazuje pomalu, nenápadně, až do chvíle, kdy zjistíte, že pokryl celou místnost.
Jedním z nejtemnějších aspektů jeho případu je fakt, že několik mužů bylo odsouzeno za vraždy, které spáchal právě on. Někteří se přiznali pod tlakem, jiní byli donuceni okolnostmi, další podlehli obvinění, která nedokázali vyvrátit. Někteří ve vězení zemřeli. Pro Tkače to nebyla morální zátěž. Byla to součást jeho hry. Další důkaz jeho „supremacie“. Další potvrzení, že je systém slepý, hlušný a snadno manipulovatelný.
A on sám?
On jen pokračoval. Tělo za tělem, případ za případem. Některé oběti byly identifikované, jiné ne. Některé zločiny byly propojeny až zpětně, když už dávno neexistovala šance rekonstruovat původní důkazy. A v určitém bodě už policie ani nedokázala určit, kolik z případů skutečně patří jemu a kolik jen kopíruje jeho modus operandi.
V Tkačově světě nebyly lidské bytosti. Byly to prvky ve vzorci. A vzorec nepočítá s citem.
KAPITOLA 3: Vraždění jako rutina – eskalace člověka, který přestal vidět hranice
V polovině osmdesátých let už Tkač nepatřil mezi muže, kteří bojují se životem. Patřil mezi muže, kteří se v něm naučili tiše pohybovat bez nutnosti cokoli vysvětlovat. Opuštěné okraje měst, železniční tratě, opuštěné stavby, rokle a pole na periferii — to byla krajina, kde se cítil jako doma. Ne proto, že by k ní tíhl, ale proto, že tam mizely stopy stejně rychle jako oběti. V těchto prostorech nebyl nikým rušen, nikomu na očích, a přesto vždy jen pár metrů od místa, kde se denní život odehrával dál, jako by se nic nestalo.
Jeho oběťmi byly dívky, kterým svět ještě ani nestačil přiřadit identitu. Děti mezi osmi a osmnácti lety, které v té době běžně chodily ven bez doprovodu, protože to bylo normální. Ve věku, kdy důvěra přichází dřív než strach, se mohly stát neviditelnými pro dospělé — a dokonale viditelnými pro Tkače.
Jeho přístup k vraždám byl chladný, systematický, téměř technický. Nešlo o výbuchy agresivity ani o přetlak emocí. Byla to metoda. Uvedení oběti do situace, kde ztratí možnost kontroly, následný útok, sexuální násilí a nakonec vražda — učiněná s klidem člověka, který svou práci dávno internalizoval. A co bylo nejděsivější: po činu se do stejného prostoru často vracel. Ne kvůli sentimentu ani vzrušení, ale proto, že si chtěl ověřit, jak postupuje vyšetřování. Viděl stopy vytvořené jinými lidmi. Policisty. Obyvateli. Rodinami.
On sám tam stál jako někdo, kdo má být zastaven, a přitom se stával součástí davu, který pátrá po pachateli.
V té době si už naplno uvědomoval, že rozpad sovětského systému pracuje pro něj. Policie přetížená. Techniky zastaralé. Oddělení, která nekomunikují. Těla, která se nenajdou včas. Místa činu, kde se ztrácí stopy dřív, než se tam vůbec dostane kriminalista. Nebylo to období, kdy by sériový vrah musel být génius, aby unikl. Stačilo nebýt hlupák.
A Tkač hlupák nebyl.
Jeho počet vražd narůstal. Ne skokově, ale vytrvale, rok za rokem. Každé tělo bylo pro něj další údaj do vnitřní tabulky, kterou vedl ve své hlavě. Nešlo o rituál. Nešlo o potřebu vyvolat chaos. Šlo o výkon. O výsledky. O překonávání hranic, které si nastavoval sám a které nikdo jiný nikdy neviděl.
Později, když už seděl ve vězení, mluvil o svých činech bez výčitek, bez zájmu o lidský aspekt, bez jediné stopy lítosti. Měl jediný zdroj uspokojení: že se mu roky dařilo unikat a že byl — jeho slovy — „lepší“ než Čikatilo. To jméno vyslovoval s klidem hráče, který porovnává své skóre s někým, koho nikdy nepotkal, ale kdo pro něj představoval měřítko dokonalosti.
A přesto se i tento stroj jednou dopustil chyby.
Ne velké. Ne osudové. Ale stačilo málo — jeden okamžik, drobný přešlap, který za normálních okolností nemusí znamenat nic, ale v určité fázi života sériového vraha může být prvním kamenem, který se vychýlí a spustí lavinu.
Tu lavinu u Tkače odstartuje další kapitola.
KAPITOLA 4: Chyba, která nebyla náhodná – a začátek pádu
Vrahové jako Tkač obvykle neselhávají proto, že by se najednou změnili. Neselhávají proto, že by je tížila vina, únava nebo stárnutí. Selhávají proto, že jejich svět se začne přibližovat k realitě ostatních lidí. Jejich neviditelnost není nekonečná – jen se přestane překrývat s chaosem kolem. A právě to se začalo dít v devadesátých letech, kdy se Ukrajina po rozpadu Sovětského svazu začala přeskupovat do nové podoby společnosti.
Ne, že by policie najednou zázračně zefektivněla. Ale začalo existovat méně míst, kde se dalo schovat. Méně slepých zón. Méně informačních bariér.
A k tomu všemu – a to je důležité – Tkač s přibývajícími lety přestával být mužem, který se maximálně kontroluje. Věděl, že se mu roky dařilo unikat. Věděl, že neexistuje žádná veřejná teorie, která by ho spojovala s vraždami. Věděl, že policie zatýkala jiné. A cítil se… nedotknutelný.
To je okamžik, kdy se i nejnebezpečnější predátoři přiblíží hranici, kterou ve svém nitru nemají zapsanou: hranici přehnaného sebevědomí.
A tak jednoho dne — dne, který zpočátku nevypadal jinak než ostatní — si vybral oběť, jejíž zmizení vyvolalo více pozornosti, než byl zvyklý. Dívka byla mladá, ale pocházela z rodiny, která se odmítla smířit s čekáním. Okamžitě začali pátrat. Volat. Tlačit na místní úřady. Hledat svědky. Obcházet okolí. A co víc — byla poslední osobou viděnou v blízkosti místa, kudy procházel i on.
A právě tam, u tohoto jediného jména, začaly vznikat první trhliny.
Tkač sám v pozdějších výpovědích připustil, že tehdy udělal jednu z mála věcí, které by normálně neudělal: zdržel se příliš dlouho na místě činu. Neskrýval se s pečlivostí, na kterou byl zvyklý. Utíkal méně rychle. Reagoval pomaleji. Jako by ho svět, který tolik let ignoroval, náhle poprvé zahlédl koutkem oka.
Vyšetřovatelé dostali popis muže — nenápadný, v tmavém oblečení, průměrné postavy, klidný, nevzbuzující pozornost. Popis, který se dokonale hodil k člověku, kterého za normálních okolností nikdo nevidí.
A pak přišel další krok: tentokrát se našly stopy, které nešlo jen tak odložit jako dříve. V devadesátých letech už některé postupy začaly být standardizované. Některé vzorky se archivovaly, místo činu se lépe dokumentovalo, a i když nebyl k dispozici DNA profil v dnešním smyslu, několik nálezů mělo váhu.
Tkač poprvé pocítil tlak.
Ne paniku.
Ne strach.
Tlak.
Tlak člověka, který je zvyklý na naprostou volnost, a najednou musí počítat s tím, že se na šachovnici objevila nová figura.
A právě tehdy udělal zásadní chybu: rozhodl se vraždit dál. To by samo o sobě nebylo nové – pokračoval po celou svou „kariéru“. Jenže tentokrát se vražda odehrála v prostoru, kde už byly nasazené hlídky, kde lidé byli ostražitější a policie poprvé začala přemýšlet o propojení několika případů.
A tak došlo k tomu, co se sériovým vrahům děje jen ve dvou situacích:
buď udělají chybu oni, nebo svět se konečně zvedne ze židle.
V Tkačově případě to byla směs obojího.
Jeho ego se setkalo s realitou.
A realita měla tentokrát jméno i tvář. Vyšetřovatel, který si všiml vzorce, ne dramatického, ale tichého: dívky mizí podél železnice, poblíž měst s vysokým pohybem lidí, ale nízkým dohledem. Když se spojily čtyři případy, vznikl první náčrt predátora.
Tkače nikdo neznal.
Ale jeho stín už ano.
A ten stín se začal pohybovat příliš rychle, než aby ho bylo možné dál ignorovat. To vedlo k jediné možné budoucnosti – k okamžiku, kdy se neviditelný muž ocitne na dosah ruky. Ne proto, že by chtěl. Ale proto, že jeho vlastní potřeba dominance přestala souznít s opatrností, která ho dřív chránila.
A tak se jednoho dne dveře jeho světa otevírají dokořán. Nahlédne do nich policie. A za nimi stojí muž, který nevypadá jako vrah. Nevypadá nebezpečně. Nevypadá jako někdo, kdo zničil desítky životů.
Ale právě proto byl celý život tak úspěšný. A teď se mu ten úspěch začíná rozpadat pod nohama.
KAPITOLA 5: Dopadení, které nevypadalo jako vítězství
Člověk by čekal, že dopadení sériového vraha, který terorizoval region celé dvě dekády, bude dramatické. Honička. Zátah. Obklíčení. Něco, co vybuchne do novinových titulků jako triumf spravedlnosti. Ale Tkačův pád byl pravým opakem všeho, co by kdo očekával.
Nebyl to výbuch.
Byl to nepatrný pohyb v prachu, který najednou začal dávat smysl.
Na začátku byla výpověď jediné ženy. Ne svědkyně vraždy, ale ženy, která už nějakou dobu žila poblíž něj a všimla si něčeho, co působilo zvláštně. Neviděla ho u činu. Ani neviděla jeho oběti. Ale zaznamenala v jeho chování malý, sotva postřehnutelný nesoulad — příliš velkou přítomnost na místech, která neměl důvod navštěvovat. Odpovědi, které dával, byly vždy trochu nepřesné. A hlavně: při jednom z útoků policie zavedla blokády a kontroly kolem oblastí, kde se vrah nejčastěji pohyboval.
A Tkač se jimi poklidně procházel.
Když ho později zatkli, nebylo to při vraždě. Nebylo to ani ve chvíli, kdy by se snažil uprchnout. Zadrželi ho doma, ve chvíli, kdy si ukládal věci, jako by se chystal opustit město – ne dramaticky, ale s rutinou někoho, kdo mění působiště, protože „prostředí už není výhodné“. Stačilo několik otázek, aby si policie ověřila, že jeho odpovědi jsou příliš vyhýbavé. Že zná místa, kde se našla těla, lépe než odpovídá. Že ví detaily, které nikdo veřejně neřekl. Že jeho časové osy se prolínají se zmizením dívek až příliš často.
Ale i tehdy vypadal jako člověk, který si odmítá připustit, že se něco děje. Seděl klidně. Díval se do země. Mluvil pomalu, bez potřeby zapřít cokoli.
Ne proto, že by chtěl spolupracovat.
Ale proto, že nechápal, že hra skončila.
Vyšetřovatelé popisovali první výslech jako setkání s průměrností. Ne s monstrem, ne s démonem. Ale s mužem, o kterém byste řekli, že žil v šedi celý život — a šedi rozuměl víc než lidem. Přesto první výslech nepřinesl ani přiznání, ani emoce, ani odpor. Byl to dialog s někým, kdo se tváří, jako by se ho celá situace netýkala.
A pak přišla věta, kterou si policisté pamatují dodnes. Když mu předložili důkazy, které ho spojovaly s jednou z vražd, Tkač řekl: „Těch je víc. Nezačneme od první?“
Nezačneme od první.
Slova člověka, který není vtažen do reality obvinění.
Slova člověka, který má stále pocit kontroly.
Slova člověka, který začíná vnímat výslech jako poslední možnost ukázat svoje čísla.
To bylo poprvé, kdy policie pochopila, že nesedí naproti běžnému pachatelovi, ani náhodnému agresorovi. Seděli naproti muži, jehož zločiny už dávno přestaly být reakcí na vnitřní chaos. Byly jeho monumentem. Jeho životní prací. A pokud mohl, rád by je vysvětlil. Rád by vyjmenoval, kde systém selhal. Rád by ukázal, jak moc byl nad nimi.
To byl také důvod, proč jeho přiznání trvala dlouhé hodiny. Ne proto, že by ho měli přesvědčovat. Ale proto, že chtěl mluvit. Chtěl vyprávět svůj příběh. Chtěl, aby jeho čísla byla zaznamenána.
Jeden z vyšetřovatelů později řekl: „Neměl potřebu se ospravedlnit. Neměl potřebu lhát. Neměl potřebu litovat. Měl jen potřebu vysvětlit, proč byl nejlepší.“
A tady se poprvé objevuje motiv, který bude ovlivňovat celé jeho výpovědi: Čikatilo. Legenda sovětského vraždění. Symetrie hrůzy, ke které se chtěl vztáhnout. Člověk, jehož počet obětí byl dlouho považován za nedostižný.
Tkač to tak neviděl. „Měl jsem jich víc,“ řekl. Bez pýchy, ale bezpochyby. Jako někdo, kdo upravuje údaj v tabulce.
A tak začal mluvit. O místech, o časech, o tělech. O dívkách, jejichž jména už v archivech vybledla. O dalších, které se nikdy nenašly. O tom, jak se vracel na místa činu jako technik, který chce zkontrolovat kvalitu své práce. A policie konečně pochopila, s čím má do činění.
Dopadení bylo nenápadné. Ale pravda, která se začala vynořovat, byla monstrózní.
A teprve po dopadení se začala odkrývat i druhá tvář jeho zločinů: tvář systému, který mezitím zničil jiné životy.
KAPITOLA 6: Systém, který selhal – a zničil nevinné, zatímco skutečný vrah dál chodil mezi lidmi
Když policie začala skládat dohromady fragmenty Tkačových výpovědí, vyšetřovatelé si uvědomili něco, co se jim dlouho nechtělo připustit. Něco, co je později pronásledovalo víc než samotné setkání s vrahem: že během jeho dvacetiletého „působení“ nezemřely jen dívky, které si vybral jako oběti. Zemřela i spravedlnost, a s ní několik nevinných lidí, kteří se ocitli na nesprávném místě, ve špatném čase, a proti nimž stály mechanismy, které měly chránit společnost, ne ji poškozovat.
V dobách pozdního Sovětského svazu a následného rozpadu republik byla policie v některých regionech zmítaná tlakem na výsledky, omezenými prostředky, nedostatkem personálu a především mentalitou systému, který preferoval rychlé uzavření případu před skutečným řešením. A tak se několikrát stalo, že byl zatčen někdo, kdo mohl působit podezřele, nebo „odpovídal profilu“ pouze navenek. Podezřelí byli často lidé z okraje společnosti, muži bez zázemí, někdy duševně nemocní, někdy jen nešťastní. Byli to ti, kdo se neuměli bránit, kdo neměli právní zastání, kdo se ve výsleších zlomili.
A systém, který se potřeboval pochlubit „vyřešeným případem“, jim nepodával pomocnou ruku. Spíše je potlačoval.
Jeden z nejznámějších případů se týká muže, který byl odsouzen za vraždu dívky, jejíž tělo bylo nalezeno v opuštěné oblasti poblíž železnice. Byl donucen k přiznání, ačkoli se celý život těšil pověsti klidného člověka bez sklonu k násilí. Strávil ve vězení několik let, než tam zemřel. A teprve později se zjistilo, že vrahem byl Tkač.
Další muž se pokusil spáchat sebevraždu během vazby, protože psychický tlak, kterému byl vystaven, byl příliš silný. Přežil, ale jeho život už nikdy nebyl stejný. I v jeho případě bylo později prokázáno, že vraždu, ke které se „přiznal“, spáchal Tkač.
A byly i další případy: rodiny, které žily roky s přesvědčením, že jejich příbuzný byl monstrum. Matky, které se styděly ukázat na veřejnosti. Děti, které vyrůstaly se stigmatem „dcera vraha“. Osudy, které se bortily jako domino, protože systém neuměl, nebo nechtěl, rozeznat skutečnou pravdu.
Tkač toto všechno sledoval zpovzdálí.
A ono zlověstné ticho, které o sobě dával vědět už v jeho dětství, se teď proměnilo v něco temnějšího: v pocit nadvlády. Pocit, že stojí nad systémy, nad institucemi, nad lidmi. Pocit, že svět se dá obelstít a ohnout, protože není dostatečně pevný, aby mu vzdoroval.
Ve svých výpovědích později zlehčoval význam těchto tragédií. Tvrdil, že „to není jeho vina“. Že on přece nikoho nenutil tyhle lidi zatýkat. Že nemůže za to, že policie byla neschopná.
Byl to postoj člověka, který absolutně odmítá spoluzodpovědnost. Který nevnímá dopad svých činů mimo místo činu. Který vidí svět jen skrze optiku vlastního „výkonu“.
Pro vyšetřovatele to bylo kruté zrcadlo. Chyby, které se táhly roky, nešlo napravit. Lidé, kteří zemřeli v důsledku omylu, se nevrátili. Rodiny, které ztratily čest, se nedočkaly úplného zadostiučinění.
A to všechno se stalo proto, že systém neuměl rozpoznat vzorec, který se odehrával přímo před ním. Proto, že se spokojil s jednoduchými vysvětleními. Proto, že si myslel, že temnota má vždy konkrétní tvář — a ne tu nejméně nápadnou.
Tohle období kauzy Tkače je důležité nejen pro pochopení rozsahu jeho zločinů. Je klíčové pro pochopení jeho psychologie. Vrahové jeho typu totiž neživí chaos ani nekontrolovaný hněv. Živí je beztrestnost. Pocit, že svět je hřiště, kde nikdo neví, že oni jsou jediný hráč, který zná pravidla.
A když systém selže natolik, že nevinní lidé platí za zločiny, které nespáchali?
Pro ně je to důkaz dokonalosti vlastní masky.
V Tkačově světě neexistovala vina. Existoval jen výkon. A svět mu dával důvody věřit, že je v něm absolutně nejlepší.
Právě v této atmosféře beztrestnosti a ego-nadřazenosti vstoupí do jeho příběhu něco, co by nikdo nečekal. Něco, co nevymyslíš, kdybys neznala realitu: láska.
Nebo něco, co se tak alespoň tvářilo.
KAPITOLA 7: Žena, která milovala vraha – příběh lásky, který nedává smysl, dokud nepochopíš temnotu
Když se zpráva o Tkačově dopadení rozšířila, veřejnost reagovala konečně tak, jak by se dalo čekat: se zděšením, s mrazivým šokem, s pocitem, že na povrch vyplavala léta hniloby, která se skrývala pod nánosy prachu postsovětského chaosu. Média začala popisovat jeho vraždy, vyšetřovatelé skládali případy dohromady, rodiny obětí se vracely ke starým ranám, které se nikdy nezacelily.
A v té temné vlně šoku se najednou objevilo něco, co působilo jako z jiné reality: mladá žena, která o něm řekla, že je „nejlaskavější muž, jakého kdy poznala“.
Zpočátku to znělo jako špatný vtip, jako provokace, jako gesto pozornosti od člověka, který chce být vidět. Jenže tahle žena neměla potřebu provokovat. Ani nepotřebovala publicitu. Její slova byla upřímná. A její zájem o Tkače nebyl pózou.
Byla to žena, která mu začala psát dopisy. Krátké, vlídné, plné empatie. Žena, která nechápala, proč celý svět vidí v jejím „Serjožovi“ monstrum. Žena, která věřila, že ona vidí jeho pravou tvář. Žena, která si ho nakonec vzala. A později mu porodila dítě, které nikdy nedostalo možnost poznat svého otce mimo vězeňské zdi.
Jak je možné, že někdo dobrovolně vstoupí do života sériového vraha? Jak je možné, že někdo uvěří lásce z místa, odkud by se měl ozývat jen chlad? Jak je možné, že se žena dokáže připoutat k člověku, který zabil desítky dětí?
A odpověď je složitější – a zároveň temnější – než by se mohlo zdát.
Psychologové popisují fenomén, který se v angličtině nazývá hybristofilie: erotická nebo emoční přitažlivost k osobám, které se dopustily extrémního násilí. Ale říct o téhle ženě, že trpěla hybristofilií, by bylo příliš jednoduché a příliš povrchní. Její příběh byl totiž složitější.
Nebyla to žena, která hledala slávu. Nebyla to žena, která by vyhledávala mediální pozornost. Nevyrostla v prostředí kriminality a násilí. Naopak — byla vychovaná v hodnotách, které stavěly rodinu a loajalitu na první místo.
Tím, co ji přivedlo k Tkačovi, nebyl adrenalin z temnoty. Byla to ideologie víry v nápravu. Žena, která odmítala uvěřit, že člověk může být zcela zkažený. Žena, která chtěla být tou jedinou, která uvidí v muži světlo tam, kde ho nevidí nikdo jiný.
A Tkač?
Tkač tuhle dynamiku dokonale využil.
Dokázal být jemný. Dokázal psát dopisy plné vděčnosti, pokory a něhy. Dokázal se stylizovat do role muže, který je „nepochopen“ a „odsouzen okolnostmi“. Dokázal být přesně tím, čím žena potřebovala, aby on byl.
Byl to mechanismus, který používal celý život: zrcadlení. Když potřeboval být nenápadný, stal se průměrným. Když potřeboval být klidný, stal se tichým. A když potřeboval být milovaný, stal se něžným.
Ne proto, že by to cítil. Ale proto, že pochopil, že tenhle typ lásky není o reciprocitě. Je o projekci.
Její láska k němu byla víc o ní než o něm. On byl prázdná nádoba, do které mohla nalít své představy o vykoupení, o síle odpuštění, o magické schopnosti proměnit zlo na dobro.
A když mu napsala, že mu věří? Odpověděl jí s klidem člověka, který chápe, že má v rukou další člověka, jehož city se mohou stát nástrojem.
Byla to láska jednostranná, a přesto intenzivní. Láska, která působila jako z jiného světa, ale ve skutečnosti byla jen prodloužením temnoty, která ho celý život obklopovala. On měl moc nad oběťmi. A teď měl moc i nad ženou, která mu psala, že se pro něj vzdá všeho.
Její rodina to nechápala. Společnost to odsuzovala. Psychologové to analyzovali. Ale ona zůstala.
A Tkač?
Tomu na jejích citech nezáleželo. Jeho city neexistovaly.
Přesto se vzal. Přesto zplodil dítě. Přesto hrál roli manžela, který umí psát o lásce.
Neexistoval žádný důkaz, že kdykoli cítil něco jiného než lhostejnost obalenou v potřebě být obdivován. A přesto do svého života připustil ženu, která byla přesným opakem všeho, co kdy použil jako objekt – byla dospělá, vědomá, zralá. Byla to žena, která se rozhodla.
A právě proto mu poskytla to, co nikdy nedostal: dobrovolné podrobení se jeho světu. A stejně rychle jako jeho vraždy, ani jejich rodinný život neměl šanci na normální budoucnost. Bylo to spojení dvou lidí, kteří stáli na opačných stranách morálky – jeden, který ji v sobě zabíjel celý život, a druhý, který ji nikdy nepřestal hledat.
Z jejich spojení se narodilo dítě — symbol života, který vzešel z rukou člověka, který život po celý život bral. A tohle dítě jednou vyroste a bude se pochopitelně ptát, kdo byl jeho otec.
A tady se náš příběh vrací k Tkačovi samotnému — k jeho vnitřní prázdnotě, kterou žádný vztah nikdy nezaplnil.
Protože i když měl rodinu, i když psal dopisy, i když se ženil ve vězení… on nikdy nepřestal být tím, čím byl od začátku - prázdnou nádobou, která pohlcuje, ale nevrací nic zpět.
A teď přichází otázka, která je stejně děsivá jako jeho činy: Jak mnoho těch obětí skutečně existuje? Do kolika životů se vepsal, aniž by to kdy přiznal?
KAPITOLA 8: Kolik jich skutečně bylo? – Čísla, která se rozpíjejí mezi realitou a mýtem
Když se vyšetřovatelé pokusili přesně spočítat počet Tkačových obětí, rychle zjistili, že stojí před úkolem, který se nepodobá ničemu běžnému. Nebylo to tím, že by chyběla dokumentace – ta byla v mnoha případech dochovaná. Nebylo to ani tím, že by jeho výpovědi byly chaotické. Naopak: Tkač mluvil klidně, strukturovaně, jako člověk, který si pamatuje každý detail, protože každý detail byl součástí jeho „výkonu“.
Problém byl jinde. Byl ve skutečnosti.
Část obětí se našla. Část byla identifikována. Část zůstala pohřešována. A část existovala jen jako stručná zmínka ve starých spisech, které kdysi někdo založil do špatné složky, protože "na té vraždě bylo něco divného, ale tehdy na to nebyl čas."
A pak existovaly také mnohé oběti, které nikdo nikdy nenašel — oběti, o nichž mluvil pouze on.
Vyšetřovatelé jeho popisy ověřovali, ověřovali místa, ověřovali roky. A s každým přiznáním se ukázalo, že jsou na hranici toho, co se dá dokázat. Některá těla mohla být odnesena zvěří, některá zasypána zeminou, některá zůstala nepovšimnutá v místech, kde se dnes už nedá rekonstruovat nic.
A Tkač to věděl.
Když mluvil o počtech, bylo v jeho hlase cosi nejasného – ne hrdost, ale jistota. Nesnažil se šokovat. Nezveličoval. Nepřidával dramatické popisy, jak to dělají narcističtí vrazi toužící po slávě. Jen opakoval:
„Bylo jich víc než sto.“
Vyšetřovatelé mu nikdy nedokázali uvěřit ani ho zcela vyvrátit. Dali dohromady 37 potvrzených vražd. Podezřelých bylo přes 100. Jiná čísla kolísala mezi 80 a 120. A realita pravděpodobně ležela někde mezi nimi, zahalená v mlze, kterou už nelze rozfoukat.
Když se jej ptali, proč přestal počítat, řekl monotónně: „Protože to nemělo smysl. Nešlo o číslo. Šlo o přístup.“
A to byla možná jediná věta, která skutečně odhalovala jeho vnitřní svět.
Sérioví vrazi obvykle mluví o motivech. O emocích. O hněvu. O traumatu. O nutkání. Tkač to neměl.
Jeho motivem nebyla pomsta ani sexuální fascinace. Jeho motivem byla nadřazenost. Užívání moci v jejím nejčistším, nejprázdnějším tvaru. A v téhle dynamice přesný počet přestal hrát roli dávno dřív, než jej policie zastavila.
Navíc, a to je klíčové — nikdy ničeho nelitoval. Ne proto, že by si nedokázal připustit špatnost svých činů. Ale proto, že pro něj slovo „špatné“ nemělo žádnou váhu. Bylo to slovo z cizího jazyka, které si lidé mezi sebou předávají jako symbol něčeho, co on nikdy necítil.
A co bylo možná ještě horší, v jeho projevu neexistovalo ani potěšení. Ani hrdost. Ani radost ze zla. Jeho výpovědi byly účetnictvím života.
Metodickým, sterilním výčtem něčeho, co jiní popisují jako hrůzu, ale pro něj to byly jen operace. Dokončené úkoly. Zaškrtnuté položky.
KAPITOLA 9: Epilog – Muž, který chtěl být větší než Čikatilo, ale zemřel jako statistika
Když byl Sergej Fjodorovič Tkač odsouzen, mnoho lidí očekávalo, že se pokusí ještě jednou zapůsobit. Že pronese něco, co se zapíše do záznamů. Že se pokusí vysvětlit své činy, obhájit je, ospravedlnit se, nebo alespoň na okamžik poodhalit to, co se v něm skrývalo. Ale nic z toho se nestalo.
Stál tam tiše.
Jako člověk, který nemá co ztratit.
Jako člověk, který se necítí ani poražený, ani triumfální.
Jako někdo, kdo na svět nikdy nepřistoupil skrze emoce — a tak je nedokázal projevit ani v okamžiku, kdy byl jeho osud zapečetěn.
Byl odsouzen k doživotnímu vězení bez možnosti podmínečného propuštění. Bez možnosti zapomenutí.
To byl trest, který nedával smysl pouze z hlediska spravedlnosti. Byl to trest symbolický. Trest, který měl říct těm, kdo přežili jeho činy, a rodinám obětí, že alespoň něco v tomto světě drží. Že existují hranice, které se nezboří jen proto, že se jim někdo vysmívá.
Jenže v tom rozsudku se skrývalo i cosi hlubšího: vědomí, že žádný trest nemůže vrátit životy, které vzal. Že žádné doživotí není větší než smrt dítěte. Že spravedlnost je v takových případech vždy jen přibližný stín toho, co by mělo existovat.
Tkač byl umístěn do věznice, kde strávil následující roky tiše. Vězni, kteří bývají agresivní vůči pachatelům zločinů na dětech, se k němu chovali obezřetně, ale nijak zvlášť dramaticky. Nebyl typem člověka, který vyvolává pozornost. Nebyl ani typem, který by provokoval. Byl to muž, který se dokázal přizpůsobit všemu, co po něm svět žádal – a vězení nebylo výjimkou.
Ukázněný. Tichý. Nenápadný. Stejný muž, jakým byl celý život.
Jeho manželka ho navštěvovala. Jeho dcera rostla. Její existence byla důkazem toho, že i v temnotě se někdy rodí život. Jenže ten život musel nést jméno člověka, který ho nikdy nedokázal naplnit láskou. Dcera, která měla otce, ale neměla příběh, který by se dal vyprávět bez bolesti.
O Tkačově psychologickém stavu během vězeňských let se dochovalo jen málo. Nebyl výjimečný pacient. Nebyl výjimečný vězeň. Byl — a to je paradox — přesně tak průměrný, jak vypadal celý život.
A pak, v roce 2018, přišla zpráva, která byla tak nenápadná, že ji mnozí přešli bez povšimnutí: Sergej Fjodorovič Tkač zemřel ve vězení ve věku 66 let. Ne dramaticky, ne násilně. Ne způsobem, který by odpovídal jeho „ambicím“.
Zemřel na selhání srdce. Tiše. Na běžném vězeňském lůžku. Jako člověk, o kterém by se dalo říct, že nikdy v ničem nevynikal.
Je to ironie: Muž, který toužil být mýtem, skončil tak obyčejně, až se ztratil v té stejné průměrnosti, kterou celý život imitoval, aby mohl zabíjet.
Po jeho smrti nezůstaly žádné kultovní příběhy. Žádné manifesty. Žádné poslední dopisy, které by se staly součástí legendy.
Zůstaly jen tři věci: těla, která nikdy nenašla jména, rodiny, které nikdy nenašly klid, a prázdnota člověka, který si myslel, že se dá stát monstrem jen tím, že bude sbírat čísla.
Jeho život nebyl triumfem zla. Byl důkazem, že nejděsivější monstra nejsou ta, která mají charisma nebo šílenství v očích. Nejhorší monstra jsou ta, která vypadají úplně obyčejně. Ta, která přežívají v průměrnosti, protože se v ní naučila být neviditelná.
Stejně neviditelně, jako byl celý život on sám.
Psychologie zločinu 
KINOTIP2.cz|
FAJNTIP.cz|
Světkreativity|
PrimaProstor.cz|
Žena.cz|
CR Zprávy|
Aktuálně.cz - Sport|
Umíme poradit|
V Telce|
