Nová studie NASA odhaluje znepokojivý jev: severní polokoule odráží méně slunečního záření než jižní. Tato vznikající asymetrie může narušit klimatickou rovnováhu Země, ovlivnit oceánské proudy i rozložení srážek – a proměnit svět, jak jej známe.
Po desetiletí žili odborníci na klima s uklidňující jistotou: navzdory tomu, že severní a jižní polokoule jsou velmi odlišné (první pokrývají kontinenty, druhé dominují oceány), Země si udržovala pozoruhodnou rovnováhu ve způsobu, jakým odrážela sluneční světlo zpět do vesmíru. Jako by planeta našla jakousi neviditelnou symetrii, která vyrovnává její geografické kontrasty.
Zdá se však, že tato symetrie se rozpadá. Studie publikovaná v časopise Proceedings of the National Academy of Sciences (PNAS), kterou vedl Norman Loeb, hlavní řešitel družicové mise NASA CERES (Clouds and the Earth’s Radiant Energy System), ukazuje, že Země již neodráží sluneční záření rovnoměrně na jednotlivých polokoulích. Severní polokoule začíná tmavnout, zatímco jižní polokoule si nadále zachovává vyšší schopnost odrážet sluneční záření.
Díky odrážení slunečního světla je Země obyvatelná.
A to je pro život nezbytné. Odrážení slunečního světla umožňuje planetě udržovat obyvatelnou teplotu a zabraňuje nadměrnému oteplování. Tato energie odrážená mraky, ledem a povrchem pomáhá vyrovnávat energetickou bilanci, regulovat klima a zabraňuje tomu, aby se Země stala příliš horkou pro život.
Energetická rovnováha Země funguje jako jemné kosmické zrcadlo. Část dopadajícího slunečního záření se odráží od mraků, ledu, sněhu a částic v atmosféře (krátkovlnné záření). Zbytek je pohlcen a následně znovu vyzařován do vesmíru jako infračervené teplo (dlouhovlnné záření). Až dosud družice ukazovaly, že planetární albedo (podíl odraženého záření) je mezi severem a jihem překvapivě vyrovnané. Loeb a jeho kolegové však zjistili, že se tato rovnováha narušuje.
Severní polokoule odráží méně slunečního záření než jižní polokoule, což znamená, že pohlcuje více energie. Současně také vyzařuje více infračerveného záření do vesmíru. Tato vznikající asymetrie je nenápadnou, ale významnou změnou: planetární zrcadlo již nevrací stejný obraz na obou stranách.
Co je příčinou této nerovnováhy?
Loebův tým studoval několik faktorů, které by mohly tento jev vysvětlit. Prvním z nich je snížení množství aerosolů na severní polokouli. Během 20. století se v důsledku průmyslového znečištění uvolňovalo velké množství částic, které odrážely sluneční světlo. Ekologické předpisy tyto emise v Evropě a Severní Americe snížily, což paradoxně znamená, že severní polokoule nyní odráží méně záření.
Další možností je úbytek sněhu a ledu. Ústup arktických ledovců v létě a zmenšování ledovců zmenšují bílé plochy, které kdysi fungovaly jako velká přírodní zrcadla. Dochází také ke změnám v oblačnosti. Změny v rozložení a hustotě mraků rovněž ovlivňují množství odraženého záření.
Výsledkem je sever, který pohlcuje více krátkovlnné energie a v důsledku toho musí uvolňovat více dlouhovlnného tepla, aby to kompenzoval. Tato kompenzace však není dokonalá a mohla by narušit křehkou globální klimatickou rovnováhu.
Proč je tato asymetrie důležitá?
Protože toky energie mezi polokoulemi jsou jednou ze skrytých hnacích sil atmosférické a oceánské cirkulace. Pokud se jedna polokoule začne oteplovat více než druhá, může to změnit vzdušné proudy, posunout dešťová pásma, změnit monzuny nebo zesílit sucha. V oceánském měřítku ovlivňují energetické gradienty proudy, například v Atlantiku, které regulují klima v Evropě a Severní Americe.
Podle Loeba je znepokojující, že tato změna není jen dočasným výkyvem, ale nastupujícím trendem. Pokud bude pokračovat, mohla by překreslit vzorce počasí, které lidstvo po tisíciletí považovalo za samozřejmé. Studie však zároveň nabádá k opatrnosti. Satelitní záznamy CERES zahrnují pouhá dvě desetiletí, což je z klimatického hlediska nepatrný zlomek. Je možné, že část této asymetrie odráží přirozené cykly oblačnosti nebo aerosolu.

Zdroj: Youtube.com
Měření radiace v globálním měřítku navíc vyžadují mimořádně přesnou kalibraci: malá chyba může vypadat jako trend. Vědci proto volají po rozšíření pozorování, zlepšení přístrojového vybavení a kontrole, zda se tato „nová tvář“ Země upevňuje, nebo zeslabuje.
Kromě technických detailů vyvolává toto zjištění silnou metaforu: Země se začíná odrážet odlišně v závislosti na polokouli. A toto nerovnoměrné zrcadlo k nám promlouvá o naší vlastní stopě.
Lidská rozhodnutí – od spalování fosilních paliv po zákony proti znečišťování – změnila způsob, jakým naše planeta nakládá se sluneční energií. Skutečnost, že snížení množství aerosolů „čistí“ atmosféru, ale zároveň snižuje odraz světla, připomíná, že klimatický systém je složitý a neumožňuje jednoduchá řešení.
Mezitím ztráta arktického ledu nejenže otevírá mořské cesty, ale také připravuje Zemi o jeden z nejúčinnějších odrazových povrchů. Každý mizející ledovec o něco více otupí záři severní polokoule.
Kromě toho je důležité vzít v úvahu roli oceánů v této rovnováze. Oceány pohlcují přibližně 90 % přebytečného tepla vznikajícího v důsledku klimatických změn, což má přímý vliv na oceánskou cirkulaci, a tím i na globální klima. Zvyšující se teplota vody ovlivňuje oceánské proudy, například Golfský proud, který hraje zásadní roli při regulaci klimatu v Evropě a Severní Americe. Změny v těchto proudech mohou mít řetězové účinky, které ovlivňují mořskou biologickou rozmanitost a rybolov, a také ovlivňují průběh počasí na pevnině.
Loeb a jeho tým dospěli k závěru, že vznikající asymetrie je jev, který si zaslouží prioritní pozornost. Zatím nevíme, do jaké míry promění globální klima, ale víme, že rovnováha, kterou jsme považovali za samozřejmou, již není daná.