Shakespearova tvorba působí nedotknutelně. Právě proto zneklidňuje, že někteří pochybují o jejím autorovi

| 2 min

Sdílet

Komedie, antická dramata, tragédie a víc jak stovka sonetů. Problém je, že neexistuje nic, co by ukazovalo na samotný proces tvorby těchto děl, která dodnes plní jeviště.

Shakespearova tvorba působí nedotknutelně. Právě proto zneklidňuje, že někteří pochybují o jejím autorovi

Zdroj: Uživatel BatyrAširbajev98 / Creative Commons / CC BY-SA

Obsah článku

Většina učenců přijímá skutečnost, že se William Shakespeare narodil ve Stratfordu nad Avonou. V Londýně strávil nějaký čas hraním, do rodiště se pak vrátil a žil tu až do své smrti v roce 1616. Nicméně reálná dokumentace jeho vlastního života je žalostně mizivá. Existuje jen několik jeho podpisů, oddací list s Annou Hathaway a rodné listy jeho dětí. Dále 3 stránky poslední vůle a několik obchodních listin, které se vůbec nevztahují k psaní.

Minimální důkazy a problém původu

Jako by to nestačilo, nenašlo se vůbec nic, co by dokumentovalo proces vzniku více jak 36 divadelních her a 154 sonetů, které jsou Shakespearovi připisovány. Dohromady jde o největší dílo jednoho člověka v historii celé anglické literatury. Ve světle absence „důkazů“ o autorství tak několik skeptiků vzneslo nabízející se otázku: Jak mohl muž tak skromného původu a vzdělání přijít k tak bohatému vhledu do dvorského života Anglie?

Od 19. století se pochybnosti o muži ze Stratfordu objevily u více slavných lidí. Za všechny připomeňme Henryho Jamese, Sigmunda Freuda, Marka Twaina, Helen Heller, Charlieho Chaplina. Tématu byly věnovány tisíce knih a článků a mnohé z nich nabízejí i vlastní kandidáty. Tedy lidi, kteří údajně skutečně stáli za celým Shakespearovým kánonem. Jedněmi z těchto figur byli i esejista Francis Bacon a dramatik Christopher Marlowe.

Šlechtic, který chtěl být utajen

Posledních asi 90 let je ale v čele všech Edward de Vere, 17. hrabě z Oxfordu. Prvně ho v roce 1920 představil J. T. Looney v knize Shakespeare Identified. Oxford byl vysoce vzdělaný, profesí právník a také cestoval na mnoho exotických míst. Ta se ve hrách přirozeně objevují. Oxfordiánci (jak se zastáncům Edwarda říká) argumentují tím, že svou identitu tajil kvůli zřetelně provokativní politické povaze všech svých her.

Současně si nepřál, aby byl ve svém společenském postavení odmítnut jako prostý dramatik. Dokud se ale nenajde opravdu přímý důkaz připisující jeho hry někomu jinému, bude mužem stojícím za těmito literárními skvosty nejspíš stále William Shakespeare. Kromě jiného totiž de Vere skonal roku 1604 a několik největších her (např. Král Lear a Macbeth) bylo zveřejněno až po tomto datu. Stratfordští – tedy zastánci Williama – zdůrazňují ještě jeden fakt.

Co ukazují podle zastánců trvající pochybnosti?

Hodně důkazů podle nich ukazuje právě na Shakespeara a nikoho jiného. To zahrnuje tištěné kopie jeho děl a sonety s jeho jménem. Stejně tak záznamy divadelní společnosti a komentáře jeho současníků. Pochybnosti o Shakespearově autorství a pokusy identifikovat vzdělanějšího, světovějšího a urozenějšího kandidáta odkrývají podle zastánců nejen zavádějící snobství. Jde ještě o něco víc.

Konkrétně naprosto ohromující pohrdání nejvýraznější kvalitou, kterou práce tohoto dramatika přináší. Jeho nekonečnou představivostí. Nějaké pochybnosti budou existovat asi vždycky. Dokud ale nepřijde pádný argument, nechme se unášet milostnými sonety a nestárnoucími dramaty o lidských osudech a psychologii.