Po padesáti letech jsou Jiráskovy sady v Litoměřicích konečně sochyprosté. Míněna je socha sovětského vojáka coby součást pomníku „Čest a sláva Sovětské armádě“, jak se dílko z normalizačních let oficiálně jmenovalo. Poté, co byla rozebrána a do deponie odvezena socha, následoval ji v dalších dnech i sokl. Nyní je místo čisté, a tak mohli lidé, kteří se o odstranění památníku zasloužili, slavit. Zahrál jim k tomu Jaroslav Hutka.
Socha sovětského vojáka na rohu Jiráskových sadů stála o pár dní déle než 50 let. Na svou cestu poslední, do deponie ve zdejších bývalých kasárnách, se na korbě náklaďáku vydala v sobotu 14. června. Přesun byl výsledkem skoro tříletých snah zdejší občanské společnosti, které se nakonec podařilo přesvědčit i politiky.
[souvisejici]Zmínit můžeme hlavně iniciativu „Odstraňte symbol okupace v Litoměřicích“, která splněním cíle ukončila svou činnost. Zatím ale není příliš jasné, co by mělo sochu nahradit. „Bude vyhlášena architektonická soutěž na tento prostor a vítězný návrh by se měl realizovat,“ řekl před dvěma týdny místostarosta Litoměřic Petr Panaš.
Soutěž na nahrazení památníku bylo součástí plánu už minimálně několik posledních měsíců, dokonce se stala součástí politických hrátek. Někteří zdejší vládnoucí politici si soutěž vysvětlili tak, že teprve po jejím provedení bude možné sochu odstranit, a proces odstranění sochy tak úspěšně brzdili. Když se proti tomu ozvala občanská společnost a donutila politiky přijmout konečné jasné usnesení o odstranění, byl pomník do šesti týdnů pryč.
V pátek 27. června, symbolicky na Den památky obětí komunistického režimu, pro členy iniciativy, jejich přátele i veřejnost zahrál nedaleko od už bývalého pomníku písničkář Jaroslav Hutka. 27. červen se připomíná na památku perzekvovaných a usmrcených obětí československého komunistického režimu v den, kdy byli v roce 1950 po politickém procesu v Praze na Pankráci popraveni oběšením Milada Horáková, Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra.
Evangelický farář, bývalý disident a také porevoluční senátor Zdeněk Bárta pronesl při té příležitosti pár následujících slov.
S mnohými z vás jsme tady na Litoměřicku bourali v Sametové revoluci komunistický režim. Pár metrů odtud, na evangelické faře bylo centrum Občanského fóra. Byl to krásný čas, plný společné radosti a naděje.
Já jsem ovšem tak stár, že jsem ten komunistický režim zkoušel bourat již během Pražského jara. Tenkrát před těmi skoro šedesáti lety se nám to nějak s těmi bolševickými tanky zadrhlo. Na dvacet let. Před třiatřiceti lety už se nám to ale za Sametu podařilo. Díky Pánu Bohu!
[caption id="attachment_139612" align="aligncenter" width="640"]
Zdeněk Bárta při projevu. Jaroslav Hutka přihlíží. Foto: Zdeněk Kovář[/caption]
Při tom bourání bolševismu během Sametové revoluce jsme ale ledacos také nedotáhli. Například jsme podcenili sílu symbolů, znaků, uměleckého ztvárnění té ošklivé komunistické diktatury. Zatímco po druhé světové válce se důsledně odstraňovaly z veřejného prostoru všechny hákové kříže, všechny nacistické symboly, všechny sochy, my jsme sice odstranili spoustu rudých hvězd, srpů a kladiv, sochu Stalina jsme vláčeli tehdy po náměstí – ale z nějakého důvodu jsme zapomněli odstranit jednoho strašlivého bubáka se samopalem, který naháněl hrůzu každému, kdo šel okolo tady v parku, také kousek odtud.
Bubák byl odvezen před čtrnácti dny. A mne samotného překvapilo, jak ten roh parku najednou zkrásněl, zklidněl, jak si na to strašidlo nedalo nikdy zvyknout, jak ten hrozivě vztyčený prostředník ruského impéria stále připomínal ponížení, takzvanou normalizaci čili obnovení bolševické diktatury v roce 1968. Jaká je to náhlá úleva! Radost!
Díky všem vám, kteří jste se o to zasloužili a demokraticky probojovali odstranění strašáka. Díky všem vám, kteří jste tomu věnovali čas, energii, finanční prostředky, techniku... Je to opravdu nesmírně důležitá a krásná věc, jste frajeři!!! A je mi ctí, že jsem směl u toho být také.
Je skvělé, že odsun symbolu ruského impéria slavíme přesně na Den památky obětí komunistického režimu, přesně po 75 letech od vraždy doktorky Milady Horákové, političky, národní socialistky, bojovnice proti nacismu i komunismu a – nemohu nepřipomenout – i členky mojí evangelické církve v Praze na Smíchově. S Miladou Horákovou ve stejný den byli zavražděni i Jan Buchal, Oldřich Pecl a Záviš Kalandra. Nezapomínejme na ně!