Mikroskopická sinice Chroococcidiopsis prokázala v experimentech na ISS i na Zemi výjimečnou odolnost vůči radiaci, extrémnímu chladu i dehydrataci. Díky schopnosti fotosyntézy a produkce kyslíku v marsovské půdě se z ní stává nadějný nástroj pro astrobiology i budoucí kolonizaci vesmíru.
Když přemýšlíme o dopravě života na Mars, naše mysl si možná představí psy nebo kočky, protože je dobře známe. Tyto možnosti však nejsou pro výzkum vesmíru reálné. V úvahu by mohly připadat chobotnice, které jsou známé svou inteligencí a schopností odolávat různým atmosférickým tlakům, a také hmyz pro svou přizpůsobivost. Existuje však jeden organismus, který z hlediska potenciálu pro výzkum vesmíru vyniká nad všechny ostatní: tardigrádi.
Tito drobní extremofilové, kteří jsou schopni přežít v extrémních podmínkách, jsou pro astrobiology cenným nástrojem. Nejenže pomáhají pochopit, jak může život přetrvávat v nehostinných prostředích, ale mohly by být užitečné i při vytváření základních materiálů, jako je kyslík, na vzdálených planetách.
Nedávná studie, kterou vedla Daniella Billiová z Římské univerzity, upozorňuje na jednoho konkrétního extrémofila, který by mohl způsobit revoluci v našem výzkumu vesmíru: sinici Chroococcidiopsis, zkráceně „Chroo“. Tento organismus byl nalezen v pouštích v Asii, Severní Americe a Antarktidě, což dokazuje jeho schopnost přežít v suchých a extrémních podmínkách.
Chroo byl předmětem mnoha studií, které posuzovaly jeho potenciál přežít na jiných planetách nebo dokonce ve vesmíru. Dva klíčové experimenty, experiment BIOMEX (Biology and Mars Experiment) a experiment BOSS (Biofilm Organisms Surfing Space), využívaly modul EXPOSE (Exposure of Organisms to a Space Environment) na Mezinárodní vesmírné stanici (ISS). Tyto experimenty vystavily Chroo drsným podmínkám otevřeného vesmíru, aby posoudily jeho schopnost přežít po dobu přibližně jednoho a půl roku.
BIOMEX se zaměřil na jednotlivé buňky, zatímco BOSS studoval biofilmy. Oba experimenty identifikovaly UV záření jako hlavní hrozbu pro přežití buněk. Bylo však zjištěno, že i základní ochrana, jako je tenká vrstva regolitu nebo vrchní vrstva buněk v biofilmu, poskytuje významnou ochranu před UV zářením.
Působivé je, že když se Chroo po experimentu BIOMEX vrátili na Zemi, úspěšně se rehydratovali, což dokazuje jejich schopnost odolávat extrémní dehydrataci. Jejich mechanismy opravy DNA byly navíc natolik účinné, že v budoucích generacích nebyl pozorován žádný nárůst mutací ve srovnání s kontrolním kmenem, který zůstal na Zemi.
V pozemských experimentech se kmen Chroo ukázal jako mimořádně odolný. V jednom experimentu byl kmen Chroo vystaven 2400krát vyššímu záření gama, než je smrtelné pro člověka, a přesto přežil. V jiném experimentu byla použita ještě vyšší úroveň gama záření, a přestože nakonec Chroo zahubilo, biomarkery, jako jsou karotenoidy, byly stále detekovatelné, což naznačuje jeho potenciál pro hledání vyhynulého života na Marsu.

Zdroj: Youtube.com
Chroo rovněž prokázal schopnost přežít extrémně nízké teploty, jaké se vyskytují například na ledových měsících Europa nebo Enceladus. Při teplotách -80 °C bakterie zeskelnatěly a přešly do klidového stavu, z něhož se mohou probudit, jakmile se podmínky zlepší.