Libanon je zemí s nejvyšším nárůstem počtu obyvatel nemocných rakovinou. Vyplývá to z celosvětové studie nedávno zveřejněné vědeckým časopisem Lancet. Podle odborníků za tím stojí vysoký počet kuřáků v zemi, ale také velké znečištění životního prostředí, které se datuje už desítky let zpět. Problém začal už na konci osmdesátých let, kdy československá loď Radhošť dovezla do země italský toxický odpad.
Podle studie Lancetu celosvětově vzrostl počet pacientů s rakovinou plic, leukémií a rakovinami slinivky břišní a jater. Libanon je na tomto neradostném seznamu „lídrem“.
V období mezi roky 1990–2023, které byly předmětem studie Lancetu, došlo v Libanonu ke 162% nárůstu onemocnění rakovinou a 80% nárůstu úmrtí souvisejících s tímto onemocněním. Jen za rok 2023 onemocnělo rakovinou 233,5 jedince na 100 tisíc obyvatel, což je na zemi, kde žije necelých šest miliónů lidí alarmující číslo.
Podle odborníků za ním stojí několik faktorů.
Těmi hlavními jsou počty kuřáků a znečištění životního prostředí, které má původ v rozsáhlém používání dieselových generátorů v domácnostech, neregulovaném používání chemikálií a pesticidů v zemědělství, otevřeném skládkování a spalování odpadků v blízkosti obytných oblastí a v neposlední řadě i historického „skládkování toxického odpadu“ dovezeného z Evropy.
Kuřáci jdou první
I když největší skupinu nemocných tvoří ženy s rakovinou prsu, hned za nimi jsou pacienti s rakovinami plic a slinivky.
„Oba tyto druhy rakoviny silně souvisejí s tabákem a kouřením,“
vysvětlil portálu Al Monitor Ali Mokdad jeden ze spoluautorů studie Lancetu a strategický ředitel pro zdraví populace na Washingtonské univerzitě.
„Lidé, kteří kouří, mají dvakrát až třikrát vyšší riziko vzniku rakoviny slinivky břišní, stejně tak ale i kardiovaskulárních onemocnění, které jsou v Libanonu na vzestupu.“
Kuřáci tvoří v Libanonu 34 % populace a zbytek je podle Mokdady vystaven pasivnímu kouření. Čtrnáct let starý zákon o zákazu kouření v uzavřených veřejných prostorách, na pracovištích a v prostředcích veřejné dopravy nikdo nevymáhá a zapálit si třeba v restauraci nebo v kavárně je běžné.
Toto společenské nastavení je nicméně do budoucna poměrně jednoduše transformovatelné.
Na rozdíl od ekologických zátěží, se kterými se středomořská země potýká už přes třicet let. Období chaosu občanské války, která trvala od roku 1975 do roku 1990 a hospodářská krize vedly v Libanonu k masivnímu vypouštění chemického odpadu.
Různé zahraniční společnosti zneužívaly nedostatečný vládní dohled a platily tamním milicím za likvidaci nebezpečných materiálů v zemi. Následky toho se podle odborníků velmi pravděpodobně projevují o desítky let později i v rakovinotvorném bujení.
Česká „loď jedů“
V jedné z těchto „toxických transkací“ figurovala na konci osmdesátých let i loď Radhošť patřící tehdy Československé námořní plavbě.
Ta ji dle dostupných archivních dokumentů používala k „přepravě lidí i kusového nákladu“. Radhošt zakotvila 21. září 1987 v bejrútském přístavu jako jedna z prvních lodí, na jejíž palubě se nacházel „vysoce toxický náklad“ z Itálie. Radhošť vyplula z přístavu Marina di Carrara.
Italská firma Ecolife se potřebovala zbavit toxického odpadu a najala si k tomu nechvalně známou italskou společnost pro nakládání s odpady Jelly Wax.
Ta se pak „zbavila“ 15 820 barelů průmyslového toxického odpadu v různých částech světa. Podle zprávy organizace Greenpeace z roku 1996 obsahovala 2400tunová zásilka koktejl chemických sloučenin a hořlavých látek jako je methylakrylát, ethylakrylát, pesticidy a kyanidy těžkých kovů.
Podle libanonského nezávislého novinářského projektu Public Source, který se případu věnoval před třemi lety v obsáhlé rešerši, umožnily milice Libanonských sil (LF), které v té době kontrolovaly přístav, aby se náklad částečně vyložil v Libanonu výměnou za tisíce dolarů. Podle libanonských médií se jednalo o částku kolem půl milionu dolarů.
Bejrútský soudce George Ghantous, který vedl ohledně skandálu s toxickými odpady později vyšetřování dospěl dle Public Source k závěru, že odměna za likvidaci různých toxických odpadů na území Libanonu měla celkem činit 22 milionů dolarů.
Veřejnost se o tom, že si Italové a možná i další evropské státy dělají z jejich země „toxickou skládku“, dozvěděla poměrně brzy. Některé ze sudů s italským odpadem byly nalezeny v přístavu Tyr, 5. června 1988 pak také na pobřeží Kerswanu, ve východním Bejrútu.
Vědec, který sudy prohlížel poté onemocněl. Média tehdy upozorňovala, že Libanon čelí „novému druhu války znečištěním“. Libanonská vláda se snažila s Itálií dojednat likvidaci nebezpečného odpadu. Část byla údajně odvezena poté, co Itálii hrozily od anonymních volajících „teroristické útoky“.
Vyšetřování nicméně posléze ukázalo, že dvě lodě Vorais Sporiades a Yvonne/A, které odpad během léta 1988 naložily, se ještě v listopadu nacházely v libanonských vodách.
Načež v březnu 1989 informoval libanonský delegát Basilejské úmluvy Milad Jarjouhi o „dovozu“ 16 tisíc barelů a dalších kontejnerů s chemickým odpadem do Libanonu s tím, že byly dodány různým libanonským společnostem jako „suroviny a recyklační zboží italskými mafiánskými dealery“.
Odpad podle Jarjouhiho posléze skončil u domů majitelů firem, v moři nebo byl odvezen do hor, což zdokumentovaly i fotografie dětí z horských oblastí Libanonu, které utrpěly popáleniny kůže.
V horách se údajně „ztratilo“ 9000 barelů s nebezpečným odpadem. Pierre Malychef, který byl pověřen vyšetřováním případu, byl posléze zavražděn.
Kde ty sudy jsou
Podle projektu Public Source se dodnes pořádně nepovedlo zjistit, kdo za skandálem stojí a kam přesně všechny „toxické sudy“ zmizely.
„Naše vyšetřování zjistilo, že libanonské úřady se dodnes snaží skrýt pravdu. Po tři a půl desetiletí se snažily skrýt místa, kde jsou ony toxické sudy zakopány, zdiskreditovaly vědecké výzkumy, blokovaly soudní pokusy o stíhání pachatelů a chránily muže, kteří z trestného činu profitovali,“ popsali v roce 2022 v článku autoři serveru Public Source.
Výzkumnice Joelle Boutrosová, která se případu roky věnovala novinářům řekla:
„Dodnes nemáme tušení, kolik z onoho toxického odpadu v zemi zbývá, ani kde se nachází. Ve skutečnosti se nakonec stalo, že odborníci, kteří sudy objevili a upozornili na problém veřejnost, byli považováni za hrozbu. Protože údajně zkreslovali obraz Libanonu.“
Podle Boutrosové stát místo toho, aby se nebezpečný materiál snažil objevit a pohnal k odpovědnosti ty, kteří jej do Libanonu přivezli, vedl kampaň pronásledování, zastrašování proti každému, kdo se pokusil zdokumentovat, co sudy obsahovaly.
Bezpečnostní složky podle ní zatýkaly a vyslýchaly vědce i ekologické aktivisty, kteří veřejně hovořili nebo psali o sudech a jejich toxickém obsahu. V jednu chvíli dokonce fyzicky napadly vědce, kteří sbírali vzorky ze skládek.
Jak „palčivý“ problém jsou toxické odpady a jejich skladování na území Libanonu pro jeho obyvatele dodnes ukázal i ničivý výbuch dusičnanu amonného, který explodoval v bejrútském přístavu před pěti lety a zničil velkou část libanonského hlavního města.
2750 tun výbušné látky přitom v přístavním skladu „leželo“ sedm let a i v tomto případě ho v přístavu vyložila „záhadná“ loď Rhosus plující v tentokráte pod moldavskou vlajkou.
Při explozi zahynulo 259 lidí a 300 tisíc obyvatel Bejrútu přišlo dočasně o domov.
Podle lékařských studií se při výbuchu uvolnilo do vzduchu velké množství toxických plynů, včetně oxidů dusíku a amoniaku, které se zpožděním mohly přispět k alarmujícímu vzestupu případů onemocnění rakovinou.
„V závislosti na chemikáliích, kterým je člověk vystaven, může bujení rakoviny trvat pět a více let, takže malá část nárůstu případů rakoviny plic a plicních problémů by mohla být už teď připsána explozi v přístavu,“ říká Ali Mokdad jeden ze spoluautorů studie Lancetu a strategický ředitel pro zdraví populace na Washingtonské univerzitě.
Podle něj se rozhodně nedá vyloučit, že pacientů z řad obyvatel, kteří byli vystaveni explozi, v budoucnu přibude.
HlídacíPes.org
V Telce|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
HN.cz|
Cooky.cz|
Rady na všechno|
Techzpravy.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
Trendy svět|
BetterLife|
NESPECHEJ.cz|
Vaření.cz|
