Někdy si z obchodu odnesu jen pocit, jindy něco malého a občas i něco pořádného, když je nálada a hlavně finance. Tentokrát to byl takový ten den „mezi“ – ne že bych nutně něco potřebovala, ale zrovna jsem šla kolem a měli výlohu tak hezky nasvícenou, že jsem neodolala.
Vešla jsem dovnitř a rozhlédla se. Čistý interiér, tichá hudba, decentní vůně v prostoru – takový ten obchod, kde si člověk připadá trochu nepatřičně, pokud nemá kabelku za deset tisíc a boty ze salonu. Ale i tak jsem se usmála na prodavačku, co stála u regálu a tvářila se, že má spoustu práce, i když očividně neměla. Odpověděla mi jen lehkým kývnutím a víc se mi nevěnovala. Nevadí, říkám si, podívám se sama.
Do obchodu jsem šla s cílem koupit
Zaujaly mě jedny boty. Krásné, elegantní, kůže na pohled i na dotek kvalitní, prostě takový ten pár, který by člověk nosil roky, kdyby na něj měl. Neviděla jsem cedulku s cenou, tak jsem se šla zeptat. Prodavačka, stále opřená o pult a zaneprázdněná telefonem, mi věnovala pohled, jako kdybych právě přišla ze stavby a zanechala za sebou špinavou stopu. Když jsem se zeptala na cenu, usmála se, ale tím typem úsměvu, ze kterého cítíte všechno možné, jen ne přívětivost.
„Tohle jsou exkluzivní modely, to asi nebude pro vás,“ řekla a sjela mě pohledem od hlavy k patě. Ne že bych měla tepláky a roztrženou mikinu, ale pravda, neměla jsem ani značkové džíny a kabelku s logem. Stála jsem tam v normálním oblečení, tak, jak většina lidí chodí do města. Ale zjevně to nestačilo.
Chvíli jsem se na ni dívala, trochu v šoku, a pak jsem jen klidně odpověděla: „Nevadí, stejně se chci jen podívat. Mimochodem, znáte značku K. & Co.?“ Trochu sebou trhla, jako by to jméno poznala. „No, to je firma mého táty. Tyhle boty? Tyhle jsou od něj. Má na ně licenci. Tak jsem si říkala, že bych mohla vědět, kolik stojí.“ A v tu chvíli se všechno změnilo. Barva jí spadla z obličeje rychleji než slevy po sezóně, telefon najednou odložila, a místo opovržení se jí v očích zjevila panika.
„To jsem nevěděla… Omlouvám se, hned se podívám…“ začala koktat a uhýbala pohledem. Já jen stála a pozorovala tu náhlou proměnu. Najednou už nebyla „ta slečna, co zřejmě nemá na značkové věci“, ale potenciální VIP zákaznice. Už nešlo o to, co mám na sobě, ale o to, čí jsem dcera.
Dočkala jsem se výsměchu a nepříjemností
A právě to je ten moment, kdy mi došlo, jak povrchní svět někdy dokáže být. Jak snadno nás lidé zařadí do škatulky podle kabelky, bot, nebo způsobu, jakým se zeptáme na cenu. A jak rychle dokážou změnit názor, když zjistí, že jsme „někdo“. Jenže víte co? Mně to bylo trochu líto.
Ne proto, že jsem se nechala takhle soudit, ale proto, že tahle žena mohla být milá od začátku – a mohla se mnou jednat slušně i tehdy, kdybych byla jen holka z ulice. Což, koneckonců, stejně jsem. Jen s tátou, který se rozhodl prorazit.
Nechala jsem ji, ať mi najde cenu, ale už mě to nebavilo. Usmála jsem se, poděkovala a řekla, že si to ještě rozmyslím. A odešla jsem. Protože boty se dají koupit kdekoliv. Ale ten pocit, že vás někdo vidí jako méněcenného jen kvůli tomu, co máte na sobě, ten se okopírovat nedá. A věřte mi – je to horší než jakákoli nepohodlná bota.
Zdroje: příběh čtenářky webu VímeVíc.cz