CENTRUM.CZ > Umíme poradit > dnes, 15:59

V restauraci jsem si sedla sama ke stolu. To, co se stalo potom, bych nevymyslela

Umíme poradit

| 3 min

Sdílet

Oběd jsem brala jako krátký únik mezi schůzkami. Jen pár minut ticha, […]

V restauraci jsem si sedla sama ke stolu. To, co se stalo potom, bych nevymyslela

Zdroj: Umíme poradit

Oběd jsem brala jako krátký únik mezi schůzkami. Jen pár minut ticha, talíř teplého jídla a pak zase zpátky do práce. Nakonec z toho byla spíš zvláštní epizoda, která mi připomněla, jak citlivě umíme reagovat i na úplně obyčejnou situaci.

Restaurace praskala ve švech a jediné volné místo byl malý stolek u okna. Sedla jsem si a ani nestihla otevřít jídelní lístek, když jsem slyšela, jak se vedle mě přisunula židle. Přisedla si žena, kterou jsem v životě neviděla. S krátkým omluvným úsměvem vysvětlila, že sama by si nesedla, protože se v takových chvílích necítí dobře. Nepůsobila dotěrně, spíš jako někdo, kdo si právě dovolil být upřímný.

Čtěte také: Dcera mi vrátila dárek, který jsem jí koupila. Její věta mě bodla

Z legrace jsem si říkala, že kdyby podobnou situaci popisoval sociolog, nejspíš by to zařadil k tomu, čemu se říká nepohodlí z veřejné samoty. Člověk je mezi lidmi, ale má pocit, jako by byl vystavený na nějakém nechtěném pódiu. Najednou má pocit, že si ho všichni všímají, ať dělá cokoli.

Když obyčejné rozhodnutí působí jako událost

Jakmile si žena sedla, zahlédla jsem pár pohledů od lidí u okolních stolů. Bylo v nich spíš pobavené pochopení než jakýkoli soud. Vzduchem jakoby problesklo tiché: co bych udělal já?

Čtěte také: V restauraci jsem si sedla sama ke stolu. To, co se stalo potom, bych nevymyslela

Přestože čerstvé průzkumy ukazují, že obědvat o samotě je naprosto běžné – podle údajů Českého statistického úřadu tráví lidé polední pauzu sami celkem často – mnoho z nás má pořád pocit, že k osamělému stolu patří jistá tenze. Jakýsi vtíravý strach, že to možná působí smutně.

Moje nová společnice mi po chvíli přiznala, že pracuje v call centru a celý den slyší hlasy, ale ticho u prázdného stolu jí je nepříjemné. Ne že by čekala, že ji někdo bude pozorovat, spíš ji znervózňovala představa, že by se někdo mohl podívat jejím směrem a ona by si to brala příliš osobně. Taková drobná, nevyslovená pravidla veřejných prostorů, kterým se někdy přizpůsobujeme, aniž víme proč.

Jak moc se sledujeme – a hlavně jen v hlavě

Psychologové tenhle jev označují jako spotlight effect. Je to přesvědčení, že nás ostatní sledují mnohem víc, než tomu ve skutečnosti je. Když jsem si celou situaci později přehrávala, sedělo to přesně. Žena vedle mě působila napjatě, jako by každý její pohyb někdo hodnotil. Přitom většina hostů se jen krátce ohlédla a rychle se vrátila ke svému jídlu.

Čtěte také: Cizí muž mi v obchodě řekl, že jsem „typický případ“. Jeho vysvětlení mě překvapilo

Po pár minutách se uklidnila. Odbourala úsměvem vlastní nervozitu a najednou působila úplně jinak, jako by jí došlo, že nikoho nezajímáme víc než jejich vlastní talíř. V tu chvíli jsem si uvědomila, kolik takových zbytečných obav si v sobě nosí každý z nás.

Když jsem pak odcházela, měla jsem spíš příjemný pocit z krátké pauzy, která se navzdory nečekané společnosti vlastně povedla. Sedět sám u stolu není signál toho, že vás někdo lituje. Je to jen chvilka klidu. A možná i malý luxus.

A pokud si příště sednete sami, neberte to jako zvláštnost. Je dost možné, že to bude ten nejpohodovější moment dne – a že nikoho vlastně nenapadne to jakkoli řešit.

V restauraci jsem si sedla sama ke stolu. To, co se stalo potom, bych nevymyslela

Utratit obří hotovost je problém, říká advokát Sokol. Naznačil, co by radil klientovi

Češi netuší, k čemu slouží boční police v lednici. Dávají do nich nápoje a mléko, i když jsou na něco úplně jiného

Debata: Ústavy jsou jen špička ledovce. Péče o seniory bude stále vzácnější službou

Himálajské jezero Rúp Kund vyvrhuje stovky lidských kostí. Kde se vzaly, nikdo neví

Cynický faul za stavu 73:0. Světové hvězdě hrozí za šílený zkrat dlouhý distanc