Rentgenová observatoř NASA Chandra a kompaktní soustava australských teleskopů (ATCA) odhalily složitý vesmírný tanec probíhající přímo na obloze.
Tato hvězdná „ruka“ nabízí nové poznatky o pulzaru B1509-58 a jeho fascinující mlhovině MSH 15-52, systému, který rovněž hostí pozůstatek supernovy RCW 89. Své jméno dostala z nemalé části proto, že se předpokládá, že vypadá jako lidská ruka.
Pulzar B1509-58, malá neutronová hvězda o průměru sotva 19 kilometrů, se totiž otáčí ohromující rychlostí, přibližně sedmkrát za sekundu. Její magnetické pole, patnáct bilionůkrát silnější než magnetické pole Země, z ní činí impozantní elektromagnetický generátor. Pulsary jsou neutronové hvězdy, které v pravidelných intervalech vyzařují elektromagnetické záření, takže se z pohledu Země jeví jako „pulzující“.

Zdroj: Youtube.com
Neustálý vítr vysokoenergetických částic vycházející z pulzaru je tedy skutečným architektem mlhoviny MSH 15-52, impozantní struktury, která se rozprostírá na vzdálenost více než 150 světelných let. Systém se zrodil ze zhroucení a exploze hvězdy o značné hmotnosti v obrovském prostoru. Tyto obrovské prostory jsou také pozadím překvapivých objevů, jako je například objev mezihvězdného objektu vstupujícího do naší sluneční soustavy, který zpochybňuje naše chápání vesmíru.
Záhada vesmírných prstů
Nedávný výzkum totiž zkombinoval data z Chandry (rentgenové záření), ATCA (rádiové záření) a optických pozorování a odhalil pozoruhodně složité struktury v této vesmírné enklávě. Rádiová data ATCA ukazují složitou síť vláken, která se vyrovnává s magnetickým polem mlhoviny, což naznačuje srážku mezi větrem pulzaru a zbytky supernovy.
Na druhou stranu pozorované rozdíly mezi rentgenovými a rádiovými vlastnostmi naznačují, že částice s mimořádnou energií unikají z rázové vlny v blízkosti pulzaru. Tyto částice utvářejí charakteristické „prsty“ mlhoviny a dodávají její morfologii pozoruhodnou záhadu. Tato neustálá snaha o pochopení neznámého ve vesmíru vede také k objevování dalších záhadných objektů ve vesmíru a otevírá nové cesty výzkumu.
Podobně struktura pozůstatku supernovy RCW 89, netypická pro tak mladý objekt, vykazuje fragmentovanou rádiovou emisi, která přesahuje jeho rentgenové záření. Předpokládá se, že RCW 89 se sráží s blízkým hustým oblakem vodíku. Takové interakce mezi pozůstatky supernov a plynnými mračny jsou klíčové pro pochopení toho, jak se ve vesmíru recyklují prvky, které obohacují mezihvězdné prostředí o materiály, z nichž se nakonec vytvoří nové hvězdy a planety.
Zůstává několik otázek
Tento výzkum, který vedl Shumeng Zhang a který byl publikován v časopise The Astrophysical Journal, však zanechal důležité otázky. Vědci jsou zmateni absencí rádiového signálu na hranici rentgenového výboje supernovy. Navzdory dosaženému pokroku zůstává mnoho otázek ohledně vzniku a vývoje těchto unikátních kosmických struktur, plátno, které je třeba teprve rozluštit. Studium těchto struktur nám nejen pomáhá pochopit minulost vesmíru, ale může také nabídnout vodítka k jeho budoucnosti, včetně vzniku nových hvězdných a planetárních systémů.