Závislost se nerodí ze dne na den. Často začíná jedním „neškodným“ experimentem – a najednou je v tom člověk až po uši. Když je navíc látka legální, jako třeba HHC nebo kratom, vypadá její užívání bezpečně. Jenže zdání klame. Vedoucí střediska pro závislé Teen Challenge ve Šluknově Jakub Anderle ví, jak tenká je hranice mezi zklidněním a závislostí. Otevřeně mluví o své vlastní zkušenosti, rizicích dnešního rychlého světa a o tom, proč věří, že víra může být silnější než chemie.
Když slyšíš, že HHC nebo kratom jsou „v pohodě“, protože jsou legální – co ti osobně proběhne hlavou? No, úplně první, co mi bleskne hlavou, je, že rozdělovat návykové látky jen na legální a nelegální je fakt hodně zjednodušující. Pro mě je daleko důležitější se dívat na to, jaký mají tyto látky dopad – jak jsou škodlivé a co to s člověkem reálně dělá.
Takže když slyším, že je něco „v pohodě“, protože je to legální, hned mě napadne třeba alkohol. Ten je také legální – a přitom je na něm nejvíce závislých lidí v Česku i ve světě. To je obrovský problém, který tak na první pohled nevypadá.
To říkám jako příklad, který si každý umí snadno představit. Alkohol máme kolem sebe denně, legálně – a přitom napáchá strašně moc škody. Takže jen fakt, že je něco dostupné a povolené, ještě neznamená, že je to bezpečné.
A mohl bys to popsat třeba i pro někoho, kdo není teenager a o těch látkách moc neví? Co si má představit pod tím fenoménem – HHC, CBD, kratom? Tak třeba HHC, CBD nebo kratom jsou látky, které jsou teď legálně dostupné – koupíš je v kamenném obchodě, na e-shopu, dokonce i v automatech. To je taková novinka – no, spíš pár let stará věc – ale dneska už úplně běžná.
Každá z těch látek je trochu jiná. Třeba CBD a HHC se získávají z konopí. Rozdíl je v tom, že CBD není psychoaktivní – to znamená, že tě nijak „neomámí“. Nemění tvoje vědomí. Má ale uklidňující účinky, tiší bolest a používá se i v lékařství. Probíhají výzkumy, jestli nemůže pomáhat třeba u lidí s epilepsií nebo dalšími neurologickými potížemi.
CBD je legální, není návykové ve smyslu fyzické závislosti, ale můžeš si na něj zvyknout. A pak bez něj třeba neusneš, protože tě zklidní. Vytvoříš si na něj určitý rituál, návyk.
A co třeba kratom? No, kratom je úplně jiná kategorie. Není to z konopí – je to prášek z listů stromu rostoucího v jihovýchodní Asii. Působí jinak, ale k tomu se ještě dostaneme.
Když už mluvíme o látkách jako HHC – co o něm víš? HHC už je psychoaktivní látka. Má účinky velmi podobné THC, což je hlavní omamná složka marihuany. Když to srovnáme třeba s chemicky upravenou marihuanou – což je dneska něco, čemu lidi říkají třeba „skunk“ nebo „skéro“ – HHC od toho není zas tak daleko. Má podobné účinky, i když o něco mírnější.
Ale i na HHC může vzniknout závislost. A co je na tom nejšílenější – prodává se to úplně normálně v automatech, v těch tzv. CBDmatech, stejně jako třeba kratom.
Můžeš to přiblížit i někomu, kdo se v tom třeba tolik neorientuje? HHC se prodává v různých podobách – nejčastěji jako joint, který se kouří, ale může to být i v oleji, bonbónech nebo kapslích… Je to prostě široce dostupná látka. Má účinky jako marihuana – útlum, změny vnímání, někdy i halucinace, zvýšená chuť k jídlu… klasika. Ale není to neškodné.
Pak je tu kratom – ten vypadá podobně jako matcha, ten známý zelený čaj. Ale nenechme se zmást. Kratom je úplně něco jiného. Má buď stimulační účinky, když ho člověk užije málo – to pak působí jako slabší pervitin – nebo naopak silně tlumivé účinky ve větším množství, podobné slabším opiátům, jako je tramadol.
A co je podstatné: kratom i HHC jsou návykové. Už dnes máme lidi, kteří jsou na kratomu závislí. Není to nějaká vzdálená hrozba. Je to realita. Závislost na něm se projevuje klasicky – bažení, nespavost, podrážděnost, úzkosti… Většina lidí o tom nemá tušení.
A jak je to s regulací? Dá se to koupit jen dospělým? Ještě donedávna si tyhle věci mohl koupit kdokoliv. Třeba v květnu nebo červnu to bylo běžné – žádná kontrola věku. Šel jsi do automatu, zaplatil a měl jsi to. Pro mě jako rodiče je tohle naprosto šílená představa. Že moje jedenáctileté dítě půjde s kamarády, z frajeřiny si koupí HHC a já se to nemusím ani dozvědět. A trh s tímhle zbožím se chová úplně stejně jako e-shopy s běžným zbožím – objednáš si odpoledne a druhý den to máš doma. Bez ověření věku. Ověřoval jsem si to osobně, ze zvědavosti jsem to zkusil. A opravdu – objednávka okamžitě potvrzená, nikdo po mně nechtěl žádný věk a navíc dodání v těchto e-shopech je velmi rychlé – mnohem dřív než u běžných věcí, které přes internet nakupujeme.
A co na to legislativa? Teď nově vznikl tzv. seznam psychomodulačních a psychoaktivních látek. To je taková karanténa – seznam látek, které sice ještě nejsou úplně zakázané, ale už se ví, že jsou potenciálně nebezpečné. A do doby, než se důkladně prozkoumají, mají být přístupné jen dospělým. Aspoň tak to má fungovat. Podle zákona se to mělo zavést od července, ale kvůli legislativním procesům bude zákaz platný až od podzimu.
A co mě zaráží nejvíc? Když jsem zkusil kontaktovat prodejce a zeptal se, jak ověřují věk, dostal jsem odpověď typu: „Tento sběratelský předmět nedoporučujeme nezletilým.“ Jako fakt? Tohle je realita?
Takže ano – tyhle látky se často tváří neškodně. Mají líbivý obal, je k nim snadný přístup, ale jejich dopady na zdraví a psychiku jsou vážné. A to, že je to legální, neznamená, že je to bezpečné.
Jestli to vlastně díky tvé vlastní zkušenosti se závislostí nevidíš ještě víc – to skryté nebezpečí těchto látek? Ano, určitě to tak je. Ale není to jenom kvůli tomu, že jsem si tím sám prošel. Dlouhodobě pracuju s lidmi, kteří se závislostí bojují – a díky tomu jsem na to asi citlivější. Všímám si detailů, které by jiným třeba unikly.
Když se bavíme o HHC nebo kratomu, já tam vidím podobnosti s nelegálními tvrdými drogami. Jasně, účinky nejsou tak intenzivní, ale princip je podobný. A to je podle mě klíč – tyto látky fungujou na podobných principech, ovlivňují mozek podobně a může z nich vzniknout závislost.
Navíc je potřeba říct, že za každou závislostí bývá nějaká nespokojenost. Každý něco řešíme, jsme v nějaké potřebě. A často hledáme rychlé řešení. Třeba máme úzkosti, jsme osamocení, přetížení, ve stresu. A tyhle látky – stejně jako návykové rituály, třeba sociální sítě nebo porno – nám nabízí okamžité uspokojení a úlevu, rychlou odměnu.
Dám příklad: Někdo třeba touží po vztazích, ale není typ, co se snadno seznamuje. Introvert. A tak si místo budování reálných vztahů, který vyžadují odvahu a jsou riskantní, raději tráví čas na sociálních sítích. Vytvoří si tam hezkou fotku, dostanou lajky – a mozek mu za to pošle dávku dopaminu. Je to snadné. Funguje to. Myšlenky ho pak znovu a znovu stahují zpět, až se kvůli tomu může ocitnout v tichu, kam už hlasy okolního světa nedoléhají.
To samé platí pro HHC nebo kratom. Máš blbý den, stres, pocit prázdna – a pak si zahulíš nebo si dáš dávku. To přináší klid a úlevu. Funguje to rychle, bez námahy. Jenže mozek si to zapamatuje. A chce to znova.
Tohle je podle mě největší riziko: že si náš mozek zvykne na uspokojování potřeb bez valné námahy. A když to pak chci řešit jinak – zdravě, přirozeně – už to najednou nejde tak snadno. A v tu chvíli se rozjíždí závislost.
Co prožívá současná generace mladých, kteří sahají po HHC nebo kratomu? Já si vlastně myslím, že se toho až tak moc od časů mého mládí nezměnilo. To, co jsem řešil já, řeší spousta lidí i dnes. A možná to zní zvláštně, ale já si fakt myslím, že to začalo už úplně na začátku – třeba i v příběhu Adama a Evy. Když snědli ovoce, první, co udělali, bylo, že se začali schovávat. Proč? Báli se, že nebudou přijatí. A to je podle mě úplně základní lidský strach.
A přesně takhle to bylo i u mě. Já jsem hledal přijetí. Hodnotu. Chtěl jsem vědět, že jsem dost dobrej, že mě lidi vezmou, že mezi ně patřím. Byl jsem takovej ten kluk, co si nevěřil, co měl pocit, že se mu ostatní smějou. A závislost přišla ve chvíli, kdy jsem hledal cestu, jak se toho pocitu zbavit. Jak zapadnout. Jak si dokázat, že na to mám.
Začal jsem kouřením marihuany, pak přišel pervitin, přidalo se gamblerství a najednou jsem v tom byl až po uši. Trvalo to asi tři roky. Ale ten kořen byl pořád stejný – nedostatek přijetí, nedostatek hodnoty.
A myslím, že dnešní mladí na tom nejsou o moc líp. Spíš naopak. Čelí ještě většímu tlaku – na internetu, sociálních sítích, z neustálého porovnávání, nároků a tlaku na výkon. Dnes se používá pojem „úzkostná generace“ a myslím, že to dost dobře sedí. Dnešní děti se rodí do digitálního světa. Jsou mnohem méně spolu venku, ale mnohem více ve virtuálním světě. A tím, že reálným problémům často nečelí přímo, tak jsou na ně pak citlivější a méně odolní. Dnes je mnohem více úzkostí, depresí, těch, co mají sebevražedné myšlenky… všechno to stoupá. Pomohl tomu i covid, ale nejen on.
Zároveň je to všechno spojené s tím, že dnešní svět je hrozně zrychlenej. Všechno máme hned. A to nás učí netrpělivosti, a to se podepisuje i na tom, jak řešíme své problémy. Místo toho, abychom si prošli procesem, radši sáhneme po něčem, co zabere okamžitě. Třeba po HHC. Nebo kratomu. A mozek si na to zvykne – na to, že odměna přijde rychle, bez námahy.
Jenže to je past. Protože v reálném životě to takhle nefunguje. V něm se musíme učit překonávat překážky, čelit problémům a bolesti a naučit se snášet nesnáze a být trpěliví, když něco chceme získat. Pokud jsme se to nenaučili, tak snadno sklouzneme k něčemu, co nám alespoň na chvíli uleví.
A ještě poslední věc – závislost si nevybírá. Nezajímá ji, jestli jsi z města, nebo z vesnice, jestli máš titul, nebo ne. Útočí na každého. Ale když se podíváme na data, třeba na statistiky kolem kratomu, tak je vidět rozdíl: na gymnáziích vyzkoušelo kratom kolem 11 % studentů. Na středních školách bez maturity skoro 30 %. To je obrovský rozdíl. A stejně tak je rozdíl mezi klukama a holkama – holky častěji sahají po látkách třeba ze žalu, z bolesti. Kluci spíš kvůli zábavě nebo pocitu moci.
Zkrátka – je to složitý a je potřeba o tom mluvit otevřeně.
Mluvil jsi o vlastní zkušenosti s nákupem HHC, zmínil jsi i marketing. Jaké jsou podle tebe nejčastější mýty nebo marketingové lži, které legalizují nebo zlehčují užívání látek jako HHC, kratom nebo CBD? Pravda je, že marketing často ani necílí přímo na uživatele ve smyslu „pojď si to dát“, ale spíš „uspokoj svou potřebu hned teď“. Navíc společnost třeba alkohol normalizuje. Představuje tyhle látky jako něco běžného, bezpečného, což je za mě strašně zrádné.
Co mě ale zaráží víc, jsou mýty, které kolují mezi lidmi – a to napříč generacemi. Mnoho mladých o tom mluví jako o něčem, co je v pohodě. Není výjimkou, že k nám do komunity přijde chlap, kterému je přes čtyřicet, a i on má zažité, že marihuana nebo kratom jsou „v pohodě“. Jeden náš klient přišel původně kvůli alkoholu, ale s marihuanou měl taky velký problém. Přesto v sobě dál nosí představu, že tyto látky nejsou až tak škodlivé. Jde přitom o typickou lest závislosti, která má jediný cíl – dostat člověka zpátky. A právě to může být jeho největší slabinou.
Tohle vnímám jako slepou uličku – říkat si „vždyť je to legální, tak to musí být v pohodě“. Jenže to je přesně ono: řeším stres nebo nespavost tím, že si dám něco „na uklidnění“. To je realita dneška. Máš problém? Dej si prášek. Bolí tě hlava? Dej si prášek. Nemůžeš usnout? CBD. Potřebuješ více soustředěnosti a výkon? Kratom. To ale neřeší problém ani jeho příčinu.
Mimochodem, právě tohle rychlé řešení může být začátek závislosti. Lidi často začínají užívat marihuanu kvůli psychickým problémům. A ono jim to možná krátkodobě uleví – ale v dlouhodobém horizontu se často dostanou do ještě větších depresí a úzkostí. A to platí i pro „alternativy“ jako je HHC nebo kratom.
Jednou z nejčastějších závislostí v Česku dneska není jen alkohol, ale také léky. Více než milion lidí je nadužívá. A to je naprosto alarmující.
Na druhou stranu – nechci tím říct, že je špatné léky užívat. Když má někdo deprese, je dobré, aby to řešil s odborníky. Ideálně v kombinaci psychiatr, terapeut, přátelé. Je v pořádku, když nám lékař nasadí medikaci. Potřebujeme destigmatizovat nejen psychické problémy, ale i závislosti, které spolu často souvisí.
A hlavně – naučit se nebrat zkratky. Neřešit všechno hned. Ne každá nepohoda se musí hned mazat látkou, která slibuje rychlou úlevu. Protože cesta z toho pak bývá o dost těžší, než se na první pohled zdá.
Jako rodič bych potřeboval vědět, co mám vlastně dělat, když zjistím, že moje dítě se setkává s kratomem, HHC nebo jinými látkami, třeba ve škole, s partou? Jak o tom mluvit? Co funguje? Klíčové je vytvářet doma takové prostředí, kde se dítě nebojí říct, co se děje. Nečekáme, že všechno bude vždycky v pohodě. Ale když se něco děje – i když je to průšvih – tak potřebujeme doma vytvořit místo, kde se to dá otevřeně říct.
Záleží samozřejmě na tom, v jaké fázi to rodič zachytí. Jestli zjistí, že má dítě v kapse HHC joint, nebo jestli se to teprve začíná někde rýsovat. Ale obecně platí: dítě musí vědět, že rodič tu situaci unese. Že se nezhroutí, nebude křičet, nebude to tutlat nebo dělat, že se nic nestalo. Protože když tohle neuneseme, příště nám dítě už nic neřekne.
Je rozdíl mezi tím, když se ptám „proč to děláš?“ a „co tě k tomu vedlo?“ Ta druhá varianta otevírá dialog. První přináší výčitky a často spíše uzavře dveře. Takže ptát se, snažit se pochopit, nebát se i sdílet vlastní nejistotu. „Hele, tohle mě fakt zaskočilo, ale pojďme to spolu rozklíčovat“ – to je cesta.
A samozřejmě jako rodič potřebuji mít alespoň základní informace. Jak kratom vypadá, kolik stojí, kde se dá sehnat. Jaké jsou jeho účinky. Jak poznám, že ho dítě užilo.
Za našich "mladých" let byla prevence spíš o zákazu – „nesmíš, tohle je špatně“. Jak to vidíš dnes? Funguje jiný přístup? Ano, přesně tak to dřív bylo. Prevence byla hlavně o zákazu a strašení – „tohle nedělej, tohle je špatně“. Byla to motivace strachem. Dneska už se to naštěstí dělá trochu jinak, i když samozřejmě hodně záleží na tom, kdo tu prevenci vede. Každý lektor to dělá trochu jinak.
My jsme třeba v Teen Challenge dřív dělali primární prevenci také. Hodně jsme to stavěli na příbězích. Vyprávěli jsme reálný osudy lidí, kteří skončili v závislosti – a jak to celé začalo úplně nevinně.
Já třeba při výuce našich klientů často mluvím o jednom principu – říkám tomu síla kompromisu . Myslím tím chvíle, kdy udělám malý ústupek. Překročím vlastní hranici. Jen jednou. Ale ten jeden kompromis může být začátek velkého průšvihu. Většina lidí, co skončí na dně, nezačínala s tím, že chtěli skončit na ulici nebo si píchat pervitin. Chtěli si jen něco vyzkoušet, trochu se pobavit, zapadnout. A nakonec je to pohltilo.
Tahle příběhová prevence podle mě funguje nejlíp. Ne jen říkat „tohle je definice závislosti“, ale ukazovat, jak funguje centrum odměny, jak závislost pracuje s rychlým uspokojením a co v člověku způsobuje. A hlavně – propojovat to s tím, co dnes děti řeší. Samotu, tlak, úzkost, vztahy. Když tohle zabalíš do konkrétních příkladů a otevřeš o tom dialog, začne to mít smysl.
Dnes odborníci říkají, že u mladistvých ubylo pití alkoholu – a dává se to do souvislosti právě s lepší informovaností. Děcka mají více dostupných informací, díky internetu si toho můžou hodně najít a lépe si to přebrat.
Ale i tak se ví, že prevence je v Česku pořád hodně poddimenzovaná. A přitom je to ta nejlevnější a nejúčinnější cesta, jak předcházet těžkým závislostem. Můj oblíbený manažerský princip říká, že prevence stojí 1 %, řešení problému včas stojí 10 %, ale neřešený problém už stojí 100 %. A tohle se dá úplně přesně přenést i na závislosti. Když zasáhneš včas, ušetříš spoustu bolesti – a i stát ušetří obrovský peníze na zdravotnictví a sociálním systému.
A když mluvíš o síle příběhu – napadá tě nějaký konkrétní, třeba i z poslední doby, který se týká kratomu nebo HHC? Co se týče přímo kratomu nebo HHC, těch příběhů zatím nemáme tolik. Jsou to látky, který jsou tu relativně krátce. U nás v komunitě jsme zatím měli jen jednoho klienta závislého na kratomu a jednoho dalšího zájemce. Takže nemám tolik vlastních případů, ale slyším příběhy odjinud, z praxe.
Společný vzorec tam ale je. Na začátku to vypadá nevině – „jen na zklidnění, jen na spánek, jen experiment“. Stejně jako u digitálních závislostí, co teď taky hrozně rostou. Ale nakonec tě to pohltí, protože princip závislosti je pořád stejný. Je jedno, jestli jde o alkohol, gambling, kratom nebo sociální sítě – vždycky jde o to, že hledáš rychlou odměnu bez námahy. A dřív nebo později tě to začne ovládat.
Závislost má vždycky stejný základ. A pak je potřeba řešit, jak ten obecný mechanismus, tak konkrétní látku nebo problém. Třeba jak odstranit spouštěče, jak si nastavit hranice, jak se nenechat znovu stáhnout a především jak se naučit naplňovat potřeby zdravým způsobem, a to vyžaduje námahu.
Dneska třeba gamblerství vypadá jinak než dřív. Už to není jen o hernách. Dneska máš hernu v kapse – přes mobil. A vystoupit z toho je těžší. Takže jasně, konkrétní příběhy třeba s HHC zatím nemáme tolik, ale pracujeme na tom. Mám jednoho člověka, se kterým bych chtěl ten jeho příběh přinést na festival United. A myslím, že to bude silné.
Bavili jsme se o závislostech z pohledu adiktologie. Ale Teen Challenge i tvoje práce mají ještě jednu zásadní rovinu – duchovní. Může mít duchovní zkušenost sílu „přepsat chemii“? Dokáže víra člověka vytáhnout z pasti? Ano, rozhodně. Bůh má ohromnou moc vstupovat i do těch nejtemnějších koutů – včetně závislostí – a dát člověku naději a novou perspektivu. A teď nemluvím jen o lidech, kteří skončili úplně na dně. Týká se to i těch, co se „jen“ rozhodnou zkusit něco nového, utéct z reality, experimentovat. Jenže i experiment je riziko. Je to vstup na tenký led. A často to začíná úplně nenápadně.
Já to přirovnávám k biblickému příběhu o Evě a stromu poznání. Ona v jednu chvíli říká, že se toho stromu nesmějí ani dotknout. Ten detail mě zaujal. Protože právě to „dotknutí“ je pro mě symbolický začátek. Moment, kdy si řeknu – „vždyť to nic není, jen to zkusím“. Ale i tahle malá zkušenost se uloží do mozku. A mozek si to pamatuje. A když přijde další těžká chvíle, vzpomene si, že existuje rychlá úleva.
Závislost se neobjeví ze dne na den. Má své fáze. První je experiment. Druhá fáze – pravidelné užívání – bývá často spojená s euforií a zamilovaností do drogy – zaslepenost, naivita. Člověk si připadá, že konečně „pochopil“, že našel cestu ke štěstí. Ale je to iluze. A pak už to jde dál: zneužívání, kdy člověk ničí sám sebe, užívá, i když vidí důsledky, a nakonec plná závislost, ve které člověk pokračuje, přestože jedná destruktivně na úkor svého zdraví i hrozby smrti.
A teď zpět k otázce. Stejně jako můžeš mít zkušenost s drogami, můžeš mít i hlubokou, reálnou zkušenost s Bohem. A ta tě může přepsat zevnitř. Ne jako rychlá pilulka, ale jako proces, který tě staví znovu na nohy. Neudělá tě bezchybným, ale dává ti nový směr, novou identitu, novou naději.
Věřím tomu, že Bůh dává našemu životu skutečný smysl a chce ho naplnit. To neznamená, že nebudeš mít žádné starosti, že budeš pořád šťastný. Ale že tvoje hodnota nebude závislá na výkonu, úspěchu, mínění okolí nebo umělém štěstí z chemie. A to je síla, kterou závislost nemá. Protože závislost tě vždycky nakonec zotročí. Ale víra tě může osvobodit.
Proboha!
Žena.cz|
NESPECHEJ.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|
GrapesMag|
HN.cz|