Neumím jen tak stát a nic nedělat. V předsíni jsem měla chvíli času, ale klid mi byl cizí. Jako bych musela každou volnou vteřinu zaplnit – činností, úkolem, „užitečností“. Až mě vlastní neklid rozesmál. Možná totiž právě nečinnost, klid a ticho nejsou ztrátou času, ale jeho nejplnější podobou.
Někam jsme se s manželem vypravovali a já jsem byla připravená o chvilku dřív. Stála jsem v předsíni a nervózně jsem přešlapovala. Nebyla jsem neklidná z toho, že manžel ještě nejde, nepotřebovali jsme nikde být na přesný čas a bylo jedno, kdy vyrazíme. Zneklidňovala mne má vlastní nečinnost. Jen tak tam stát a nic nedělat mi připadalo nemožné.
Rozhlížela jsem se kolem sebe, co bych tak mohla dělat. Něco uklidit nebo přerovnat? Rozhlížela jsem se po naší malé předsíni, ale nic tam uklidit ani přerovnat nebylo zapotřebí. Všechny věci byly buď uklizené v botníku, nebo v zásuvkách komody, nikde se nic neválelo. Všimla jsem si, že na věšáku visí manželovo sako i jeho bunda. Chvilku jsem uvažovala, co si asi právě dnes obleče, a vyšlo mi to na bundu. Vzala jsem sako a pověsila ho do skříně.
Zase jsem postávala v předsíňce a neklidně se rozhlížela kolem sebe. Co bych tak jenom mohla… Trochu jsem přerovnala pantofle pro hosty, které se mi zdály být v košíku tak nějak neladně nastrkány. Ano, teď je to lepší. Dál jsem však nemohla přijít na nic jiného, co bych mohla ještě vylepšit.
Mohla bych třeba dočíst článek v novinách, který jsem po snídani nedočetla, protože jsem šla honem nastrkat prádlo do pračky. Jenže noviny jsou uklizené ve stojánku v kuchyni a tam se mi už v botách nechce chodit. Ne, noviny si dočtu po obědě. Mohla bych si třeba vyluštit nějaké sudoku! Ale ani sešitek sudoku jsem neměla hned tak po ruce, a tak jsem si pro sebe zklamaně povzdychla. Taková ztráta času. Že bych zkontrolovala telefon, jestli mi někdo něco nepíše?
Když jsem si uvědomila, čím se tu právě trápím, byla jsem sama sobě k smíchu. Nemůžu pár minut jen tak v klidu postát a nic nedělat? Dokonce bych si mohla i sednout a klidně čekat, než si můj muž posbírá potřebné věci a bude připraven vyrazit z domu. Posadila jsem se tedy na stoličku v rohu, zhluboka jsem se nadechla a pomalu vydechlovala. Nemusím nic dělat. Můžu chvíli klidně sedět a jen tak dýchat. Nic mi neuteče, o nic nepřijdu. Když se pustím do nějaké práce, nejspíš ji nestihnu dokončit nebo ji neudělám pořádně.
Pravděpodobně pak budu nervózní a protivná, protože nepořádnou a nedokončenou práci člověk nerad opouští. Asi budu taky uvnitř rozhozená, a to by mohlo negativně poznamenat jak společný čas s manželem, tak to, proč potřebujeme vyrazit z domu. Nebylo by náhodou mnohem efektivnější zůstat v klidu, nic nového nezačínat a jen se naladit na to, co je přede mnou? Vždyť mě nemůže nic chytrého napadnout, když svou mysl pořád něčím zaměstnávám a vytěžuju.
Chovám se trapně. Jako bych se sama před sebou potřebovala nějak obhajovat, přesvědčovat sama sebe, že dobře využívám každou volnou chvilku svého času. Ale horečná činnost přece nikdy nepatřila k nejrozumnějšímu způsobu trávení času.
Ještě chvíli jsem tak tiše seděla, než manžel dorazil do předsíně a obul si boty. Bylo to vlastně velice příjemné spočinutí a krásná klidná chvíle.
Proboha!
DámskýDeník.cz|
NESPECHEJ.cz|
SportWin|