CENTRUM.CZ > kroniQa > 8. 10. 2025, 17:45

Alexandr Veliký: Král, který dobyl svět. Jeho tělo se dodnes nenašlo a měl být pohřben zaživa

| 3 min

Sdílet

Byl mladý, geniální a nebezpečný. Alexandr Makedonský, později zvaný Veliký, se stal vládcem světa. Měl pouhých třiatřicet let, když zemřel.

Alexandr Veliký během bitvy

Zdroj: FOTO:Theophilos Hatzimihail, Public domain, via Wikimedia Commons

Byl mladý, geniální a nebezpečný. Alexandr Makedonský, později zvaný Veliký, se stal vládcem světa dřív, než většina lidí stihne najít sebe. Měl pouhých třiatřicet let, když zemřel. Ale jeho jméno přežilo všechno.

Kluk, který měl od začátku jasno

Narodil se v roce 356 před naším letopočtem ve městě Pella. Jeho vychovatelem byl nikdo menší než Aristoteles, takže malý Alexandr vyrůstal na Homérově Iliadě a příbězích o hrdinech. Prý chtěl být jako Achilles. No, možná ho nakonec i překonal.

Když mu bylo devatenáct, jeho otec, král Filip II., byl zavražděn. Mladý Alexandr neváhal ani den. Usedl na trůn a začal vládnout železnou rukou. Nejdřív si vyčistil dvůr od všech, kdo mu nedůvěřovali. Pak rozdrtil thrácké kmeny na severu a obrátil se proti Řecku.

Atény ho zpočátku braly jako nezkušeného kluka. Jenže Alexandr ukázal, že s ním není radno si zahrávat. Povstání v Thébách potlačil tak tvrdě, že celé město nechal srovnat se zemí a jeho obyvatele prodal do otroctví. Po téhle lekci se mu raději všechny ostatní státy podřídily. Alexandr se stal vládcem Řecka. A to byl teprve začátek.

Věštba, armáda a cesta do Asie

Před tím, než se vydal dobýt Perskou říši, zajel do věštírny v Delfách. Jenže ta byla zrovna zavřená. Alexandr nečekal. Popadl věštkyni a dotáhl ji do chrámu. Vyděšená žena zvolala: „Ó synu můj, nikdo ti neodolá.“ To mu stačilo.

Na jaře roku 334 před naším letopočtem se vydal s třiceti tisíci pěšáky a pěti tisíci jezdci na tažení, které změnilo svět. Překročil Helléspont, porazil Peršany u řeky Gráníku a pokračoval dál, přes Malou Asii až do Egypta. Tam ho prohlásili faraonem.

A tam také založil město, které nese jeho jméno – Alexandrii. Právě tam by podle některých archeologů mohl být i jeho hrob. Řecká archeoložka Kalliopi Limneos-Papakostová před pár lety objevila v Alexandrii zbytky královské čtvrti, jak informoval i Deník. „Poprvé v historii byly nalezeny původní základy Alexandrie. Naskočila mi husí kůže, když jsem to viděl,“ řekl pro National Geographic archeolog Fredrik Hiebert.

Papakostová je přesvědčená, že někde pod dnešní Alexandrií leží hrob muže, který si podmanil svět. Jiná archeoložka, Leana Souvaltziová, má ale jinou teorii. Podle ní Alexandr spočívá v egyptské oáze Siwa, v chrámu boha Amona. Tam se prý nechal prohlásit synem božím. Vykopávky se tu táhnou už čtyři desetiletí a poslední pohřební komora stále čeká, až se otevře.

Smrt, která dodnes nedává spát

Alexandr zemřel v Babylónu v roce 323 před naším letopočtem. Bylo mu třiatřicet. Dostal horečku, která trvala deset dní, a pak přestal mluvit i hýbat se. Jeho vojáci chtěli vidět svého krále naposledy. Alexandr prý pozvedl ruku a naposledy jim kývl.

Co ho zabilo, se dodnes neví. Někteří věří, že byl otráven. Toxikolog Leo Schep z Nového Zélandu přišel s teorií, že příčinou byla kýchavice bílá. To je jedovatá bylina, kterou tehdy lidé používali po hostinách, aby si „ulevili“. Jenže Alexandr by takovou „léčbu“ nemusel přežít.

Ještě děsivější možnost ale přinesla vědkyně Katherine Hallová. Podle ní mohl Alexandr trpět vzácným zánětem nervů, tedy Guillain–Barrého syndromem. Ten způsobuje úplné ochrnutí. Lékaři tehdy neměli, jak poznat, že srdce stále bije. A tak ho mohli omylem pohřbít zaživa.

Pokud je to pravda, jeho smrt byla stejně dramatická jako celý jeho život. Král, který chtěl být bohem, skončil sám, bez dechu, ale stále živý. Možná právě proto se o něm říkalo, že se jeho tělo po smrti nerozkládalo.

Dědictví, které se nedá vymazat

Po jeho smrti se říše rozpadla. Generálové se o ni pohádali a rozdělili si ji mezi sebe. Ale Alexandr zůstal. V názvech měst, v legendách i ve snech těch, kteří po staletí sní o moci. Byl to muž, který nikdy nepochyboval o svém osudu. Když se ho prý jeden z velitelů zeptal, co si nechá pro sebe, když rozdává všechno svým druhům, odpověděl prostě: „Naději.“