Všechny mosty přes Dunaj byly za války vyhozené do povětří, centrum rozstřílené a později znovu stavěné, a pak ještě jednou poničené během padesátých let, kdy Sověti zanechali svou stopu opravdu důkladně. A přesto tu dnes stojí město, které je krásnější, než byste čekali, když znáte jeho minulost.
Už první den jsme procházeli kolem parlamentu, baziliky sv. Štěpána a synagogy, po bulvárech, kde se střídají secesní paláce s moderní architekturou. A taky jsem se dozvěděla, že v Budapešti může mít každá budova maximálně 96 metrů. Je to symbolický odkaz na rok 896, kdy přišli Maďaři. Samozřejmě s jednou výjimkou, MOL si postavil svůj první výškový dům, je sice na okraji města, ale pořád se tak trochu vymyká pravidlům. Na jejím vrcholku zato najdete restauraci, která má krásný, panoramatický rozhled po celé Budapešti.
Co mě ale na Budapešti bavilo nejvíc, byla směs monumentality a neustálého hledání nového života tam, kde jsou jizvy. Typickým příkladem je Národní divadlo. To původní se zbouralo, začala stavba nového, vznikla obří jáma… a pak se změnila vláda a projekt skončil. Jáma tam zůstala šest let. Dnes tam vzniká nový prostor, restaurace a bar. Říkalo se to u prý Národní Jáma. Je to úsměvné i trochu smutné, ale přesně to k Budapešti patří.
Stejně tak najdete jizvy a nový život v ruinových barech. Ruinové bary jsou fenomén, který dnes znají lidé po celém světě. Pořádají se kvůli nim dokonce zájezdy do Budapešti, protože jich je tu opravdu hodně. Vznikly v židovské čtvrti, která po druhé světové válce úplně osiřela. Existovala tu tehdy dvě ghetta – národní a mezinárodní, to druhé nedaleko Markétina mostu. Po válce se tato část města vylidnila a během komunismu se o ni nikdo nestaral. Budovy chátraly, nikdo do nich neinvestoval a čtvrť upadala. Až po převratu se objevila skupina mladých nadšenců, kteří viděli potenciál v opuštěných domech. Nechtěli je rekonstruovat, jen je vyčistili, zabezpečili a nechali tak, jak byly. To, co jste viděli zvenku, jste viděli i uvnitř. Nábytek pocházel ze skládek nebo z bleších trhů, všechno působilo syrově, chaoticky, ale mělo to obrovský charakter.
V těchto hospodách se dodnes podávají retro drinky oblíbené v sedmdesátých a osmdesátých letech a fungují jako centra kultury, pořádají se tam besedy, divadelní představení, koncerty převážně undergroundových kapel, některé fungují jako ateliéry. Je to skvělý svět sám pro sebe. Nejznámější ruinový bar je Szimpla, v židovském městě, kde můžete sedět třeba ve starém Trabantu nebo ve vaně z padesátých let.
Ruinové bary nejsou jen místem na drink. Jsou symbolem toho, jak si židovská čtvrť našla novou identitu. A právě tady najdete i nejvíc street artu, obrovské nástěnné malby malované na požární zdi speciální barvou, která pohlcuje smog. Motivy sahají od reklamy po místní historii a jsou součástí vizuální tváře čtvrti. Ruinové bary tak nejsou jen o alkoholu a atmosféře, jsou to místa, kde ožívá jazyk, kultura i humor čtvrti, která se kdysi ocitla na okraji a dnes je jedním z nejživějších míst v celé Budapešti.
Druhý den jsme věnovali moderní architektuře v projektu Liget Budapest, největším současném kulturním rozvoji v Evropě. House of Music je fascinující stavba ze skla, se střechou plnou děr, je jich devětadevadesát, a skrz některé rostou stromy. Drží ji jen štíhlé pilíře. Náročná stavba, ale výsledek stojí za to. Vedle stojí nové Muzeum etnografie, jehož fasáda má dva miliony malých „pixelů“, které vytvářejí enormní folklórní vzor. Tenhle park je obrovský, investovaly se do něj miliardy, ne z dotací, ale čistě z maďarských peněz. A pod ním je parkoviště pro osm set aut, levnější než parkování na ulici.
Součástí areálu je i zoo. Ta není velká, ale je neuvěřitelně kompaktní a architektonicky krásná. Nejvíc mě zaujal secesní pavilon pro slony se svou věží, do které se dá objednat vstup. A pak skleník, obrovská stavba, uvnitř dvoukilometrový okruh, ale téměř prázdná. Jen čtyři palmy, které daroval filmový štáb, aby je nemusel vyhazovat. Je tam i obří nádrž na žraloky, plná vody, která se neustále udržuje, ale bez žraloků. Nejsou peníze na rostliny ani provoz, někdo udělal „drobnou“ chybičku v rozpočtu. Je to veliká škoda, tak doufejme, že se brzy najde způsob, jak této unikátní stavbě vdechnout nový život.
Jídlo mě v Budapešti nadchlo snad ještě víc než architektura. Hned první den jsme jedli v Puli és Juhász, velmi klasické restauraci, kde na vás dýchne folklór a domácí atmosféra. Večer ve Stand 25, kde je cítit kvalita v každém soustu. Druhý den jsme měli Time Out Market, novinku, která se nedávno otevřela, kde si člověk vezme kartičku, obejde si jedenáct restaurací, objedná, co chce, a zaplatí až nakonec. Tři podniky jsou dokonce mimobudapešťské, aby bylo vidět, jak rozmanitá je maďarská kuchyně. A já jsem ochutnala tuna tartare v Big Fish, bread pudding, a dokonce i nejlepší pizzu v Maďarsku. Najdete ti výběr těch nejlepších restaurací michelinské kvality, ale za ceny pro lidi dostupnější.
Večer na nás čekala tradiční restaurace Gundel, kde jedlo spousta celebrit, mezi nimi i Václav Havel. Jejich palačinky s rozinkami, rumem a čokoládou jsou vyhlášené, k jídlu vám hraje živá hudba od cimbálu přes romantické piáno. A pokud existuje něco, co je v Budapešti povinnost, pak je to dort. Bylo nám řečeno, že Budapešť je hlavní město dortů a je jedno jestli jste na dietě, bez toho, abyste ochutnali dort prostě neodejdete. Vyhlašuje se tu i Dort roku ke svátku sv. Štěpána. Minulý rok byl s pálenkou, letos variace na Doboš. A všechny cukrárny je pak pečou, tím pádem je můžete ochutnat. Kavárny jsou vůbec velkou kapitolou samy pro sebe.
Budapešť je stejně jako Vídeň nebo Paříž městem kaváren, ale tady mají ještě hlubší historický kořen. V 19. století, za Rakouska-Uherska a hlavně po revoluci v roce 1848, se právě v kavárnách odehrávala velká část veřejného života. Kavárenská kultura se v Budapešti naplno rozvinula ve dvacátých a třicátých letech 20. století, kdy kavárny nebyly jen místem na dort a kávu, ale také útočištěm pro ty, kteří přijeli do města něco vyřídit. Nabízely i nocleh, byly otevřené od časného rána do půlnoci a člověk v nich mohl počkat na vlak, přečíst noviny, dát si něco malého a pokračovat dál. Patřilo k tomu i prostředí ulic, které symbolizovaly samotný „životní cyklus“.
Jedna z tříd, kterou jsme projížděli, to dokonce symbolizuje, na začátku kdysi stálo divadlo, uprostřed nemocnice Rókuš, kde působil Ignác Semmelweis, a na konci je hřbitov. Od zábavy přes zdraví až po konec. A právě na této ose, v centru města, stojí jedna z nejslavnějších kaváren vůbec, kavárna New York. Dnes tam lidé stojí fronty, aby se dostali dovnitř, ale my jsme naštěstí mohli projít tajnou cestou přes hotel a podívat se z balkonu. Interiér funguje téměř stejně jako ve dvacátých a třicátých letech, otevřeno do půlnoci, styl, elegance, a samozřejmě povinnost dát si dort.
V Maďarsku jsou tři, které by měl podle našeho průvodce ochutnat každý. Dort Esterházy – oříškový, s marcipánem na vrchu, vytvořený pro slavného hraběte v 19. století. Dort Doboš – čokoládový, s karamelovou krustou z páleného cukru. A pak tu je tvarohový, jeden z nejtradičnějších. Ideálně všechny tři, to byl prý náš domácí úkol. A nakonec je tu něco, co k Budapešti patří stejně jako guláš nebo lázně: Unicum Zwack. Likér z čtyřiceti bylin, jehož recepturu zná jen rodina. Komunisté ho znárodnili, Zwackovi utekli do USA a později se vrátili. Příběh stejně silný jako samotný nápoj. Bez něj byste se domů vracet neměli.
Každý den město končí jinak, někdy v lázních, někdy v ruin baru, někdy dortem. Ale pokaždé s pocitem, že Budapešť má v sobě tolik vrstev, že ji nejde pochopit na první dobrou. Je to město krásy i chaosu, jizev i obnovy, skvělé kuchyně, architektury, která ohromuje, a humoru, který se občas skrývá tam, kde byste to nečekali. A to je asi důvod, proč se tam vrátím.
Zdroj: Autorský článek
Související články
Žena-in.cz
NESPECHEJ.cz|
V Telce|
SvětFormule.cz|
KINOTIP2.cz|
Žena.cz|
In-lifestyle.cz|
Techzpravy.cz|
FAJNTIP.cz|
Zprávy - Aktuálně.cz|
ReadZone|
Cooky.cz|
Kód Enigma|
