Člověku prospěje návrat ke ctnostem. Jejich oživení a užití, které napomáhá žít dobrý život, může být jednou z cest, jak se učinit odolnějšími v časech nepokojů a rozkladu hodnot. Aspoň to předpokládal morální filozof Alasdair MacIntyre.
Byl považován za předního morálního filozofa 20. století i současnosti. Jeho cesta vedla od marxismu přes freudismus až k aristotelskému étosu, který završil konverzí ke katolické víře. Bývá řazen do komunitarismu, filozofického směru zdůrazňujícího život ve společenství, ale on sám se takovému řazení (jako mnozí další „komunitaristé“) vyhýbal. Podtrhoval sice důležitost místních komunit a ostře kritizoval liberalismus a individualistickou společnost, což ke komunitarismu patří, ale oproti jiným filozofům řazeným do tohoto proudu (Taylorovi, Walzerovi či Sandelovi) šel ve své kritice mnohdy hlouběji.
MacIntyre (1929–2025) se vymezoval vůči modernitě jako celku a z jeho patrně nejslavnější knihy Ztráta ctnosti z 80. let 20. století vyvstává nekompromisní kritika osvícenství, které podle něj selhalo. Volal po návratu k etice ctností, co víc, po obnově celé morální tradice ctností, což svou radikálností přesahuje běžné charakteristiky komunitarismu. Také se držel představy přirozeného cíle a smyslu (telos ), ke kterému člověk směřuje, byť cíl ani smysl nejsou univerzální a liší se s ohledem na společenství, do něhož člověk patří. Tím i svým katolicismem se odlišoval od tohoto filozofického směru, který navzdory skepsi vůči liberalismu i osvícenství zpravidla staví na základech sekulárního modernismu.
Starodávná tradice cností není nenávratně ztracena Co tedy MacIntyre ve své Ztrátě ctnosti nabízí a jak z toho můžeme čerpat dnes? Nejdříve je potřeba načrtnout, jak analyzuje současný stav. Zabývá se morálkou a zjišťuje, že po osvícenství (a podle něj kvůli němu) není v moderní době možné nalézt společný morální a hodnotový systém, na kterém by panovala skutečná všeobecná shoda a který by stál na pevných základech. MacIntyre tvrdí, že se v moderní době prosadil tzv. emotivismus – postoj, podle něhož nejsou morální soudy výrazem rozumu, ale jen emocí a preferencí. Morální debata se tak tváří jako racionální, ale chybí jí sdílený základ, z nějž by bylo možné hodnoty skutečně posuzovat.
Sám přirozeně neobhajuje morální argumenty typu „kam vítr, tam plášť“. Ale ani nebojuje za nějaký neuskutečnitelný návrat do minulosti nebo zcela univerzální sadu hodnot a pravidel, která by platila pro všechny bez výhrad. Ptá se, jak žít dobrý život v podmínkách morálního rozpadu modernity, a spatřuje řešení v obratu k bohatství ctností. Zdůrazňuje příběhovou povahu života člověka a tvrdí, že jeho smysl je třeba hledat právě v tomto jedinečném příběhu. Smyslem života je pak vnitřní logika daného typu života, smysl života jako příběhu.
Žít dobrý život znamená naplňovat tento smysluplný oblouk. A ctnosti působí jako navigace v tomto příběhu, jako dispozice k tomu takový život odžívat. Jsou pomůckou k hledání dobra. Víra v ctnosti a víra v to, že lidský život tvoří jistý narativní (příběhový) řád, jsou u MacIntyra neoddělitelně spjaty. I proto nevyzdvihuje žádnou konkrétní ctnost, ani nepodává výčet základních nebo nejdůležitějších ctností. Ty nejvhodnější ctnosti máme vybrat podle toho, jakým příběhem je náš život. Díky nim je možné dosáhnout eudaimonie , blaženosti, štěstí, zkrátka dobrého života.
Ctnostmi obdarovávat svůj svět Nebude překvapením, že MacIntyre považuje aristotelskou morální tradici za tu historicky nejlepší existující. Při zdokonalování ctností neopomíjí, že je nezbytné pracovat na svých ctnostech (a tím i svém životě) v určitém společenství, konkrétní místní komunitě, kde bude možné tyto ctnosti uchovávat i rozvíjet. To radí v téměř až apokalyptickém závěru knihy, v němž popisuje rozpad morálky v současném světě – ale v místních komunitách, které pracují na svém společenství i každém jejím členu, vidí MacIntyre počátek obnovy. Možná i to je poselství do dnešních dní. Být si vědom závažnosti světového dění, ale nedat se strhnout zoufáním a přidržet se praktikování ctností ve svém mikrosvětě a radovat se z toho. Vždyť jak píše ve své knize Úžas profesor psychologie Dacher Keltner, „morální krása“, pramenící z dobrého jednání druhých, prokazatelně pozvedá životní spokojenost.
V poslední větě knihy hovoří MacIntyre o tom, že bychom neměli čekat na Godota, ale na sv. Benedikta. To se dá interpretovat takto: neseďme s rukama nihilisticky v klíně, tváří v tvář současným politickým i společenským nepokojům, vzrůstající nenávisti a válkám. Ale jako sv. Benedikt, zakladatel západního mnišství, se podle našich sil aktivně zapojme do obnovy, třeba právě budováním komunit, které opráší význam a bohatství ctností a morální smysl v časech neklidu. Může to v nás znovu zažehnout vědomí nebo aspoň pocit smyslu. A co víc, takové oživení je možné sdílet dál – do všech míst, kudy procházíme.