Když se dnes dívám kolem sebe – na zprávy, na lidi, na atmosféru ve společnosti i v církvi – stále víc si uvědomuju, že největší nedostatek není ani víra, ani láska. Je to naděje. Ne jako optimistické přesvědčení, že všechno dobře dopadne, ale jako hluboká vnitřní síla, která nás vede k činu i v nejistotě.
„Skrze něho věříte v Boha, který ho vzkřísil z mrtvých a dal mu slávu, takže se vaše víra i naděje upíná k Bohu.“ - 1 Petrova 1, 21
„Přistupujme před Boha s opravdovým srdcem a v plné jistotě víry, se srdcem očištěným od zlého svědomí a s tělem obmytým čistou vodou. Držme se neotřesitelné naděje, kterou vyznáváme, protože ten, kdo nám dal zaslíbení, je věrný .“ - Židům 10, 22 – 23
Když pozorujeme současné dění ve světě i u nás, pak se mi zdá, že jestli je třeba nějaké vlastnosti, je to naděje. V 90. letech jsme po pádu komunismu dlouho žili v naději, že se svět obrátí k lepšímu. Jenže v posledních letech stále více vidíme, že svět z mnoha důvodů k lepšímu nesměřuje. V posledních letech jsme nikdy neslyšeli o válce s takovou naléhavostí, nikdy neprobíhala tak rozsáhlá hybridní válka a nikdy jsme nezažívali tak výrazný vzestup psychických potíží, jako jsou deprese a úzkosti. Myslím, že řadu dalších „nikdy“ byste našli sami.
Jak jako křesťan v této době obstát? Naděje, jedna z klíčových ctností zmíněných v Božím slově, nám nabízí sílu a světlo uprostřed úzkosti. Co však naděje vlastně znamená?
Kdesi jsem četl nebo slyšel následující větu: „Pro tebe není problém mít naději, protože jsi nenapravitelný optimista.“ Všimněme si zajímavé jazykové stopy. Čeština „ má naději“, ale nelze být „nadějistou“. Oproti tomu spíše než „mít optimismus“ člověk „je optimistou“. Tento příklad nám ukazuje rozdíl mezi nadějí a optimismem.
Optimistou jsem svým naturelem, naděje s naturelem spojena není. Optimismus je víra, že věci budou dobré s tím, že do velké míry záleží na povaze. Naděje je víra, že pokud budeme jednat, uděláme věci lepšími.
Když vidíme svět nebo církev, optimista si díky své povaze řekne, že se to nakonec v dobré obrátí, že se to nakonec zlepší, že to na rozdíl od jiných s tím světem a církví nevidí tak černě. Když se díváme do Bible, pak ta moc důvodů k optimismu nedává. Naprosto otevřeně zde čteme o zklamání, bolesti, pádech, nejistotě a o tom, že to na této zemi s mnohými Bohu oddanými lidmi moc dobře nedopadlo.
Navzdory tomu nás Pán Bůh učí, že má smysl jednat, tvořit, žít, sdílet svoji víru a svoje obdarování. Pohonem k tomu je nikoliv optimismus, ale naděje. Naděje znamená rozhodnutí vstoupit do nejistoty s vírou, že naše činy mají smysl nezávisle na výsledcích. Mnohokrát jsem ve své praxi člověka, který pracuje s lidmi, píše a přednáší, prožíval frustraci, protože jsem neviděl a často ani dosud nevidím výsledky své práce. Navíc nejsem od přirozenosti optimista, což mi mojíí práci neusnadňuje. Jenže mám naději, že to, co dělám, má smysl nezávisle na výsledcích. Proto je důležité přemýšlet, jak do svých rozhodování pouštět Boha, a poměřovat tím svoje rozhodování.
Tento článek píšu 6. července, kdy si připomínáme upálení Jana Husa. Jednalo se o jeden z mnoha excesů v dějinách církve, kdy se on, ale i mnozí před ním a po něm snažili o reformu katolické církve, ale ta tuto snahu potlačila. Navzdory tomu však přišli další, kteří pokračovali v jejich stopách, a po nich další. Co je hnalo dopředu, když ne úspěch, který často nepřicházel? Byla to naděje.
Připomeňme si Jednotu bratrskou, která vybudovala krásné sbory, školy, přeložila Bibli – což je dodnes považováno za fenomenální dílo, aby po Bílé hoře byla tiskárna zavřena a rozbita, školy zavřeny a Jednota zakázána. Navzdory tomuto tragickému konci ale přišli další křesťané, kteří v díle Jednoty pokračovali, kteří to nevzdali, protože měli naději, byť jim minulost sdělovala něco ve v tom smyslu, že to stejně nemá smysl. Ale až dějiny ukázaly, že to smysl mělo. Důvodem bylo, že tito a mnozí další čerpali sílu v Bohu, který je Bohem naděje.
Někdy prožíváme složité věci v práci, ve výchově, ve vztazích a to, co nás žene dopředu, abychom to nevzdávali, je naděje.
To, co popisuji, ale není výlučnou zkušeností křesťanství. Ze Starého zákona čerpají duchovní inspiraci Židé. Někteří židovští myslitelé zdůrazňují, že odolnost židovské tradice tváří v tvář největším historickým tragédiím, včetně holokaustu, je zakořeněna ve víře v obnovu a nový začátek. Tedy naděje, která je zakotvená v Boží podstatě, a to se odráží v Písmu: „Po největší temnotě židovských dějin nevzešla rezignace, ale návrat, obnova a nový život. Tím se židovský příběh stává univerzálním – je to svědectví, že i po pádu může následovat vzkříšení. Nikdy nejde jen o minulost, ale o budoucnost, kterou je možné vytvářet.“ (Jonathan Sacks)
Naděje má tři rozměry: Naděje jako odpověď na bezmoc Pokud propadneme beznaději, pak se dříve či později dostaneme do stavu, že jednak začneme ze svých problémů obviňovat okolnosti a okolí a jednak se začneme propadat do pocitu zoufalství. Tomáš Akvinský napsal, že zoufalství je hřích proti naději. Pokud nemáme moc nad životem, nad okolnostmi, paralyzuje nás to, nemáme vůli něco měnit a propadáme se do zoufalství. Někdy skutečně nemůžeme změnit okolnosti, alespoň však můžeme změnit postoj a zachovat si vnitřní svobodu. Jednou ze špatných reakcí na zoufalství je naučená bezmoc. Ukážu to na příkladu. Student, který několikrát selže v matematice, si začne myslet, že „na to nemá“, a přestane se učit, i když by mohl uspět s pomocí. Manžel, manželka ztratí motivaci cokoliv na svém chování měnit, protože nevěří, že se manželství změní. Člověk ztratí motivaci žít s Bohem, protože Bůh neodpoví na jeho modlitby. Jenže někdy je člověku v tomto vlastně dobře, protože se přestane snažit o změnu a udělá ze sebe oběť. Kdo má ale naději, ten se do tohoto stavu nedostane.
Naděje dává odvaha jednat Naděje není především mentální stav, pocit, ale rozhodnutí pokračovat, milovat, jednat – navzdory špatným okolnostem. Je toodvaha žít, věřit, sloužit druhým a následovat Krista navzdory nejistotě. Mnozí hrdinové Bible jednali, i když se zdálo, že to nemá smysl, že nemohou uspět. Ranná církev byla pronásledována, ničena, ale nezastavilo ji to. Když zemřel Hus, přišli další reformátoři. Když Jednotě bratrské bylo zakázáno působit v Čechách a na Moravě, přesunula se jinam, kde dál zakládala školy a přinášela zvěst evangelia. Křesťan, který má naději, je jako tekoucí voda, která si neustále hledá nové cestičky a teče kupředu, nedá se zastavit. Vodu táhne vpřed gravitace, křesťana naděje, jejímž zdrojem je Kristus.
Naději je třeba šířit dál Naděje není soukromý luxus. Je to dar, který má být předáván dál – dětem, komunitám, světu. Ve výchově, ve slovech, v každodenním jednání. Naděje se živí slovy, činy, pamětí a příběhem. Proto Židé slaví Paschu, proto slavíme Večeři Páně. Připomínáme si Boží vysvobozující jednání. Jenže je třeba, abychom si předávali a pamatovali i svoje příběhy, které se stanou zdrojem naděje. Když Izraelci prožili něco s Bohem, měli postavit oltář. Jednalo se o připomínku, která ale neměla za cíl jen vzpomínat, ale dát naději. Národy si budují sochy. Důvodem pak není připomenutí toho, jak ten který hrdina fyzicky vypadal, ale připomenutí nějaké důležité epochy, osobnosti, která národu dala naději. Pro nás to je výzva, abychom nastupující generaci sdělovali, že život s Kristem je možný, dává smysl a přináší naději. Právě církev by měla být místem, kde je znát naděje.
Naděje nepřijde sama, nelze na ni čekat do doby, kdy se svět a okolnosti změní k lepšímu, nelze ji zaměnit za optimismus. Naše volba je sice svobodná, ale hluboce propojená s naší vírou a zakotvením v Bohu. Pravděpodobně nezměníme svět, církev ani sebe hned, ale každý malý čin naděje má sílu přinášet změnu k lepšímu.
Proboha!
Magazín - Aktuálně.cz|
SportWin » bavme se sportem|
In-lifestyle.cz|
Žena.cz|