Dalajlama pro 21. století. Má instituce založená na „převtělování“ v současnosti místo?

Tibetský duchovní vůdce, 14. dalajlama Tändzin Gjamccho, oslavil 6. července své devadesáté narozeniny. Krátce předtím vydal prohlášení , na něž příznivci tibetského buddhismu po celém světě dlouho čekali: oznámil, že linie dalajlamů bude pokračovat.

Dříve uvedl , že po jeho smrti už možná žádný další dalajlama nebude. Reagoval tím na složitou situaci Tibeťanů v současném světě – do výběru případného 15. dalajlamy totiž bude chtít zásadně promlouvat Peking, který postupně zavádí legislativní kroky , aby si toto „právo“ pojistil.

Autorkou textu je Kamila Hladíková. Text vznikl v rámci projektu Sinopsis, se kterým HlídacíPes.org spolupracuje.

Jeho argumentace je přinejmenším sporná, nicméně právě čínská vláda a komunistická strana drží v rukou osud naprosté většiny Tibeťanů.

Těch na území Čínské lidové republiky žije kolem 7,7 milionu, exilová populace čítá odhadem jen asi 150 tisíc lidí, z nichž v Indii, sídle tibetské exilové vlády, žije už jen zhruba polovina. Od odchodu dalajlamy do indického exilu po neúspěšném tibetském povstání proti čínské okupaci na jaře 1959 už uplynulo šedesát šest let a Tibeťané v Tibetu dnes žijí ve zcela odlišné realitě než jejich krajani v exilu.

Co však nyní dalajlamu vedlo k potvrzení pokračování linie? Odpověď je nakonec prostá: s odchodem současného dalajlamy by Tibeťané ztratili i poslední zbytky naděje. Dalajlama nereprezentuje jen exil V současném světě, kde moderní technologie často nahrazují společníky i rádce, může působit překvapivě, že pro velkou část Tibeťanů je dalajlama stále symbolem jejich vlastní kulturně, nábožensky a filozoficky podmíněné interpretace světa.

Už dávno předtím, než se v roce 2011 formálně vzdal své dědičné politické funkce nejvyššího představitele tibetské vlády, toho času v exilu, zastával v očích tibetských buddhistů primárně roli duchovního vůdce.

Pro většinu Tibeťanů byl a stále zůstává přirozenou morální a ideovou autoritou reprezentující jejich hlas tam, kde oni mluvit nemohou. Právě on spojuje Tibeťany napříč Tibetskou náhorní plošinou i diasporou rozptýlenou po celém světě. Je těžké si představit, že jakákoli jiná osobnost bude mít toto charisma.

Ať už by to byl malý chlapec, rozpoznaný jako znovuzrozenec dalajlamovské linie, nebo dospělý muž, prohlášený za dalajlamova nástupce jím samotným či exilovými orgány, nedosáhne s největší pravděpodobností takového uznání a obliby jako současný dalajlama – ve světě, v Tibetu ani v tibetské diaspoře, která je už teď poměrně rozštěpená.

Není navíc pochyb, že se Peking pokusí dosadit vlastního dalajlamu. Je však velmi nepravděpodobné, že by jej tibetská komunita přijala – alespoň pokud jde soudit z případu druhého nejvyššího převtělence tradice Gelug, pančhenlamy. Po hojně medializované kontroverzi z 90. let minulého století měl v tradičním sídle pančhenlamů, klášteře Tašilhünpo v Žikace, zasednout vyvolenec Pekingu.

Ten ale nakonec musel natrvalo přesídlit do čínského hlavního města a Tibet navštěvuje jen při zvláštních příležitostech několikrát do roka. Ne náhodou se nyní 1. července, těsně před dalajlamovými devadesátinami, účastnil náboženského obřadu v hlavním tibetském chrámu Džokhang ve Lhase.

Běžní Tibeťané jej ale neuznávají. Na oltářích v chrámech běžně visí fotografie jeho předchůdce, 10. pančhenlamy Čhökji Gjalcchäna (1938–1989), portrét toho současného 11. byste v Tibetu hledali těžko.

Navenek celý systém funguje a čínská média a pročínští influenceři mohou předstírat, že je vše v pořádku. Tibetský buddhismus a jeho instituce fungují a zdánlivě vzkvétají, chrámy jsou opravené a přistavují další a ještě nádhernější svatyně namísto těch zničených za kulturní revoluce, zástupy věřících obcházejících posvátná místa nemají konce.

To vše však pevně kontroluje Komunistická strana Číny, její stranické buňky přímo uvnitř klášterů, policejní stanice v jejich těsném sousedství a vojenské posádky strategicky rozmístěné po celé tibetské oblasti. Není ústřední vláda jako ústřední vláda Oficiální postoj Pekingu ohledně dalajlamova nástupnictví se opírá o snadno zpochybnitelné historické argumenty. Ilustruje to například debata , do níž katarská televizní stanice Al Jazeera pozvala přední odborníky na moderní Tibet, Robbieho Barnetta a Dibyeshe Ananda, spolu s geopolitickým analytikem z Pekingské univerzity zahraničních studií Andym Mokem.

Ten v kostce shrnul hlavní body čínské propagandy o Tibetu a oficiální postoje čínské komunistické strany týkající se volby budoucího dalajlamova nástupce. Ukázalo se zde několik významných rozporů, na něž upozorňovali oba další řečníci.

Peking opírá svůj nárok na poslední slovo v otázce volby dalajlamova nástupce o „politickou instituci“ existující od roku 1793. Tehdy byla ustavená tzv. zlatá urna, z níž byl nový dalajlama vylosován z několika kandidátů. Tato volba byla poté potvrzena „ústřední vládou“.

Odkazovat se na termín „ústřední vláda“ je však v současné situaci anachronismus – nejednalo se samozřejmě o vládu Čínské lidové republiky, ale o vládu poslední čínské dynastie Čching (1644–1911), jejíž panovníci byli etničtí Mandžuové vyznávající tibetskou formu buddhismu.

Jak v debatě upozorňuje Dibyesh Anand, měli tudíž nesrovnatelně větší právo se vyjadřovat k volbě nejvyššího náboženského představitele tibetské tradice Gelug, než má nyní vládnoucí Komunistická strana Číny.

Podstatné však je, že instituce dalajlamů sahá mnohem hlouběji do historie, než je rok 1793. Nejvyšší moc náboženskou a politickou spojil v jedné osobě „velký pátý“ dalajlama Ngawang Lozang Gjamccho (1617–1682), který žil více než sto let před zavedením „zlaté urny“.

Dynastie Čching pak Tibet vojensky ovládla až zhruba čtyřicet let po jeho smrti. Jako první dalajlama byl ovšem zpětně prohlášen přímý žák zakladatele tradice Gelug Congkhapy Gendündub, který zemřel v roce 1474. Bez hlasu Bez ohledu na to, zda je „skutečnou tradicí“ zlatá urna a zda vláda čínské komunistické strany prostě zdědila právo rozhodovat o novém dalajlamovi po mandžuské dynastii Čching, dalajlama, který se definitivně vzdal politické moci, je nyní pouze duchovním vůdcem.

Tibeťané jej však uznávají a pro čínskou vládu bude oříškem přesvědčit je i příznivce tibetského buddhismu po celém světě, že jí potvrzený kandidát je tou pravou náboženskou autoritou, do níž přesídlilo vědomí současného dalajlamy.

Přitom právě jeho autorita je už přes šedesát let tou hlavní překážkou integrace Tibeťanů do „velké čínské multietnické rodiny“, protože loajalita k němu se za současné situace zdá být neslučitelná s loajalitou vůči čínskému státu. Nový, komunistické straně loajální dalajlama by tento problém zdánlivě vyřešil – pokud by však byl tibetskou i globální buddhistickou komunitou přijat.

Andy Mok zmínil i největší trumf čínské propagandy o Tibetu – americkou podporu tibetskému ozbrojenému odporu v rámci programu CIA fungujícímu až do Nixonovy návštěvy Číny na počátku 70. let. Peking se pokouší celou „tibetskou otázku“ reinterpretovat jako jednu z divokých karet USA, pouhý nástroj pro očerňování a destabilizaci Číny.

Toto tvrzení ilustruje, jak Peking Tibet vnímá – jako pasivní subjekt, nástroj politického a geostrategického soupeření. Tibeťané v současné situaci nemají žádný hlas a nemohou rozhodovat často ani o svých soukromých záležitostech, natož o směřování své země či volbě svého budoucího duchovního vůdce.

Na otázku, zda v této záležitosti hrozí v Tibetu nějaké nepokoje, Mok pohotově odpovídá, že takové obavy nejsou ani trochu na místě. Klíčové podle něj bude, jak se k případnému novému „čínskému dalajlamovi“ postaví ostatní země: uznají legitimitu, územní integritu a suverenitu Čínské lidové republiky, anebo podpoří „někoho, kdo nenásleduje skutečnou tradici“?

Tato slova nejen odrážejí svérázné interpretace tibetské duchovní tradice čínskou komunistickou stranou, jež si nárokuje právo rozhodovat o znovuzrození náboženského vůdce podmaněného národa, ale zároveň obsahují i varování, které Peking přes kooptované „odborníky“ vysílá světu.

Vzkaz je zřejmý – každý, kdo neuzná případného budoucího ústřední čínskou vládou potvrzeného dalajlamu, zpochybňuje legitimitu, územní integritu a suverenitu Čínské lidové republiky. To může působit problémy v diplomatických i obchodních vztazích s Čínou, které už v minulosti řada států, včetně ČR, pocítila, ať už kvůli dalajlamovi, nebo například Tchaj-wanu.

Už nyní je jasné, že Peking v otázce dalajlamova nástupnictví neponechává nic náhodě, a řešení „tibetské otázky“, která už přes sedmdesát let přidělává čínským vůdcům vrásky, se nyní zdá na dosah. Zda však jejich kalkulace obstojí a Tibeťané nové rozhodnutí přijmou, se teprve ukáže.

Úmrtí novorozenců. Zkušenému týmu se to nestane. Experti by rušili porodnice

Turek první kolo u Pavla prohrál. Expert říká, jak se může zachovat Babiš

Dostala roli přes postel? Herečky, které se zamilovaly do režisérů, čelí předsudkům

Ranní show bez Hezuckého i Mareše. Rádio oznámilo, kdy proběhne poslední rozloučení

„Budu se snažit být jim oporou,“ vzkazuje Hezuckému do nebe jeho švagrová