Vždycky jsem hrozně ráda zalévala kytky kamarádkám, které odjely na dovolenou. Připadalo mi to jako dobrodružství. Jednak jsem se chvěla poctěna důvěrou, že na květiny a jejich zálivku nezapomenu, a jednak mi přišlo skvělé, že smím vstoupit do cizího bytu bez přítomnosti jeho obyvatel. Takové gesto jsem vždycky brala jako výraz přízně, jako důkaz přátelství.
Cítila jsem se tak zvláštně, když jsem s cizími klíči v ruce odemkla byt a vstoupila do předsíně. Vnímala jsem specifickou vůni, které jsem si nevšimla nikdy dříve, když jsem v tomto bytě byla na návštěvě. S domácími lidmi, kteří mě vítali, zdravili, mluvili na mě, nabízeli mi čaj nebo se na něco ptali, jsem se na vůně nesoustředila.
V prázdném bytě působí všechno nějak jinak. Na člověka padne taková zvláštní tíseň. Uvědomuje si, že je tu vlastně vetřelec. Měla jsem vždycky chuť zvolat nahlas: „Ahoj, byte, dostala jsem klíče a budu tady jen zalívat kytky a krmit morčata. Nemusíš se mě bát.“ Myslím, že hlavně jsem se tak trochu bála já sama. Všude bylo vzorně uklizeno, nikde žádné stopy po obyvatelích. Byt díky tomu působil trochu odtažitě. Ne přímo nepřátelsky, ale taky ne zrovna pohostinně.
Vydala jsem se do koupelny, nabrala jsem vodu do konvičky a podle pokynů zalila všechny kytky v květináčích a truhlících. Bylo jich hodně. Speciálně balkon byl plný květin a bylinek. Vodu jsem nabírala aspoň třikrát. Pečlivě jsem rozdělovala zálivku, abych žádnou rostlinu nevynechala, na žádnou nezapomněla. Styděla bych se, kdyby za mého pečování něco uschlo.
Pak jsem se vydala do dětského pokoje, kde bydlela morčata. Pískala nadšením, protože měla prázdné misky. Podle návodu jsem tedy nasypala morčatům v kleci do misky granule, z velkého sáčku jsem vytáhla hrst sena. Chvíli jsem váhala, jak ho mám té zvěři naservírovat, ale pak jsem si vzpomněla. Smotek sena jsem nacpala do drátěného držáku, který visel na stěně klece, a vyměnila jsem vodu v napáječce za čerstvou.
Protože vím, že morčata milují čerstvou zeleninu, vzala jsem si s sebou kus zelí a dvě mrkve. Tohle nebylo povinné, ale myslela jsem, že když jsou morčata v bytě na týden osamělá, tak aspoň trochu toho potěšení bych jim mohla dopřát. Pak jsem znovu napustila vodu do konvičky, aby byla příště na zalévání odstátá, a byla jsem s úkolem hotova.
Šlo to rychle, mohla jsem jít domů. Mně se ale ještě nechtělo. Líbilo se mi setrvávat v té zvláštní náladě cizího bytu bez jeho obyvatel. Na chvilku jsem se posadila do křesla. Zavřela jsem oči. Kromě chroupání morčat nebylo slyšet nic jiného. Za chvilku začala bzučet lednička, v bytě o patro výš někdo těžce přecházel z místa na místo, zaslechla jsem z chodby klapnutí dveří výtahu. Zvuky, jaké člověk vlastně běžně skoro nevnímá, najednou charakterizovaly toto místo. Jako by ten byt byl jakýmsi živým organismem, který si žije svým vlastním životem, i když jeho majitelé nejsou právě přítomni.
Najednou mě napadlo – jak asi působí náš byt? Jak se u nás může cítit někdo cizí, když nejsme doma? A v té myšlence mi probleskla další: kdo se postará o naši zeleň, až pojedeme na dovolenou? Komu řeknu? Koho nechám nahlédnout do našeho soukromí v naší nepřítomnosti? My morčata nemáme, ale kytek je u nás hodně. A hned jsem začala sestavovat seznam lidí, kterých se zeptám.
A co vy, máte někoho, komu důvěřujete natolik, že mu dáte své klíče od bytu?