Členové Besedy Slovan v Ženevě před první světovou válkou. FOTO: archiv M. Nekoly
Velké oslavy proběhly například v červenci 1915, k 500. výročí smrti odvážného kazatele. Konkrétně ve Švýcarsku, zemi lahodné čokolády, ementálu a hodinek, se jich mezi jinými zúčastnil muž, který se již brzy měl stát vůdcem celého národa, profesor T.G Masaryk.
Jak známo, Masaryk tasil pomyslný kord a pustil se do boje se ztrouchnivělým habsburským mocnářstvím mnohem dříve než ostatní. Hned v lednu 1915 odcestoval ve společnosti své mladší dcery Olgy do Švýcarska, aby zde zahájil zahraniční odboj za samostatný stát. Usadil se v Ženevě, konkrétně v apartmá ve třetím patře hotelu Richemond, kde strávil celkem osm měsíců, nicméně občas vyjížděl pracovně do Francie a Velké Británie. Pomoc zprvu nacházel u spřízněných západních novinářů, akademiků a intelektuálu. Postupně se k němu přidávali i další osobnosti z domova, například politik, právník a novinář Lev Sychrava, nebo od podzimu 1915 také mladý Edvard Beneš. Od počátku ovšem hrály klíčovou úlohu krajanské komunity v zahraničí, které Masarykovi posílaly nemálo finančních prostředků. Bylo třeba k nim pravidelně promlouvat, získat přízeň a důvěru. Jednou z význačných událostí, které Masaryk k tomuto účelu mistrně využil, byla vzpomínka pětistého výročí upálení Mistra Jana Husa. Měla mimořádný ohlas mezi zahraničními Čechy, například v New Yorku se konal, za značného zájmu veřejnosti i sdělovacích prostředků, průvod v historických kostýmech. Na alegorickém vozu nechyběl ani figurant znázorňující Husa na hranici. Vraťme se ale do Ženevy.
Masaryk se počátkem července vrátil z cest, zrovna v ideální čas, aby stihl vzpomínkovou akci pro místní krajanskou komunitu. Byl dokonce zvolen předsedou shromáždění a před mnohasethlavým davem měl možnost přednést 6. července projev, v němž vyjádřil ostrý nesouhlas s Rakousko-Uherskem i s rozšířeným argumentem, že menší národy nejsou životaschopné na mezinárodní mocenské šachovnici. Jeho program ještě nebyl zdaleka ucelený, sám dosud neměl představu o budoucím uspořádání českých zemí, o zapojení Slováků i dalších otázkách, nicméně pasáže plamenné řeči se okamžitě objevily v novinách a komentátoři označili vystoupení za Masarykovo definitivní vyhlášení války Habsburkům. Vídeňské úřady na něj vydaly zatykač již počátkem roku 1915, o šest měsíců později se změnil v jejich úhlavního nepřítele. Masaryk skrz Husovy oslavy se vší razancí vyslovil české právo na sebeurčení, zasloužil si pozornost a respekt, především mezi švýcarskými krajany, kteří měli možnost vidět a slyšet jej „z první ruky“. Ještě předtím 4. července Masaryk vystoupil v Curychu, nicméně zvolení Ženevy pro klíčový projev v sobě neslo také jistou symboliku, neboť oblíbené metropoli na břehu jezera se přezdívalo „Řím protestantismu“ či „Kalvínovo město“ podle reformačního myslitele a teologa Jeana Kalvína, který byl v jistém smyslu Husovým pokračovatelem.
Pozvánka na Husovy oslavy v Ženevě a leták, lákající turisty do Ženevy. FOTO: archiv M.Nekoly
Na tomto místě se hodí malá odbočka hlouběji do historie krajanského hnutí v krajích pod Matterhornem. Možná překvapí, že spolková činnost se datuje již od počátku 60. let 19. století, kdy tehdejší studenti technické univerzity v Curychu založili vůbec první organizaci s názvem Česká beseda. Známý revolucionář Josef Václav Frič začal v Ženevě vydávat měsíčník Čech, zanedlouho o sobě dal vědět také Sokol Curych, spolek Hus a Českoslovanská dělnická beseda. V dalších desetiletích ovšem spolky utlumily činnost, popřípadě zanikly, a znovu o sobě daly vědět až před první světovou válkou, kdy se v sotva dvouletém horizontu ustavily spolky v Curychu, Basileji, Ženevě, Lausanne, Schaffhausenu, Bernu a St. Gallen. Největším byl ten ženevský se zhruba sedmdesáti členy, z nichž většinu tvořili živnostníci, obchodníci, řemeslníci a tovární dělníci. Spolky plnily převážně vzdělávací, kulturní a osvětové úkoly. V některých německy hovořících kantonech obyvatelstvo neskrývalo sympatie k Vídni a ani česká kolonie nebyla názorově jednolitá. V neutrálním Švýcarsku na sebe totiž narážela propaganda ze všech směrů, od válčících mocností po radikálně levicové agitátory. Avšak když sem pronikly zprávy o tom, jak se do protirakouského odboje šikují krajané ve Francii, Rusku a USA, stále více Čechošvýcarů se přidávalo k témuž táboru. V lednu 1915 se konala krajanská konference v Bernu, jejímž výstupem bylo založení zastřešující platformy, Ústředního svazu českých spolků ve Švýcarsku, a zároveň vydání manifestu, jasně odsuzujícího válku a německý imperialismus, a doufající, že „z moře nevinné prolité krve vzejde nová doba práva a spravedlnosti, jež vybaví i České země z neblahého poddanství, a vrátí českému národu samostatnost…“.
Toto provolání znamenalo značnou vzpruhu, kterou ještě umocnila Masarykova přítomnost na Husových oslavách 6. července. Konaly se ve společenské síni Salle de la Réformation, kde vedle Masaryka hovořil i známý francouzský historik Ernest Denis. Povzbuzení krajané se nebáli vzít iniciativu do svých rukou. Někteří vstoupili do Československých legií, v srpnu se zrodil nový spolek Palacký v Luzernu, péči Lva Sychravy začal vycházet časopis „Československá samostatnost“, hned v září o sobě dal vědět studentský kroužek Komenský na půdě Ženevské univerzity, který pořádal časté přednášky pro veřejnost. Po celé zemi vycházely pročesky orientované články v denním tisku. Ani Vídeň se ovšem nevzdávala. Rakouský vyslanec v Bernu si u švýcarské vlády vynutil tvrdý zákrok proti odboji. V budovách a místnostech krajanských spolků tak docházelo k policejním raziím, text manifestu byl zabavován, jeho šíření zakázáno a těm, kdo se účastnili protirakouských akcí, hrozila deportace. Nátlak státního aparátu řadu aktivit utlumil, ale to bychom nehovořili o Češích, aby si houževnatě nenašli nové cestičky. V utajení ještě posílili spolupráci se zahraničním odbojem a pořádali finanční sbírky ve prospěch legií.
Politická činnost T. G. Masaryka ve Švýcarsku se dostala do jasného rozporu s deklarovanou neutralitou státu. Nechtěl hostitelům způsobovat ještě více potíží, a proto si opět zabalil kufry. Když na podzim 1915 dorazil do exilu Edvard Beneš, společně zamířili získat na svou stranu další velkoměsta, Beneš Paříž a Masaryk Londýn. Mise v zemi ementálu byla prozatím splněna, neblahý osud Mistra Jana Husa posloužil coby symbol odboje. Zápasníky za samostatnost národa čekaly ještě další tři strastiplné válečné roky.
A mimochodem, Ženeva na našeho prvního prezidenta nezapomněla. V rezidenční čtvrti nedaleko Parku národů v samotném centru dodnes najdete ulici Rue Thomas Masaryk.
i60.cz
In-lifestyle.cz|
Život cestovatele|
Zprávy - Aktuálně.cz|
Žena.cz|
Žena-in.cz|
Proboha!|