Máte druhou pobočku, takové čerstvé nové „miminko“. Každé vaše místo působí jinak. Ke kterému z nich vás to srdcem táhne víc?
Budu upřímná, je to Werichova vila. Ani bych neřekla, že je to naše zásluha. Ten dům sám o sobě, ta lokace, má neuvěřitelnou atmosféru, kterou je podle mě téměř nemožné napodobit kdekoliv jinde. To místo je prostě fantastické.
A interiér? Máte v obou pobočkách svůj podíl?
Mám. I když Masaryčku dělala italská firma, Werichovu vilu jsme předělávali zhruba před půl rokem a tam už jsme zasahovali opravdu hodně. Zkušenosti jsme měli z tohoto místa, takže jsme chtěli zachovat podobnou barevnost i náladu. Tam už to bylo bez architektů, spíš naše vlastní cítění prostoru.
A tady na Masaryčce je například světelná instalace křišťálových motýlů nad barem. To bylo moje velké přání. Zamilovala jsem si podobnou instalaci od Preciosy na letišti v Šanghaji, obrovskou, nádhernou. A protože jsou motýli mým osobním symbolem, chtěla jsem, aby tu poletovali i nad naším barem.
Takže motýl je vaše signature? Kdybyste otevírala další místo, objevil by se znovu? A co ještě byste chtěla, aby lidé vnímali jako typické „vaše“?
Přála bych si, aby lidé cítili eleganci, čistotu a střídmost. Myslím, že žádný z našich prostor není přeplácaný. Měl by působit harmonicky, vyrovnaně, klidně. To je to, co chci, aby si lidé odnášeli.
Je nabídka na obou místech stejná?
Ano, máme stejnou. Dlouho jsme ji měli rozdílnou, ale nakonec jsme ji sjednotili, protože je to pro provoz jednodušší. Takže teď je menu stejné v obou pobočkách.
Vaše kariérní cesta byla taková, že jste v podstatě dvakrát začínala úplně od nuly. To je pro mnoho žen i podnikatelů velká inspirace. Jak vás to změnilo jako ženu, podnikatelku?
Asi hodně. Opravdu hodně. Člověk si při tom uvědomí spoustu věcí a hodně se mu vytříbí lidé kolem něj. V dobrém slova smyslu, ti, kteří tam nemají být, zmizí, a ti, kteří tam být mají, zůstanou a projdou tím s vámi. To pro mě bylo skvělé zjištění. A přineslo mi to obrovskou svobodu. V původním nastavení jsem ji necítila. Musela jsem se podřizovat něčí jiné představě a naše vize nesouznily. Dnes, když se rozhodnu, že zítra budou gauče růžové, tak prostě budou růžové, a to je super. Neznamená to, že neposlouchám názory ostatních. Jen cítím, že když v sobě mám jasný pocit směru, můžu tím směrem firmu opravdu vést. A to je dar.
V takových situacích bývá nejvíc poškozená důvěra. Jak těžké bylo začít znovu věřit, lidem, mužům?
Nevím, jestli ji mám už úplně zpátky. Někdy důvěřuji víc, někdy míň. Ale moje duše dnes často kouká přes takové zakalené brýle. Mrzí mě to hlavně ve vztahu k mému současnému muži, ten to odnáší nejvíc, protože se ve mně občas spustí výstražný signál, i když vůbec nepatří jemu. Učím se to. Neumím to na sto procent, ale pracuji na tom vědomě.
Čeho si na svém partnerovi nejvíc vážíte?
Jeho trpělivosti. Myslím, že jsem tak padesátkrát týdně „na facku“. Takže opravdu trpělivosti, a ochoty tím vším se mnou procházet. Pořád má tu touhu. A to je skvělé.
Zmínila jste, že nejste typ, který by si „kraloval“. Na koho dáte, za kým jdete pro radu?
Na svého partnera. Ale nikdy mu to neříkám nahlas, to by nebylo strategicky moudré. Vždycky se tvářím, že jeho rady nevnímám, ale pak si je v sobě přežvýkám, vezmu si z nich to dobré a podle toho se často zařídím. A myslím, že člověk snadno vycítí rozdíl mezi radou, která je motivovaná láskou, a radou, která je motivovaná potřebou vás ovládat. A já se snažím poslouchat lidi, kteří mě mají opravdu rádi, můj muž a moje nejlepší kamarádka, se kterou jsme přítelkyně přes třicet let. Tam nejsou žádné skryté motivy.
Když se člověku zhroutí svět, zdá se to jako nejhorší moment života. A pak se ohlédne a vidí, že ho to vlastně posílilo. Myslíte, že si někdy o takové lekce sami říkáme?
Asi ano. Moje duše je evidentně potřebovala. Myslím, že každý člověk má v životě nějakou lekci. A když se o těch příbězích mluví víc, může to inspirovat ostatní. Ukázat, že když to zvládla jedna, zvládne to i druhá. Pamatuji si to i u prvního porodu, strašně jsem se bála, a tak jsem se dívala na ženy, které v mých očích nepůsobily jako nejsilnější. A říkala jsem si, když to dala tahle, dám to taky. A fungovalo to. Dnes to mám tak, že když už jsem zvládla něco velkého, zvládnu i další věc. Beru to jako součást cesty. Kdyby to bylo snadné, může po ní jít každý. A právě to odlišuje, kdo půjde dál a kdo zůstane stát.
Jak funguje vztah s vaším bývalým manželem, se kterým máte děti? To je asi ta nejtěžší oblast…
Je to tak. Řekla bych, že máme velmi křehký mír. Opravdu velmi křehký. A já si tu křehkost uvědomuji.
Co děti, převezmou jednou vaše cukrářské království?
To je hezká otázka. Moje jedenáctiletá dcera má aktuálně velké divadelní sny, chce hrát v Americe s The Rockem, dobýt Broadway… Takže si myslím, že cukrařina asi neklapne, i když dělá nádherné rolády. Ale divadlo je pro ni větší srdcovka. Můj osmiletý Jakub se občas ptá: „Mami, dáš mi to jednou?“ A já vlastně nevím. Přeji jim hlavně, aby jejich práce byla jejich koníčkem. To je podle mě ta největší výhra.
Pro vás je vaše práce stále koníčkem?
Entuziasmus a nadšení mě zatím neopustily. Občas si ale říkám, když jedu domů v deset večer po dni, který začal třeba v pět ráno: „Proboha, nemohla jsem dělat něco jiného? Něco, kde by mě nebolel každý sval?“ Včera jsem měla opravdu náročný den, jela jsem v deset večer z práce a říkala jsem si, že už jsem prostě stará na to, co jsem dřív zvládala lusknutím prstu. Čtrnáctihodinové směny, klidně čtyři dny za sebou, a úplně v pohodě. To už prostě nedávám. Takže jsem jela domů, bolela mě záda, nohy, ruce, všechno. Ale stejně to miluju. Nadávám si, že by možná bylo jednodušší někde v kanceláři ťukat do počítače, ale tam by mě zase bolelo něco jiného.
Je tohle tedy váš tělocvik, nebo zatěžujete tělo i jinak?
Snažím se třikrát týdně cvičit. Vnímám, že když necvičím, tak už to vůbec nedávám. Když člověk neposiluje svaly, je to znát. To, co jsem zvládala ve třiceti, už prostě nejde bez práce navíc. Takže se snažím cvičit.
Předvánoční čas, to je pro vás asi ta nejnáročnější doba, že?
Ano. A teď do toho ještě obědy, takže je to pro nás opravdu nejsložitější období. Obecně nám sezona začíná v listopadu a listopad, prosinec jsou naše dva nejnáročnější měsíce. Děláme spoustu objednávek, firemní zakázky… je toho hodně. Ale říkám si, zaplaťpánbůh za to. Pak si v lednu všichni trochu vydechneme a rozjíždíme se znovu až někdy od půlky února.
Pečete doma cukroví?
Letos jsem dětem slíbila, že něco upečeme. Každý rok jsem to nestíhala a moje dcera mi říkala, že by bylo fajn upéct něco i doma. Tak jsem slíbila, že letos to zvládneme.
Jak vypadají u vás doma Vánoce? Máte klasické české?
Máme klasické a hlavně se snažím, aby byly klidné. My to s dětmi opravdu milujeme. Vždycky si děláme legraci, že soutěžíme o největší strom v Rudné a okolí středních Čech, soutěžíme jen my, protože nikdo jiný o soutěži neví. Každý rok máme větší a větší strom. Už deset let nám ho vozí jeden pán a pokaždé ho musí zespodu zkracovat, protože ten strom je zase vyšší. Maminka si klepe na čelo: „Jste blázni, prosím vás.“ A děti: „Ne, babi, nech nás, my to milujeme!“ A je to pravda. Milujeme obrovský strom, pustíme si koledy, společně ho zdobíme a každý rok si kupujeme jednu novou ozdobu každý.
Letos mě děti vyděsily, když chtěly ty plastové Labubu ozdoby. Říkala jsem: „Zapomeňte! Máme nádherné skleněné ozdoby, žádné čínské Lababu.“
Jak to máte s dárky? Jedete „hory dárků“ nebo nějaký limit?
Máme limit, děti dostávají tři dárky. Vždycky jim říkám, ať si to dobře promyslí. A pak jim dávám ještě jednu malou věc od sebe, něco osobního. Dělám jim třeba fotoknihy z celého roku se vzkazy. Loni jsem jim nechala vyrobit světýlka, uvnitř každého bylo vygravírované něco, co to dítě charakterizuje. Když se rozsvítilo, svítil jeho symbol. A na měděném štítku měli vzkaz od mámy. To jsou takové věci, které pro ně tvořím a vždycky se na to hrozně těším. A zároveň je to už obrovský závazek. Nechci ale, aby to braly jako samozřejmost. Někdy může být něco osobního, někdy ne. A každý rok se samozřejmě ptají: „A ten osobní dárek bude co?“ A já: „Ježišmarja, já už nevím, co mám vymýšlet!“ Ale nakonec to vždycky přijde samo. Dělám to od srdce, takže mě něco napadne. Jen jsem si trochu ušila bič.
Máte nějaké novoroční předsevzetí? Dodržujete nějakou tradici?
Mám jedinou. Každý rok si říkám, že chci být šťastná. To je jediné, co si přeju, protože od toho se podle mě odráží všechno ostatní. Když člověk v životě zapomene být šťastný, není to dobré.
Zdroj: autorský rozhovor
Související články
Žena-in.cz
Magazín - Aktuálně.cz|
CR Zprávy|
Cooky.cz|
Náš REGION|
FAJNTIP.cz|
NESPECHEJ.cz|
Svět cestovatele|
VIP show|
Poudree.cz|
