Když jsem sledovala dokument Velký vlastenecký výlet , uvědomila jsem si, že ani tváří v tvář válce nemusí lidé změnit názor. Fakta sama o sobě nestačí – pokud člověk nechce slyšet, realitu si vždycky vysvětlí po svém.
Režisér Robin Kvapil přiznává, že věřil ve vypovídací sílu válečné reality panující na Ukrajině. Domníval se, že když tam osobně budou, přivezou pravdivou zprávu o tamní situaci. Byl přesvědčen, že tváří v tvář všemu zlu, které se zde odehrávalo nebo odehrává, nelze zůstat lhostejný, nelze jej nadále popírat. Původně předpokládaný výsledek se však nedostavil. Ani drsná realita nemůže prolomit pevně vybudované myšlenkové opevnění.
Vše začalo nápadem postavit lidi z dezinformační scény do světla faktů. Na základě konkurzu filmaři vybrali tři protagonisty: Petru, absolventku Husitské teologické fakulty pocházející z rodiny prominentních komunistů; Nikolu, farmáře milujícího svoje prdící krávy, které podle něj „grýndýl“ nejspíš zakáže; a postaršího Iva, zahrádkáře a pěstitele. Všechny tři spojuje proruský narativ, byť s určitými nuancemi. Petra preferuje mír za každou cenu a nesměle připouští, že i Rusko možná trochu přispělo k zahájení války. Další hlasy však zaznívají čistě ve stylu ruské obhajoby – Rusku prý nic jiného nezbývalo, bylo zatlačeno do kouta.
Zdroj: Julia Rekamie/unsplash Spolu se štábem doplněným o kriminologa, psychiatra a tlumočnici vyráží všichni na Ukrajinu a postupně projíždějí zemí až do Charkova a na Donbas. Zastavují se rovněž u masových hrobů v Izjumu. Na zpáteční cestě natáčeli ještě v Kyjevě a ve Lvově.
Protagonisté disponovali malými kamerami a mohli natáčet vše, co je zaujme. Ze strany štábu byli povzbuzováni k vlastnímu úsudku, k ověřování faktů. Vyslechli svědectví místních, setkali se s mužem, jehož celá rodina zahynula v troskách domu. Tenkrát se všichni schovávali v krytu. Vnučka ho poprosila, zda by nedošel uvařit čaj. Vzápětí dostal dům přímý zásah.
V těchto okamžicích nedokážou protagonisté skrýt pohnutí a docházejí jim slova. Na jiném místě jsou svědky každodenního života, včetně radostných událostí – například právě probíhajícího porodu. Jinde slyší sirény, utíkají do krytu. Procházejí opuštěnými částmi města. Je na nich patrný tísnivý pocit z prázdného prostoru, z míst, která nesou stopy kdysi živoucího osídlení. Některé domy sice pořád stojí, ale nikdo v nich nebydlí.
Profesionálně zpracovaná dokumentární road movie s kvalitní kamerou a vydařeným střihem diváka rozhodně nenudí. Orientaci usnadňují titulky informující o tom, kde se skupina právě nachází. Stopáž je poměrně bohatá, ale dokáže udržet pozornost diváka po celou dobu. Dobře čitelný je i určitý zmatek protagonistů – jistě nemohli tušit, co s nimi realita války na dosah ruky udělá, jak tísnivě na ně dolehnou zvuky sirén a dunění výbuchů. Přesto je stále patrné, jak se snaží zarámovat skutečnost do svého porozumění světu.
V jednotlivých scénách se protagonisté, kteří sami sebe hrdě nazvali hned v úvodu filmu „dezoláty“, snaží neustále popírat, resp. zpochybňovat, co vidí. Přemítají, zda to nemohou být kulisy, zda to není připravené dopředu, naaranžované, aby je filmaři přesvědčili. Vidíme, jak se snaží vytěsnit realitu. Neobviňují nikoho ze lži, jen se snaží to, co vidí, přizpůsobit svému přesvědčení. Petra se proto při míjení jam po exhumaci obětí ruského teroru opájí vůní lesa – je to její způsob, jak utéct před skutečností. Neustále se ohání svými poznatky z patologie, protože ty jámy přece nemohou být po skutečně zavražděných a pohřbených lidech. Nikola spíš mlčí. Není lhostejný, jen potřebuje některé věci vnitřně zpracovat. Někdy dokonce Petru zastaví v jejím urputném přesvědčování o alternativních možnostech. Ivo upřímně přiznává, že žádné „nácky“ nikde nenašel.
Z výroků protagonistů je patrné, jak se snaží vše racionalizovat – což působí odpudivě zejména tehdy, když Ivo vyjadřuje pochopení pro znásilňování. Co když je to prý vojákův poslední den. Děti se samozřejmě neznásilňují, že ano – ale jinak? Je to přece válka. Podobně i Petra, okouzlená humanitní orientací, se dojímá nad nemožností pohřbít své blízké, což neodpovídá realitě. Pozůstalí trosky odkryli a mrtvé pohřbili. U masových hrobů pro ni končí jakýkoliv pokus o racionalizaci – a proto zpochybní samotné hroby. Podle ní nevypadají tak, jak by správně měly.
Zdroj: Maksym Pozniak-Haraburda/unsplash Pominu-li okrajové zmínky, nedozvíme se z filmu prakticky nic bližšího o jednotlivých protagonistech – o jejich životních zkušenostech, zázemí, rodině, osobním životě. Nápad ukázat fakta a změnit názory byl proto od počátku odsouzen k nezdaru. Vše lze popřít, pokud člověk pevně věří určité ideologii, určité interpretaci, určitému příběhu – a naopak má hlubokou nedůvěru k současnému společenskému uspořádání, k oficiálním institucím. Protagonisté několikrát zmíní odpor vůči „grýndýlu“, různým předpisům, „nesvobodě“. Naopak oceňují, že na Ukrajině může být v provozu auto, které by v Česku neprošlo technickou kontrolou.
Nejistota, strach, úzkost, pocit bezmoci, touha mít věci pod kontrolou – s těmito pocity dobře pracuje nepřátelská propaganda, která servíruje lákavou nabídku „svobody“.
Ačkoli to explicitně nezazní, protagonisté se nepřihlásili z touhy poznat fakta a uvažovat nad změnou svého postoje k válce na Ukrajině. Chtěli si potvrdit svůj názor – a po celou dobu se takto staví ke všemu, co vidí a slyší. Dokument je přesto cenný, protože nabízí vhled právě do těchto postojů. Na rozdíl od režiséra si však nemyslím, že naší největší slabinou je snaha tyto lidi pochopit. Naopak – bez toho se nikam dál nepohneme. Pochopit totiž neznamená souhlasit.
Kvapil natočil zajímavý dokument, který jen potvrzuje, že samotná fakta nedokážou změnit názor.
Zdroj: Alex Fedorenko/unsplash Je otázkou spekulací, nakolik by při jiném přístupu měli protagonisté prostor pro přehodnocení některých postojů. Určitě k němu nepřispěje rozdělování na „my a oni“. Pro člověka, který není zvyklý na reakce, jaké od protagonistů zaznívají, je těžké ovládat své negativní emoce. Je ale zapotřebí vzít v úvahu, že to ani jinak dopadnout nemohlo. Spíš bychom se měli zamýšlet nad tím, odkud se bere hluboká nedůvěra v současné společenské uspořádání a co bychom měli dělat jinak. Ruské dezinformace jsou jen součástí něčeho hlubšího – něčeho, na co ve společnosti nasedají.
Měli bychom více přemýšlet o hledání cest k návratu důvěry. Jak jinak mluvit. Jak se vyhýbat rozdělování.
Proboha!
NESPECHEJ.cz|
BydlímeÚtulně.cz|
Top-Fight.cz|
SportDeník|
Život cestovatele|
FAJNTIP.cz|
Magazín - Aktuálně.cz|