Jaký život stojí za to žít? A jak přistupovat k těm, kteří ten svůj za hodnotný nepovažují? Zabývat se zcela napřímo patrně nejzásadnějšími otázkami vztahujícími se k bytí člověka si troufne málokdo.
Knihovny jsou plné titulů o zdravém nebo úspěšném životě, ale těch o životě hodném žití najdeme jen pomálu. Barbara Schmitzová je výjimkou. Ve svém eseji, podpořeném intelektuálním zázemím a především osobními zkušenostmi, formuluje přesvědčení o nebývalé hodnotě těch, kteří se často ocitají na okraji společnosti – těžce nemocných a postižených.
Do knihy Jaký život je hoden žití? Filosofické a biografické přístupy (Karolinum, 2024 ) její autorka vnáší své literární i lingvistické, ale především filozofické vzdělání. Má za sebou úspěšnou akademickou dráhu, studovala v Tübingenu, Tromsø a Freiburgu. Navzdory své rozsáhlé akademické kariéře přistupuje německá filozofka Barbara Schmitzová k otázce života hodného žití z pozic bezprostředních lidských zkušeností. Kromě zkušenosti jiných, jejichž příběhy v knize předkládá, vychází ze svého sžívání s duševně postiženou dcerou Carlottou a dvojího zakušení sebevraždy, vlastního otce a sestry. Tato dvojí pozice – intelektuálky a účastnice těžkostí života, kterou ostatně uvozuje podtitul knihy – umožnila Schmitzové formulovat výpovědi týkající se snad nejzávažnější otázky vůbec: Jaký život je hoden žití?
Zdroj: Karolinum Text knihy je utvořen formou hutného, tematicky uzavřeného eseje. Postupně se věnuje otázce hodnosti života ve světle jistých fenoménů. Největší prostor je věnován životu s postižením, ať už fyzického nebo psychického charakteru. Taková volba je přirozená, přihlédneme-li k autorčiným zkušenostem. Následně je tematizovaný postoj k životu starých a/nebo (trvale) nemocných. Vposled je hodnota života konfrontována se sebevraždou a lidmi trpícími suicidálními sklony. Kniha nezahlcuje čtenáře těžkopádným akademickým jazykem, naopak ho vtahuje do děje prostřednictvím poutavých životopisných příběhů. Přístupnost není jediným důvodem, proč autorka esej obohacuje o tato svědectví. Ta totiž rovněž napomáhají uvěřitelnosti autorčiných tezí a podporují legitimitu jejích názorů.
Člověk není snad v žádném ohledu autonomní Schmitzová vychází z předpokladu, že otázku „Jaký život je hoden žití?“ lze přesvědčivě zodpovědět pouze ze subjektivní, vnitřní perspektivy. Tento individualistický apel, respektující svobodu každého jednotlivce, ovšem doplňuje o sociální rozměr, jemuž přisuzuje zcela zásadní roli. Ta se vyjevuje při demonstrování filozofických náhledů na autonomii člověka. Ty jsou totiž pro zodpovědění hodnosti života nezanedbatelné. Zde se Schmitzová snaží postihnout dost časté názory, jež zastřešuje pojmem „idealizovaná autonomie“.V jádru knihy se odráží pocit nezakotvenosti a naprosté svobody jednotlivce – přesvědčení, že opravdová hodnota života spočívá v autonomii a schopnosti jednat samostatně.
Schmitzová s tímto náhledem nesouhlasí a formuluje daleko střízlivější a realističtější „sociální autonomii“, v níž zdůrazňuje přirozený sociální rozměr každého člověka a nutnost vědomí podmíněnosti kontextem a okolím v každé jedné životní situaci. Takový koncept umožňuje zahrnout do pojetí hodnotného života i jedince, kteří jsou fyzicky zcela či částečně imobilní nebo duševně omezení. Autorka čerpá z Rosovy teorie resonance, která ukazuje, že to, jak se člověk propojuje se světem, nezávisí na kariéře ani pracovních úspěších, ale na tom, jak se svět kolem něj opravdu dotýká jeho života. Je to přístup, jenž nestojí na kapitalistickém shonu současnosti, naopak nachází hodnoty mimo něj či jemu navzdory.
Schmitzová se v zásadě pokouší za pomoci filosofických nástrojů argumentačně dojít k tomu, co sama prožívá ve vztahu ke své postižené dceři, a otevřeně prezentovat, k jakým závěrům dospěla. Navzdory prvotnímu strachu z následků postižení s úžasem zjišťovala, jak je pro ni dcera Carlotta životně důležitá a že její život je pro ni samu hoden žití. Pokud totiž vyjdeme z vnitřní perspektivy, mnohdy s překvapením zjistíme, jak o tom svědčí mnohá svědectví z knihy, že fyzicky či psychicky postižení mnohdy mají proč žít a nejen to: dokážou se radovat, mnohdy bezprostředněji, či dokonce opravdověji než ostatní. Českému divákovi se dá v této souvislosti připomenout nesmírně populární francouzský film Nedotknutelní (2011), jenž nemá diváka pouze pobavit a dojmout, ale má jím hluboce pohnout a ukázat život hodný žití i přes těžké fyzické postižení.
Předchozí odstavce patrně dostatečně nastínily autorčin vztah k životu hodnému žití. Nejen z filozofických hledisek, ale zejména díky vlastním zkušenostem spatřuje hodnotu života u každého, s podezíravostí se pak dívá na problematiku eutanázie nebo asistované sebevraždy, ač zevrubně se jim nevěnuje. V českém kontextu se blížeji těmto tématům věnuje namátkou Viola Svobodová ve své knize Ať před zraky mám život (2021). Toho se ovšem týká otázka, jak autorka přistupuje k prohlášením: „Můj život není hoden žití?“
Naděje jako prevence před uvažováním o sebevraždě Kdybychom se drželi původně nastíněné autorčiny logiky, je zapotřebí tento postoj respektovat, neboť vychází ze subjektivity daného člověka. Schmitzová ale upozorňuje, že v jiných případech to není možné – je nutné hledat kořeny přesvědčení, často u lidí se sebevražednými sklony, protože většina lidí netouží po smrti, ale po přijetí a změně v životě. Mezi výroky „Můj život je hoden žití“ a „Můj život není hoden žití“ nepanuje symetrie už jen proto, že smrt je konečnou volbou, diametrálně se lišící od jakékoli jiné volby.
Takovým lidem, jež nepovažují svůj život za hodný žití, je zapotřebí znovu ukázat jejich důstojnost, být s nimi, případně je podepřít nadějí, kterou sami nejsou schopni najít. Zamyšlením o naději ostatně esej Barbary Schmitzové končí. Autorka poukazuje na její nesmírnou hodnotu, na nutnost se v ní cvičit. Naděje totiž slouží jako prevence proti sebevražedným myšlenkám, které postiženým zužují potenciální možnosti volby. Naděje má přesně opačný účinek, rozšiřuje pohled na možnosti života.
Jaký život je hoden žití? jsem otevřel po dočtení Smrtholky Lucie Faulerové. Z románu čišící hrůznost sebevražedných myšlenek a statistik podkreslená brilantním uměleckým ztvárněním není v eseji Barbary Schmitzové potlačena. Ba naopak, přes nadějeplné možnosti útěchy je podtrhnuta jejich závažnost a nutnost celospolečenského řešení. Je zapotřebí hovořit o problematice sebevražd a úskalích eutanazie či asistované sebevraždy a soustavně je řešit.
Takovým apelem přispívá stručná kniha Schmitzové. Nádavkem upozorňuje na zvnitřněné normy společnosti vztahující se k postižením či vážně nemocným, které jsou mnohdy deformované a nemorální a mají vliv na sebehodnocení samotných pacientů. Tyto pokřivené normy máme za úkol zpochybňovat, a napomáhat tím k pocitu rovnocennosti a bezpečí těchto lidí – jejich život je stejně hodnotný jako náš.
Proboha!
Názory - Aktuálně.cz|
SportDeník|
DámskýDeník.cz|
Náš REGION|
NESPECHEJ.cz|