Jan Lucemburský (1296–1346) byl král, který se smrti dlouho vzpíral. Na český trůn se dostal roku 1310, a to sňatkem s Eliškou Přemyslovnou. Vyrůstal ve Francii, miloval rytířský život a většinu času trávil na cestách po Evropě. Doma narážel na nedůvěru části šlechty, přesto významně rozšířil zahraniční vliv zemí Koruny české. Do dějin vstoupil však hlavně jako bojovník, který opakovaně přežil, co by jiné porazilo.
Už počátky jeho vlády provázelo napětí. Aby urovnal vztahy s domácí šlechtou, vydal roku 1311 tzv. inaugurační diplomy. Ty vymezily práva stavů i panovníka a měly přinést klid. Zároveň však Jan stále více hledal uplatnění v zahraniční politice. Vede jednání v říši, operuje v Polsku, Slezsku i severní Itálii a účastní se válek po boku spojenců. Je to král-diplomat, ale i král-rytíř, který se nebojí čela bojové linie.
Četná zranění
Kroniky líčí Jana, jak se vrací z bitev s ranami od šípů i sečných zbraní. Roku 1318 měl podle dobových zpráv přežít dokonce pokus o otravu. Zdraví se mu sice otřáslo, ale nepřestal bojovat ani jezdit po Evropě. Rány i otrava zůstaly v jeho životopisu jen dalšími jizvami, které ho neodradily od rytířského ideálu.
Oslepnutí
Osudový zlom přišel ve čtyřiceti letech. Při tažení na severovýchod proti pohanským kmenům v Pobaltí onemocněl těžkým zánětem očí. Léčil ho i proslulý ranhojič a lékař Guy de Chauliac, úleva ale nepřišla. Jan postupně oslepl. Pro většinu vládců by to znamenalo konec vojenské kariéry. On však odmítl život v ústraní. Nadále jezdí na dvory, vede vojska spojenců a udržuje rozsáhlou síť vztahů. V letech 1338–1340 dokonce spravuje francouzský Languedoc. Je slepý, ale zůstává symbolem odvahy.
Jan Lucemburský přesto válčí dál
Jeho bojovnost se naplno ukázala v létě 1346, kdy vypukla válka mezi Francií a Anglií. Stál po boku francouzského krále Filipa VI. a u Kresčaku velel části předního sledu. Bitva je od počátku nešťastná: angličtí lučištníci rozvracejí francouzské šiky a těžká jízda se noří do zkázy. V té chvíli Jan, už zcela slepý, žádá své rytíře, aby ho dovedli tam, kde je boj nejprudší. Otěže koní se mezi sebou svazují, král vyrazí vpřed a skutečně několikrát zasadí úder. On i jeho družina padli pohromadě. Ráno byli nalezeni mrtví, stále spojeni řemeny.
Smrt Jan Lucemburského byla tragická, ale souzněla s jeho životem. Nikdy neutekl z boje a do poslední chvíle naplňoval rytířský kodex. Proto se mu říká také „Jan Slepý“ – ne jako posměch, ale jako titul statečnosti. Jeho čin na Kresčaku se vypráví po celé Evropě a Angličané mu vzdávají úctu jako nepříteli, který padl čestně.
Nešlo ale jen o jeho poslední bitvu
Příběh zranění a vytrvalosti však nezačíná až u Kresčaku. Celou vládu provázejí momenty, kdy Jan balancuje na hraně života. V bojích o Slezsko i v německých sporech stál často v první linii. Opakovaně se mu dařilo vyváznout z bitev, kde padli jeho blízcí. Přijímal rány na turnajích, v zimních taženích se potýkal s horečkami a vyčerpáním. Přesto znovu osedlal koně a pokračoval. Měl za to, že král musí jít příkladem. Proto ani oslepnutí v roce 1336 nebral jako důvod k odpočinku, nýbrž jako výzvu.
Negativa válečných výprav
Jeho osobní odvaha měla však i stinnou stránku. Častá nepřítomnost v Čechách prohloubila spory doma. Šlechta se stala silnější a královská moc naopak zeslábla. Manželství s Eliškou Přemyslovnou se rozpadalo. Jan, přestože byl formálně český král, žil spíše jako evropský princ-žoldnéř. V zahraničí posbíral prestiž a majetek, zatímco na českém území ho po řadu let zastupovali úředníci a pánové.
Budoucnost plná naděje
Jeho příběh skončil krvavě, nikoli však zbytečně. V bitvě u Kresčaku padl král, ale odkaz zůstává. Janův syn, pozdější císař Karel IV., zdědil nejen trůn, ale i zkušenost, že odvaha musí stát po boku rozvahy. Karel proměnil otcovy evropské kontakty v síť spojenectví a vybudoval z Prahy centrum říše. I proto se na Jana díváme se směsí obdivu a kritiky: byl to vládce, který miloval boj a slávu, ale jeho ranám a nemocem vzdorovala vůle, jaká se vidí málokdy.
Jan Lucemburský se stal symbolem neohroženého bojovníka a dobyvatele. Jeho smrt v bitvě u Kresčaku jen podtrhla životní příběh muže, který i přes těžká zranění a osobní překážky neustoupil z cesty válečníka. Pro mnohé se stal hrdinou, který dal přednost boji před bezpečím, a dodnes je připomínán jako král, jenž dokázal čelit osudu s nesmírnou odvahou.
Zdroje: En.wikipedia.org, Stoplusjednicka.cz, Cs.wikipedia.org, Prima ZOOM