Vybrali jsme apartmán, který měl na fotkách všechno, co člověk potřebuje ke své klidné dovolené. Nechyběl výhled na moře (když se nakloníte přes balkon souseda), klimatizaci (na vyžádání) a postel (alespoň podle popisu). Nebyli jsme nároční. Chtěli jsme jen slušné místo, kde se vyspíme, osprchujeme a schováme před poledním sluncem.
To se, jak jsme záhy zjistili, ukázalo jako příliš velké přání. První signál přišel hned při příjezdu. Na recepci nás nikdo nečekal. Tedy kromě kočky, která se tvářila, že má v areálu vyšší postavení než kdokoliv z personálu. Po půlhodině hledání jsme narazili na muže v kraťasech s cigaretou v puse, který po našem českém pozdravu bez nadšení procedil: „Aha, Češi.“ Nejspíš to byl správce. Nebo soused. Těžko říct, jakou měl funkci, ale klíče měl, a to nám tehdy stačilo.
Jen proto, že jsme Češi, začalo peklo Apartmán číslo pět měl být s výhledem na moře. Což technicky vzato odpovídalo- Pokud jste se postavili na špičky, naklonili se přes lednici, vyklonili z okna a ignorovali rozbitou satelitní anténu, dalo se zahlédnout moře. Zhruba ve vzdálenosti dvou kilometrů. Malé, ale bylo.
Uvnitř to vonělo no, rozhodně ne po levanduli. Spíš jako když někdo včera smažil rybu, před týdnem vylil jar, a před měsícem zapomněl vyhodit něco, co kdysi bylo jogurtem. Podlaha se lepila, povlečení bylo vlhké a na polštáři se daly rozeznat obrysy dřívějších hostů. Jeden z nich možná ještě žil pod postelí.
V koupelně nás přivítal další člen domácnosti, a to kolonie mravenců. Byli poměrně přátelští, zjevně na turisty zvyklí, a okamžitě si začali značit teritorium. Voda z kohoutku netekla, nebo přesněji řečeno tekla, ale jen když se to hodilo jí. Nejčastěji ve chvíli, kdy jste měli na hlavě šampon, v očích štípající pěnu a kolem pasu ručník z půjčovny.
Chorvatsko slibovalo ráj. Češi dostali nejhorší pokoj v hotelu, prý jen kvůli své národnosti.
Foto: Shutterstock
Za takovou cenu bych bydlela pod stanem Klimatizace fungovala na dálkové ovládání, které jsme si museli za poplatek vyzvednout, ale ouha, dálkový ovladač byl zjevně určen pro jiný model. A tak jsme se tři dny pokoušeli mačkat různé kombinace tlačítek v naději, že se konečně roztočí vrtule, nebo že se otevře tajný portál zpět domů.
Po dvou nocích jsme pochopili, že se nejedná o omyl nebo smůlu. Byla to zkušenost. Chorvatská realita pro české návštěvníky. Vedle nás se ubytovali Rakušané, jejichž apartmán zářil novotou, klimatizace foukala jako hurikán a ve sprše jim zpívaly delfíni.
A když jsme se šli zeptat, proč máme pod postelí mrtvého brouka a rozbitý odpadkový koš, muž s cigaretou jen pokrčil rameny. „Češi chtějí levně,“ prohodil. Jakoby tím všechno vysvětlil. A vlastně ano. V tu chvíli nám to došlo.
Zaplatili si dovolenou snů. V Chorvatsku je ale čekal šok – Češi prý patří do těch nejhorších pokojů.
Foto: Shutterstock
Nemáme nárok na hezké bydlení Ne, nečekali jsme pětihvězdičkový hotel. Nečekali jsme ani tři. Ale čekali jsme aspoň, že za peníze, které jsme zaplatili, dostaneme něco, co odpovídá základní hygieně a fungujícímu odpadu. Ale to jsme, zdá se, požadovali příliš. Co bylo na celé situaci nejpozoruhodnější? Ta vnitřní snaha to všechno omlouvat. „Vždyť jsme u moře.“ „Vždyť jsme jen Češi.“ „Vždyť co bys chtěl za tu cenu.“ Přesně to, co jsme slyšeli ze všech stran.
Až jsme málem začali věřit, že si vlastně nemáme na co stěžovat. Ale máme. Protože být Čech neznamená být zákazník druhé kategorie. Neznamená to, že nám stačí plíseň v koupelně a smrad z lednice. Neznamená to, že za stejnou cenu dostaneme horší služby jen proto, že si doma dáváme k večeři chleba s pomazánkou místo mozzarelly.
Když jsme odjížděli, pán s cigaretou nám mávl a řekl „Příště dostanete lepší pokoj.“ Usmáli jsme se, kývli, ale uvnitř věděli, že příště už nebude. Ne proto, že bychom nechtěli do Chorvatska. Ale protože víme, že se nemusíme spokojit s tím, co nám někdo předhodí, jen proto, že to tak prostě bývá.