Jitka z Metráčku po 54 letech: Markéta Světlíková přibrala kvůli roli, dnes učí děti a o filmu už mluvit nechce

| 3 min

Sdílet

Markéta Světlíková po půlstoletí od Metráčku žije v ústraní a učí divadlo. Její film dodnes působí přirozeně a opravdově.

Metráček

Zdroj: FOTO:Karel Kopecký / distr. TV Nva

Před víc než půlstoletím se šestnáctiletá Markéta Světlíková stala tváří filmu, na kterém vyrostly celé generace dívek. Metráček z roku 1971 se stal symbolem doby, kdy se o ženských křivkách mluvilo jinak než dnes. Příběh Jitky Pažoutové jí přinesl popularitu, ale i nálepku, které se už nikdy nezbavila.

Dívka, která se nebála být jiná

Když režisér Josef Pinkava hledal svou Jitku, přihlásilo se do konkurzu přes pět tisíc dívek z celé republiky. Jednou z nich byla i Markéta Světlíková z Kolína, dcera spisovatele a překladatele Eduarda Světlíka. Bylo jí teprve šestnáct a díky sportu měla energii i jistotu, která se před kamerou nedala přehlédnout.

„Byla jsem sportovkyně, hrála jsem vybíjenou i atletiku, takže to pro mě nebylo snadné, ale byla to krásná zkušenost,“ řekla po letech v rozhovoru pro Deník.cz. Režisér po ní chtěl, aby kvůli roli přibrala pár kilo. Markéta to vzala s nadhledem a brala to jako součást práce.

Zahrála Jitku Pažoutovou, obyčejnou holku, která čelí posměškům kvůli váze, ale sport jí vrátí sebevědomí i chuť do života. Film podle knihy Stanislava Rudolfa měl okamžitě obrovský úspěch. Dívky v ní poznávaly samy sebe. S jejími slabostmi, smíchem i vzdorem.

Sláva, která měla jen krátké trvání

Metráček měl obrovský ohlas. Vedle Světlíkové v něm hráli Vítězslav Jandák, Míla Myslíková, Helena Růžičková nebo Ladislav Mrkvička. Markéta Světlíková byla tehdy přirozená, upřímná a působila civilně. Lidé ji začali poznávat na ulici. Jenže další velké filmové role už nepřišly. Objevila se ve vedlejších rolích ve filmech Holka na zabití, Parta hic, Dívka světových parametrů nebo Čas sluhů.

Sama to nikdy nebrala jako křivdu. „Dělám prostě to, co mě baví. Někdy zadarmo, někdy za peníze, někdy jako povolání, někdy jako radost,“ řekla herečka. Celorepubliková sláva ji nelákala. Dala přednost divadlu a práci s lidmi.

Jak se stala učitelkou

Po studiích na pražské konzervatoři působila v divadlech v Hradci Králové, Příbrami, Semaforu i rodném Kolíně. V devadesátých letech založila v Praze Divadlo dětí na Malé Straně, kde spojila své dvě vášně, herectví a pedagogiku.

Vystudovala také výchovnou dramatiku na DAMU a začala učit. Vedla dramatické obory na uměleckých školách, působila na Gymnáziu Jana Keplera i v několika ochotnických souborech. „Někdy je to učení vlastně režisérská práce, někdy naopak režírování učitelská. Všechno se prolíná,“ vysvětlovala.

Žila střídavě v Praze, Ústí nad Orlicí a později i v Orlických horách. Učila, režírovala a pořád se věnovala divadlu. „Amatérské divadlo mi dělá velkou radost. Je to skupina lidí, se kterou jsem ráda i mimo jeviště,“ prozradila.

O Metráčkovi už nemluví

Před kameru se naposledy postavila v roce 1999 ve vzpomínkovém pořadu Nevyšlapanou cestou. Od té doby se stáhla z veřejného prostoru. O roli, která ji proslavila, dnes mluvit nechce. „Omlouvám se, ale již dlouho neposkytuji rozhovory, zejména ne o filmu Metráček,“ sdělila redaktorům webu Prima Ženy.

Dnes žije v ústraní, věnuje se divadlu a pedagogické práci. Její výrazný úsměv a klid zůstaly stejné jako před padesáti lety. Metráček ji provází celý život, i když sama by možná byla raději, kdyby tomu bylo jinak.