ROZHOVOR. Před třiceti lety (14. prosince 1995) byla v Paříži podepsaná tzv. Daytonská mírová dohoda. Oficiální ukončení války v Bosně a Hercegovině stvrdili podpisem bosenský prezident Alija Izetbegović, srbský Slobodan Milošević a chorvatský prezident Franjo Tudjman. Diplomaté ale už tehdy vyjadřovali pochybnosti o tom, že dohoda dokáže přinést Balkánu trvalý klid. Podle bývalého vyšetřovatele haagského Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii Vladimíra Dzura se to ale navzdory špatným prognózám povedlo a Daytonské dohody splnily svůj účel. „V oblasti stále panuje mír, a to je velký úspěch,“ vysvětluje Dzuro v rozhovoru pro HlídacíPes.org.
Válka v Bosně a Hercegovině trvala od 6. dubna 1992 do 14. prosince 1995. Vyžádala si přes 100 tisíc mrtvých, především Bosňáků a přes dva miliony lidí kvůli ní muselo opustit domov.
Dodnes je nejkrvavějším konfliktem na území Evropy od konce druhé světové války provázený brutálními etnickými čistkami obyvatel a doslova bratrovražedným násilím.
Vladimír Dzuro působil od roku 1994 jako vedoucí jednoho z týmů, které pro Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii (ICTY) vyšetřovaly válečné zločiny. Okolnosti uzavření Daytonské dohody má i po 30 letech v živé paměti. V rozhovoru pro HlídacíPes.org přiznává, že se tehdy na možnost uzavření míru nedíval příliš optimisticky.
[caption id="attachment_143310" align="aligncenter" width="483"]
Vladimír Dzuro. Foto: archiv Vladimíra Dzura[/caption]
„Tehdy jsem už pracoval u Tribunálu a myslím, že jsem nebyl sám, kdo se k tomu stavěl skepticky. Do Daytonu tehdy nebyl přizván Radovan Karadžić ani Ratko Mladić. Domlouvali se jen Franjo Tudjman, Alija Izetbegović a Slobodan Milošević, který tím pádem zastupoval i bosenské Srby. Vědělo se, že Miloševič je podporuje finančně i vojensky, ale nevěřili jsme úplně tomu, že by je byl schopen přinutit k dodržení toho, co případně v Daytonu dohodne..“
A čím myslíte, že je nakonec přinutil?
Myslím, že je přinutili Američani.
Jakými pákami? Jaké používají diplomaté v takových případech „přemlouvací“ metody? Slibem zajištěné beztrestnosti? Ekonomickými sliby?
Myslím, že je to kombinace. V tomto případě si myslím, že tam také byl argument síly. Oni na Balkáně síle rozumějí. Když se vrátíme zpět – Američané se rozhodli například bombardovat srbské cíle v Bosně a Hercegovině poté, co srbské jednotky zatkly pozorovatele OSN. I Carla del Ponteová, hlavní prokurátorka Mezinárodní tribunálu, ukázala, že se museli k mnohému donutit silou, oni té diplomacii bez nějaké hrozby síly moc nerozuměli.
Dalším aspektem byla role Billa Clintona a jeho potřeba zanechat svůj historický odkaz. Byl úspěšný ekonomicky, ale měl problém s Monikou Lewinskou a zajištění míru na Balkáně mu poskytlo obrovskou příležitost v tom, jak se na něj bude vzpomínat. Takže on zkrátka pozval tři výše zmíněné prezidenty na vojenskou základnu Dayton do Ohia, kde je zavřel. Oni se spolu sice odmítali bavit, ale nastala tzv. shuttle diplomacy, tedy vyjednávání přes prostředníky.
Dohodli se tehdy za tři týdny, byli by je tam nechali i déle?
Určitě. Chtěli, aby se za každou cenu dohodli. Pravdou je, že i Balkánci se chtěli dohodnout, protože té války už bylo dost. Ale z toho, jak my jsme to tehdy vnímali, bylo jasné, že tam sehrála roli hrozba té síly. Na jednání v Daytonu vynutilo NATO vyslání jednotek IFOR a SFOR jako stabilizačního prvku do znesvářené Bosny a Hercegoviny. A to byly vojenské, bojové jednotky na rozdíl od těch chudáků z UNPROFOR, kteří předtím dohlíželi na ochranu civilního obyvatelstva, ale neměli mandát se ani bránit, nesměli odpovědět na střelbu a tak dále.
Jejich působení tehdy vyvolalo kontroverze především ve spojitosti s masakrem ve Srebrenici, pokud si dobře vzpomínám, jemuž tehdy nedokázali vojáci UNPROFOR zabránit.
Hlavním úkolem jejich, myslím, špatně nastavené mise, bylo oddělení válčících stran a ochrana civilního obyvatelstva. Byla to mírová mise, měla mírový mandát, ale v té zemi byla v roce 1992, kdy je tam OSN vyslala, válka. Když je někdo napadl, neměli ani mandát odpovědět na střelbu, jejich mandát byl doprovod konvojů humanitární pomoci a patroly tzv. safeheavens – bezpečných útočišť. Až na základě mandátu, který vytvořila Daytonská dohoda, se tam rozmístily jednotky skutečné síly. Tanky, vojenská letadla, vytvoření bezletových zón.
Mírové jednotky jsou důležité
Pokud to vztáhneme k dnešku, když se například mluví o rozmístění mírových jednotek v Gaze, se zkušeností, kterou popisujete, myslíte, že mají vůbec takovéto jednotky smysl?
Ano. Mírové jednotky mají obrovský smysl.
To, co jste ale popisoval, tak úplně nevyznělo. Vyznělo to spíše jako bezzubá přítomnost či jakási taxi služba pro balíky s pomocí.
Máte pravdu a nemáte pravdu.
A proto mě to zajímá…
Veřejnost, a hlavně média to posuzují především prizmatem případů, kdy to selhalo. Třeba případy znásilnění vojáky mezinárodních sil, Rwanda a tak dále. To je na titulky jako dělané. Ale ty úspěšné mise nejsou vidět. Úspěch je nuda. Přitom těch úspěšných misí je hodně. Východní Timor, Libérie, Pobřeží slonoviny… tam všude byly vážně konflikty, občanské války a dnes je tam situace poměrně mírová. Takže OSN neselhalo všude, kde bylo. Ty mírové jednotky se nasazují hlavně v Africe. Možná se vrátí na Haiti, protože ve chvíli, kdy odtamtud odešly, vznikl chaos, občanská válka. Ale v Africe je řada mírových misí – Kongo, Somálsko.
Ale důležité je uvědomit si, že mírová mise může vzniknout jen na základě politické vůle a odsouhlasením v Radě bezpečnosti. Pokud ji na úrovni Rady bezpečnosti někdo blokuje, pak nevznikne. Což je třeba problém v ukrajinsko-ruském konfliktu.
Bohatí lidé si zaplatili za to, že jezdili střílet lidi. Proč to tehdy nevyšetřili, nevím a stálo by za to zkusit to zjistit. Ale ptala jste se, jestli mě překvapilo, že se v Sarajevu něco takového dělo? Nepřekvapilo. Viděl jsem, jak se tam střílely děti. Děla se tam hrozná zvěrstva.
Když zmiňujete Afriku a tamní mise, předpokládám, že vlastně, jakkoliv nepřímo, brání migraci...
Určitě. Je potřeba si uvědomit, že se přes internetové giganty dostal do Afriky internet a skoro každý tam má už mobilní telefon a na tom telefonu většina vidí fotky z Evropy, vidí v tom krásném světě sociálních sítí, jak se máme dobře, jaká máme krásná auta… A k tomu, aby chtěli zůstat doma a nepřesunuli se za tímto evropským snem, potřebují minimálně dvě věci. Bezpečnost a udržitelnost. Aby měli z čeho žít. A tuhle situaci tam udržuje OSN.
Myslíte dodávkami humanitární pomoci? Ale to je často kritizováno i samotnými humanitárními organizacemi jako bludný kruh závislosti na pomoci, nikoliv rozvoj.
Proto říkám udržitelnost. Pomoc musí vytvářet podmínky pro to, aby se tamní lidé sami uživili. Když jim je nevytvoříte, víte, co se stane? Miliony se jich pohnou směrem na Západ, přijdou do Evropy a vytvoří tu obrovskou nestabilitu, protože my je tady nechceme. Dnes už je tedy nechce ani Amerika, ale Evropa speciálně. Proto si myslím, že role OSN je klíčová i v tom, aby se pokusila udržet ty lidi tam, kde jsou doma.
Přesto je OSN často kritizována za přehnané utrácení, korupci a tak dále. Vy jste sedmnáct let vedl vyšetřování různých kauz uvnitř OSN, má tahle mamutí organizace schopnost tyhle věci skutečně řešit?
Korupce je v OSN úplně stejná jako v každé jiné organizaci, kde jsou peníze. A v OSN je hodně peněz, zvlášť v oblasti zadávání veřejných zakázek, když zajišťujete letadla, palivo, potraviny. Tam je obrovský prostor pro korupci, ale celkově není o moc větší nebo menší než kdekoliv jinde.
Setkal jste se s mnoha národnostmi… Dá se říct, kde je obecně korupce větší?
Na jihu pochopitelně a v rozvojových zemích. Absolutně. Já nepamatuji, že bychom za korupci v rámci OSN kdy vyšetřovali nějakého Nora nebo Švéda.
Teď mluvíme o zaměstnancích OSN?
Ano zaměstnancích a dodavatelích, se kterými OSN podepíše smlouvy. Ti také spadali pod audit mého oddělení v OSN. Mimochodem ten kontrolní mechanismus nebo mechanismy vnitřní kontroly zavedla v OSN Madeleine Albrightová v době svého působení jako velvyslankyně USA při OSN.
Sniperské safari v Sarajevu
[souvisejici]Pojďme se vrátit ještě k dění na Balkáně, protože zločiny z války v bývalé Jugoslávii jsou opět v centru pozornosti díky italským investigativním novinářům a Milánskému státnímu zastupitelství. To začalo po 30 letech prošetřovat už déle známé obvinění, že italští občané, ale nejen oni, měli v devadesátých letech během války jezdit do Sarajeva na takzvané sniperské safari. Tedy střílet lidi. Překvapila vás ta obvinění? A jak je možné, že se to soudně otevřelo až teď po třiceti letech?
Slyšel jsem o tom poprvé, když byl v roce 2007 vyslýchán jako svědek americký mariňák, který pracoval v Sarajevu jako hasič. Tamní hasiči nefungovali, tak tam OSN poslalo tým bývalých amerických vojáků, kteří tam sloužili jako hasičský sbor. A tento mariňák vypovídal před soudem v případu Dragana Miloševiće. A tehdy tam zmínil, že v Sarajevu tyto lidi viděl, že je místní lidé vodili na pozice sniperů. Já jsem ten případ ale nevyšetřoval, nebyl součástí mé práce.
Jestli se Donald Trump dohodne s Vladimírem Putinem na nějaké beztrestnosti, tak z právního hlediska je to nesmysl. Válečný zločin je nepromlčitelný, ta nepromlčitelnost je delší než kariéra nějakého politika.
A to se dělo jen v Sarajevu?
On tehdy zmiňoval, že se to dělo předtím i v Bejrútu. Že to viděl v zelené zóně. Že si bohatí lidé zaplatili za to, že jezdili střílet lidi. Proč to tehdy nevyšetřili, nevím a stálo by za to zkusit to zjistit. Ale ptala jste se, jestli mě překvapilo, že se v Sarajevu něco takového dělo? Nepřekvapilo. Viděl jsem, jak se tam střílely děti. Děla se tam hrozná zvěrstva.
Překvapilo mě ale, že v tom byli zapojeni tito bohatí lidé, kteří tam jezdili „lovit“ lidi. A jsem moc rád, že do toho italiská prokurátora konečně šlápla. Kdyby se to bývalo začalo vyšetřovat dřív, tak šance zjistit, kdo tam jezdil, byla větší, ale i tak je dobře, že se to řeší. Oni tam létali letadlem z Turína. Byl to mezinárodní let, musely existovat nějaké seznamy cestujících a tak dále.
Možná si stejní lidé, kteří si kupovali smrt jiných lidí, dokázali koupit i mlčenlivost těchto organizací nebo soudních institucí? Bylo by to možné?
Možné je samozřejmě všechno. Teď o tom ale začala psát média, otázka je, jak dlouho do toho budou vrtat a jak dlouho bude mít italská prokuratura vůli pokračovat. To je důležité. Z vlastní zkušenosti vím, že od začátku vyšetřování k odsouzení můžou uplynout roky. A jde teď o to, s jakou energií a s jakými finančními prostředky do toho budou mít chuť jít. Protože to bude stát hodně peněz a vždycky to nakonec začíná i končí u financí. Musíte mít z čeho platit vyšetřovatele, analytiky, soudce. Ale určitě to nebyla otázka jen Italů. Jezdilo tam podle médií více národností.
Jak moc je podle vás důležité, aby se takové zločiny dostaly před soud? Klidně i s takovým časovým odstupem? Ptám se i v kontextu toho, že součástí navrhovaného mírového plánu války na Ukrajině je zajištění „beztrestnosti“ za válečné zločiny…
Válečné zločiny jsou nepromlčitelné. Jestli se Donald Trump dohodne s Vladimírem Putinem na nějaké beztrestnosti, tak z právního hlediska je to nesmysl. Válečný zločin je nepromlčitelný, ta nepromlčitelnost je delší než kariéra nějakého politika. Podívejte se, jak dlouho se soudily zločiny z druhé světové války, zločiny ze Rwandy nebo bývalé Jugoslávie. Pokud se na tom dohodnou tito dva muži, pak je to otázka dosažení nějakého momentálního urovnání konfliktu, ale nedomnívám se, že dva státy můžou rozhodnout, že někdo nebude potrestán u mezinárodního soudu. Takže v tomto ohledu bych byl optimista.
Vladimír Dzuro
Devět let strávil jako vyšetřovatel Mezinárodního trestního tribunálu pro bývalou Jugoslávii. Přímo se účastnil zatčení bývalého starosty Vukovaru Slavko Dokmanoviće, jež byl spoluzodpovědný za masakr na farmě Ovčara u Vukovaru, kde srbští militanti masově popravili 260 chorvatských zajatců. Slavko Dokmanović byl prvním válečným zločincem, kterého se povedlo dostat před Mezinárodní haagský tribunál. Od roku 2004 do roku 2023 Dzuro vedl kancelář Úřadu pro vnitřní záležitosti OSN v New Yorku.
Pesimista jsem ohledně toho, že by někdo přijel do Moskvy zatknout Vladimira Putina. To je naivní představa. Ale někteří z těch, kdo rozhodovali o tom, že se na Ukrajině budou bombardovat nemocnice, divadla, civilní cíle, tak ti se za nějaký čas, dle mého odhadu, před soud dostat můžou. I to ale potrvá a jak už jsem řekl, nebude se to týkat prezidenta, jakkoliv je to nespravedlivé.
Ale v případě prezidenta Miloševiće se to stalo…
Ano, ale tam se mezitím stalo hodně věcí. Už nebyl prezidentem. Předcházelo tomu, že prohrál ve volbách, byl odstaven od moci, zatčen srbskou policií, byl ve vězení a nová politická elita v Srbsku se dohodla s mezinárodním společenstvím, speciálně s Američany, že Slobodana Miloševiče vydá. Můj kolega a kamarád ho tehdy jel zatknout. A přivezl ho do Haagu.
Co čteš v očích zločince
Vy sám jste zatýkal prvního válečného zločince, který stanul u haagského tribunálu – bývalého starostu Vukovaru Slavko Dokmanoviće. Mě by zajímalo, co má takový člověk v tu chvíli v očích? Dá se z nich vyčíst, že si například uvědomuje svou vinu? Že má výčitky nebo strach, či se naopak snaží dopadení vyhnout?
Slavko Dokmanović se schovával v Srbsku. Když jsme ho zatkli, tak jsem v jeho očích četl obrovský strach. Zatčení nečekal.
Já viděla na YouTube scénu z jeho zatčení. Vypadala jak z akčního filmu...
Abychom ho mohli zatknout, museli jsme ho dostat do Chorvatska. Takže jsme ho vylákali k Vukovaru pod záminkou, že vyšetřujeme zločiny, které páchali Chorvati na Srbech. On s tím nesouhlasil. Bál se, že ho zatknou Chorvati. My jsme mu ale dali garanci, že ho Chorvati nezatknou. V tom jsme mu nijak nelhali. On se špatně zeptal, nevěděl, že na něj haagský tribunál vydal zatykač. Ta obžaloba byla tajná.
Jak je to možné?
Já to vysvětluju dost často. Tribunál vydal 70 zatykačů, jenže nikdo ty pachatele nechtěl zatýkat. Jednotlivé státy tvrdily, že to dělat nemůžou, že nemůžou vydávat vlastní občany, což byl nesmysl, protože například Slavko Dokmanović, i když byl Srb, tak byl občan Chorvatska. Schovával se na území Srbska, ale pro Srby byl občanem cizího státu, kterého klidně vydat mohli. NATO tehdy říkalo, že na zatýkání nemá mandát, protože jejich mandát byl na základě Daytonských dohod stabilizační.
Takže cílem naší operace, kterou jsem vymyslel a pak jsme ji s kolegy provedli, bylo vylákat Slavko Dokmanoviće na území, kde ho můžeme zatknout. A to bylo území Vukovaru, nad kterým držela správu OSN. Věděli jsme, že Dokmanović má u Vukovaru domek, který chtěl prodat a nedařilo se mu to, tak jsme mu domluvili s generálem Kleinem, což byl administrátor OSN, že mu ho pomůže prodat.
Dokmanović jel vlastně prodat svůj dům a u toho byl zatčen. Fyzicky ho zadržela polská zásahová jednotka Grom, obdoba české URNA. Já ho pak jménem Tribunálu zatknul formálně. Přečetl jsem mu obvinění, seznámil ho s jeho právy a pak byl převezen do Haagu, kde začal soud. Než skončil tak ale Slavko Dokmanović spáchal sebevraždu.
Oběsil se na kravatě těsně před rozsudkem, je to tak?
Dal nám falešné alibi, my jsme prokázali, že bylo falešné. A on, místo, aby si počkal na rozsudek, tak se těsně před jeho vyhlášením oběsil. Přitom takový trest by mu býval nikdo nedal. U Tribunálu nebyl trest smrti. Býval by dostal deset, patnáct let vězení.
I proto jsem se ptala, jaké emoce, jestli vůbec nějaké, ti pachatelé nebo spolupachatelé masových vražd zažívali. Jestli je to strach, že budou někde veřejně exponováni anebo jsou to výčitky?
Různě. Například Milan Babić, to byl lékař, zubař, který se nechal zmanipulovat do politiky.
Byl ministerský předseda jednostranně vyhlášeného státu – Republika srbská krajina. Když odtamtud Chorvaté v roce 1995 Srby vyhnali, skončil v Srbsku jako zrádce a pro Chorvaty byl válečným zločincem (podílel se na etnických čistkách, pozn. red.).
Když jsem s ním jednal, já ho tehdy přemluvil ke spolupráci, tak měl v očích obrovský strach, strach z toho, co s ním bude. A když jsem ho potom viděl ještě jednou, tak úplné vyhoření. Dostal 13 let, ale po dvou letech spáchal také sebevraždu. On prostě nemohl domů. Kdyby si býval trest odseděl, neměl se kam vrátit. V Chorvatsku byl válečným zločincem a do Srbska nemohl. A třeba Milan Martić, ten byl odsouzen na 35 let za bombardování Záhřebu, na který nechal pálit kazetové bomby, tak ten byl do poslední chvíle naprosto arogantní. Vůbec nepřipouštěl, že by něco dělal špatně. To samé Ratko Mladić. „Absolutně správná věc, ti Turci, co je tam vraždili.“ Oni o těch bosenských muslimech, co je tam vraždili, mluvili jako o „Turcin“ – Turcích. Nepřiznali žádnou chybu. Pak ale třeba takový Dražen Erdemović se přiznal. Přiznal, že byl součástí masakru muslimů ve Srebrenici, měl černé svědomí. Takže je to otázka každého jednotlivého člověka, jak se k takové situaci postavil.
Jak zásadní je pro společnost, aby takové zločiny byly potrestány? Ono to asi zní jako banální otázka, ale domnívám se, že v kontextu toho, čeho jsme v posledních letech svědky na Ukrajině nebo i v rámci současné situace na Balkáně, která není klidná a zdá se, že ani po těchto odsouzeních smíření nepřichází…
Nepřichází a nepřijde nikdy, bohužel. Ale je to velmi důležité z politického hlediska. Tyhle velké ryby se musí ze společnosti odstranit, protože by se jinak neměla šanci nikam posunout. Kdyby ve vedení států bývalé Jugoslávie pořád ještě seděli Mladićové, Karadžićové, Miloševićové, tak to bude pořád stejné, společnost by se nepohnula nikam.
Válka hrozí vždycky
A máte pocit, že se pohnula?
Myslím, že Chorvatsko, Slovinsko, Černá hora, ale i Srbsko se pohnuly slušným směrem. V Makedonii jsou sice problémy, ale není to stejné, k posunu došlo. Bosna a Hercegovina je historicky komplikovaná kvůli mixu tří národností, tří kultur a třech náboženství, ale pořád je tam mír. Celých 30 let.
Tím se vracíme k začátku rozhovoru. Plno diplomatů považovalo Daytonskou dohodu v době jejího podpisu za výkop, něco, na čem se musí ještě pracovat, aby to fungovalo. Ale ono to nakonec těch 30 let drží. Myslíte si, že Dayton splnil účel, že zafungoval?
Určitě ano. Funguje doteď. Není tam válka.
A nehrozí?
Hrozí vždycky. V Bosně a Hercegovině byly vždycky nějaké konflikty. Byly tam problémy a budou. Třicet let je dlouhá doba z hlediska lidského života, ale velmi krátká doba z hlediska historického. Takže bych řekl, že Dayton zafungoval. Zdali bude fungovat i v budoucnu, ukáže čas. Protože srbská komunita žijící na území Bosny a Hercegoviny v čele s Miloradem Dodikem nechce žít s Bosňáky a Chorvaty v jednom státě, chce se odtrhnout a připojit k Srbsku. To zas ale nebude chtít dovolit mezinárodní společenství kvůli potenciální změně hranic v Evropě, které by si pak mohly nárokovat i další menšiny a tak dále.
Takže pnutí v Bosně a Hercegovině existuje. Ale přesto tam je pořád ještě mír. Celá generace žije v míru, a to je důležité, ne? Takže já skepticismus vůči Daytonu nemám rád. Když někdo apriori plive na něco, co funguje, sice ne perfektně, ale funguje… Protože z nedokonalých lidí nemůžete poskládat dokonalé organizace ani mírové dohody. Zkuste postavit z trabanta BMW, to nejde. Lidé vždy budou omylní, zkorumpovatelní, emoční, nenávistní, schopni se zabíjet kvůli dvaceti korunám… To jsme my, lidé.
Vidíte a já se vás závěrem chtěla zeptat, co vás profese vyšetřovatele naučila o lidech...
Přesně tohle. Ale pořád si myslím, a možná mě budete považovat za naivního, ale pořád věřím, že láska vítězí nad nenávistí. Ne sice v každém jednotlivém případě, ale kdyby nenávist vítězila nad láskou, tak jsme se už všichni dávno povraždili. V to hluboce věřím.
Hluboce věřím ve spravedlnost. Nedosáhne se jí v každém případě, nefunguje pro každého, ale pokud ji přestaneme vymáhat, tak budeme žít ve strašně smutném a ošklivém světě. Pak by se mohlo dít třeba to, že půjdete přes park, budete mít krátkou sukni a někdo vás přepadne a policie řekne, že jste si to vyprovokovala sama, že jste neměla chodit přes park v krátké sukni. Na té lokální úrovni. Na mezinárodní úrovni se přesně to stane, když přestaneme vymáhat potrestání válečných zločinů.
Každý šmejd, který bude v kterémkoliv státě u moci si řekne, když to prošlo tomu nebo onomu, tak proč ne mně? Jestli se to pokaždé povede, je jiná otázka, ale snaha o vymáhání zákona doma i ve světě je hrozně důležitá. Pokud se jí vzdáme, nebudeme žít v dobrém světě.
Válka v Bosně a Hercegovině
Byla součástí rozpadu bývalé Jugoslávie. Po odtržení Slovinska a Chorvatska od SFRJ vznikla v roce 1991 multietnická Socialistická republika Bosna a Hercegovina, kterou obývali převážně muslimští Bosňáci (44%), pravoslavní Srbové (32,5%) a katoličtí Chorvaté (17%). Po vyhlášení nezávislosti Bosny a Hercegoviny v roce 1992 zmobilizovali bosenští Srbové vedení Radovanem Karadžičem a podporovaní vládou Slobodana Miloševiće síly, které měly zajistit území etnických Srbů. Etnické čistky, které toto úsilí doprovázely, se brzy rozšířily po celé zemi. V souvislosti s válkou byl v roce 1993 OSN ustanoven Mezinárodní trestní tribunál pro bývalou Jugoslávii, který od roku 1994 fungoval v Haagu. Z válečných zločinů postupně obžaloval 161 osob, mezi nimi i bývalé prezidenty Miloševiće či Karadžiće. Posledním odsouzeným byl v roce 2017 bývalý vrchní velitel bosenskosrbské armády Ratko Mladić spoluzodpovědný například za masakr ve Srebrenici.
HlídacíPes.org
Sport - Aktuálně.cz|
Kód Enigma|
FAJNTIP.cz|
ReadZone|
Cooky.cz|
i60.cz|
GrapesMag|
NESPECHEJ.cz|
Naše zahrada|
