KOMENTÁŘ. Spor o střet zájmů budoucího premiéra Andreje Babiše, který vítěz voleb nakonec s hlavou státu vyřešil, zastiňuje podstatnější dění. Pečlivá starost o každou korunu Babišova majetku a o jeho možné rozšiřování skrze státní dotace překrývá důležitější otázky. Třeba to, kam se Babiš a jeho vláda postaví v geopoliticky roztříštěném světě, v němž se láme euroatlantická vazba a staré jistoty společné evropské bezpečnosti.
Veřejné oznámení šéfa ANO Andreje Babiše, že převede celý svůj Agrofert do „slepého fondu“, a tím se ho navždy zbaví, uvolnilo brzdu zataženou prezidentem republiky, který po tomto slibu jmenuje Babiše předsedou vlády.
Spolu s tím se spustila lavina politického kýče adorující Babiše za tak velkorysý čin a zároveň i vlna podezřívavých spekulací a kritiky dokazující, že Babišova operace nic neřeší a jeho střet zájmů nadále přetrvává.
Velká část Česka tak za každou cenu žádá totální odluku Babišova podnikání od politiky, protože jedině to zaručuje, že budoucí premiér nebude ovlivňovat politické záležitosti ve svém soukromém směru.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost.
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Kdo podniká, nesmí do politiky?
Bylo by to v českých podmínkách novum. Většina českých poslanců a zákonodárců běžně dál pokračuje ve své podnikatelské činnosti a ponechává si své majetkové podíly, přestože mohou změnou pravidel v parlamentu své podnikání ovlivňovat.
Střet zájmů je z hlediska případných dopadů Babišova premiérství na české politické společenství nakonec jen okrajová drobnost. Daleko větší a ničivější dopady může mít Babišova názorová nevyhraněnost a lavírování na rozbouřené geopolitické scéně.
Naprosté odpojení podnikání od státu je iluze, naráží totiž na všeobecné volební právo, na možnost být volen, tedy vstupovat do politiky, která je zaručena všem.
Babišova snaha odpojit se od svého majetku je vynucená okolnostmi. Stal se případem všech případů, exemplem, na němž se mají ukazovat neřešitelné konflikty všech dalších podnikatelů, kteří do politiky případně vstoupí.
Ve všeobecném nároku ale zároveň říká, že v politice by neměl být prakticky nikdo, kdo jakkoliv podniká, protože je tu vždy riziko, že někdy bude jednat ve svém zájmu, a je přitom jedno, zda půjde o legislativní postup, nebo o státní dotaci, třeba na výrobní linku nebo na zemědělskou půdu.
Absolutní nárok na „odluku peněz od státu“, který tu pod tlakem boje proti premiérovi Babišovi vzniká a ve veřejném prostoru posiluje, nevede k ničemu jinému než k vyloučení podnikatelů (oligarchů?) z politiky.
Spor o Babišův střet zájmů se tak stává problémem ústavního práva, respektive aplikace pasivního volebního práva (tedy možnost být volen) na všechny občany, přičemž – jak se zdá – výjimky určuje zákon nakonec tak, že toto právo by pro úplnou jistotu mělo být v takovýchto případech úplně vyloučeno.
Ostatně donekonečna otevřená debata o tom, zda řešení zvolené Babišem je legitimní a dostatečné, jasně dokládá, že taková veřejná touha tu nesporně existuje. Ne snad pro princip sám, nýbrž ze strachu z toho, co Babiš v čele vlády vyvede, což je z hlediska legitimizace postupu proti ústavnímu právu asi nejsilnější, i když těžko přijatelný argument.
Centrum dění není v Agrofertu
Střet zájmů je z hlediska případných dopadů Babišova premiérství na české politické společenství nakonec jen okrajová drobnost. Daleko větší a ničivější dopady může mít Babišova názorová nevyhraněnost a lavírování na rozbouřené geopolitické scéně.
Už dávno nejde o větší vstřícnost vůči Rusku, kterou mnohem silněji vyjadřují Babišovi koaliční partneři. Jako zásadnější se ukazuje vztah k Americe Donalda Trumpa, který mezi některými evropskými i českými zákonodárci ANO hraničí s nekritickou adorací a kultem osobnosti (Motoristé v této disciplíně nejsou o moc horší).
Dokáže premiér Babiš vyvažovat mezi evropskými a americkými zájmy, jdou-li nyní více méně dost silně proti sobě a Babišovým favoritem je Trump více než společenství evropských států?
Poté, co americká vláda zveřejnila novou zahraničněpolitickou strategii, je postoj budoucího premiéra naprosto zásadní.
Evropa je v nové Trumpově doktríně civilizačně zkažený prostor (opsáno od ruského propagandisty Dugina? Citace z Orbánova projevu o ohrožené křesťanské Evropě? – těžko říct), který Amerika už nemůže chránit a podporovat. S výjimkou těch, kteří za podporu stojí, tedy krajně pravicová hnutí, jako je strana Marine Le Penové nebo Alternativa pro Německo.
Trump by si představoval Evropu coby satelit MAGA hnutí, který kopíruje hodnoty a postupy velkého Vládce za Atlantikem a pracuje v jeho zájmu. To vše je pozoruhodně rámováno starostí o svobodu slova, tedy i myšlení, jakkoliv myslet se má už jen v jednom správném směru.
Střet zájmů budoucího českého premiéra je v této situaci opravdu jen technická patálie. Česko potřebuje spíše jasně vědět, kde se v této situaci ocitá česká vláda, a kam ji bude kormidlovat Andrej Babiš, který chce garantovat zahraniční politiku, kterou má primárně dělat vláda.
Sveze se Babiš, jak bylo v minulosti jeho zvykem, opět s Viktorem Orbánem? Stane se ANO jednou z těch stran, které si zaslouží podporu Ameriky, jinak od Evropy odpojené? Dokáže premiér Babiš vyvažovat mezi evropskými a americkými zájmy, jdou-li nyní více méně dost silně proti sobě a Babišovým favoritem je Trump více než společenství evropských států?
Česko nyní nepotřebuje bojovat do krve o specifické omezení ústavního volebního práva, o jasnou odluku podnikání od státu, což je velmi tenký led plný nejistot a právních kliček. Potřebujeme spíše jasné slovo premiéra k pozici Česka ve světě, které se s proměnou americké zahraniční politiky ocitá na zcela nezajištěném území. Potřebujeme už konečně politickou vládu, ať už si o její morální a politické kompetenci myslíme cokoliv.
Tady je dnes centrum hlavního dění, ne v tahanicích o možné dotace podnikatele, který veřejně slíbil, že své majetky odloží do slepého fondu.
Veřejná debata, která nemá nekonečnou energii, by se měla zaměřit na nový svět po rozlomení mezinárodního řádu a po rozpraskání starých spojeneckých pout. Tady, ne v Agrofertu jde o to nejpodstatnější – o esenci dnešní i budoucí existence českého demokratického státu.