CENTRUM.CZ > Proboha! > 23. 6. 2025, 07:00

Láska, nebo vlast – těžké rozhodnutí ženy, která uprchla před válkou

Sdílet

Zdroj: Proboha!

Přichází ke mně nejen pro knihy, ale i pro slova. Sdílí se mnou své radosti i starosti, i dilema, které jí v šedesáti čtyřech letech změnilo život: zůstat, nebo se…

Přichází ke mně nejen pro knihy, ale i pro slova. Sdílí se mnou své radosti i starosti, i dilema, které jí v šedesáti čtyřech letech změnilo život: zůstat, nebo se vrátit? Přijmout nabídku k sňatku, nebo čekat na konec války? Její příběh je víc než jen osobní – je to otázka domova, naděje a odvahy.

Poprvé vstoupila do mého knihkupectví, když ještě navštěvovala kurzy češtiny a potřebovala něco jednoduchého na čtení. Mluvila na mě česko-rusko-ukrajinsky a já jsem jí docela dobře rozuměla. Vybraly jsme spolu hezkou dětskou pohádkovou knížku a paní Larisa byla šťastná, že může číst v cizí řeči. Zvykla si mě navštěvovat a trénovat se mnou konverzaci v češtině. Vyprávěla mi o svém životě, o útěku z Ukrajiny, o strachu z války. Ve svých šedesáti čtyřech letech si u nás rychle našla práci i bydlení. Toužila, aby za ní přijela i dcera s vnoučaty, ale ta bydlí v Kyjevě a kvůli své práci nemůže odjet. Paní Larisa se o ně bojí, ale co může dělat.

Postupně jsme se docela spřátelily. Vždycky, když mě navštívila, něco vášnivě řešila. Jednou to byl nepořádek na společné chodbě v domě, kde bydlela. Ona, inženýrka, se rozhodla, že v takovém nepořádku, jaký tam panuje, přece nebude bydlet. A uklidila ho. Jindy ji pohněvalo neporozumění pravoslavného kněze, za nímž docházela. Nepochopila jsem přesně, o co šlo, ale bylo to jistě vážné. K Vánocům mi přinesla dárek, barevnou výšivku. Byla jsem dojatá. Pozvala jsem ji na svou autogramiádu a ona přišla. Byla na mě mateřsky hrdá a několikrát se chtěla se mnou vyfotit.

Po Novém roce se dost dlouho neobjevovala. Měla jsem starost. Copak se přihodilo? Není nemocná? Jenže jsem neznala ani její příjmení, ani její adresu, tak jsem nemohla nic dělat. V březnu stanula ve dveřích se zářivým úsměvem a svým typickým oslovením „paní Chana“ a hrnula se ke mně jako velká voda. Měla velký problém a přišla se za mnou poradit. Vyskytl se nápadník. Je to Čech, asi dobře materiálně zajištěný, který o ni jevil vážný zájem. Jestli jsem to všechno správně pochopila, učinil jí seriózní nabídku, chce si ji vzít. Co ona? Ona neví. Je to těžká věc.

Ticho po výstřelu někdy znamená naději

Jako vdova už dlouhá léta žila sama a o všechno se umí postarat. S rodinou nejspíš příliš vřelé vztahy nemá, ale přesto je to rodina. Smí doufat, že válka skončí a ona se bude moci vrátit? Její dům zatím stojí, ale bude ještě stát, až válka skončí? Srdce paní Larisy je rozpolceno mezi vlastí, kde celý život žila, pracovala a kde zůstal ještě nějaký majetek, a Českem. Nemá o Češích žádné ideály, ale líbí se jí tu. Vdát se? Nu, ve svém věku s tím už nepočítala, ale když tu nabídku dostala, ani to nevylučuje. A tak přišla, abych jí poradila, co má dělat, jak se má rozhodnout.

Bývám v obchodě v rozpacích často. Žasnu nad tím, jak otevřeně se mnou lidé hovoří o svých rodinách, zaměstnáních, vztazích, o radosti a častěji o bolesti. Neradím. Nechodím v jejich botách, nemohu říct, jak bych se zachovala já. Povzbuzuji. Pomáhám jim se v jejich zapeklitostech vyznat a zorientovat. Společně mapujeme různé varianty řešení. Nabízím pomocnou literaturu. Rozhodnout se musí sami. Co ale říct paní Larise? Skončí ta válka už brzy? Není zase tak mladá, aby mohla léta čekat, než se to nějak vyvine. Má zůstat tady u nás? Nevím ještě víc než obvykle. Přála bych jí spokojené, klidné stáří, ale netuším, jaká jeho varianta je pro ni ta pravá.