Obrazy kouře, prázdných ulic a ticha, které svíralo víc než výbuchy samotné – to byly dny napětí v Teheránu během izraelsko-íránské eskalace. Kardinál Dominique Mathieu si tehdy zapisoval své postřehy a obavy: o víře, odvaze i křehkosti naděje, když selhávají diplomaté i spravedlivý hněv. Jeho deník nezůstává jen svědectvím o válce. Je i tichou výzvou k modlitbě, rozlišování a neústupné lidskosti.
Kardinál, řeholník Řádu menších bratří konventuálů (minoritů) a arcibiskup latinské církve v Teheránu a Isfahánu si po zahájení izraelských útoků začal psát deník, který následně poskytl agentuře AsiaNews. Svěřuje se v něm s dramatickými událostmi červnových dní. „Naše první kroky po probuzení nyní směřují na střešní terasu. Zaměřujeme náš pohled do míst, odkud vycházejí oblaka kouře – zde padaly bomby.“ Každodenní rituály se zásadně proměnily. Po návratu z terasy odemyká vchodové dveře a pozoruje ulici, ve které chybí lidé i auta. Všude panuje ticho vyvolávající obavy, kdy se znovu ozve ohlušující zvuk vzdušného útoku. Surrealistická eskalace útoků a protiútoků, píše kardinál, vyvolává strach z nejhoršího a z toho, že vše je ospravedlnitelné, jako např. „dosažení míru válkou“.
Vylíčení sugestivní atmosféry města, ve kterém vše utichlo a sebemenší šramot vyvolává strach z nového útoku. Dominique Mathieu dává nahlédnout do úzkostí a obav Íránců. Používá obraz učedníků na loďce v bouři a spícího Ježíše. Jejich obavy, když se domnívají, že Ježíš se o jejich situaci nezajímá a oni zůstali sami, opuštění. Kardinál prosí o modlitby, z nichž budou místní čerpat posilu, aby nepodlehli svodům zla, které zaplavuje strachem a paralyzuje.
Modlitby, o které prosí kardinál Mathieu, jsou tolik potřebné nejen pro Íránce, ale i pro všechny ostatní. Prosit o dar rozlišování a moudrosti při posuzování vyhrocené situace. Papež Lev XIV. naléhal opakovaně, podobně jako neúnavně činil i jeho předchůdce, na vyhlášení klidu zbraní, na dialog, na hledání mírového řešení. Na setkání s účastníky plenárního zasedání Sdružení organizací na pomoc východním církvím (ROACO) vyzval papež k ověření skutečných příčin konfliktů a odmítnutí „falešných příčin, které jsou výsledkem emocionálních simulací a rétoriky“, a opuštění logiky rozdělení a odplaty.
Výzva k odmítnutí falešných příčin je více než aktuální nejen pro místní bojovníky na sociálních sítích, ale pro celý západní svět, který často prezentuje Írán jako největšího sponzora terorismu, jako původce všech problémů na Blízkém východě a jako rozhodující příčinu tamější nestability a nepokojů. Démonizace zabraňuje hlubšímu vhledu jak do nitra íránské společnosti, tak i do složitosti vztahů v této části světa. Není pochyb o represivní povaze íránského režimu, který potírá politickou opozici a dokonce v některých případech sahá po trestu smrti. Tím se ale příliš neliší od spojence Západu, Saúdské Arábie, kde byl před pár týdny, po sedmi letech strávených ve vězení, popraven novinář a blogger Turki Džasír (Turki bin Abdulaziz al-Jasser) kvůli svým článkům o korupci v královské rodině a právech žen.
Izraelské obavy z íránských jaderných zbraní byly pochopitelné, věrohodnost současného akutního nebezpečí však zpochybňuje jednak fakt, že Netanjahu tuto mantru opakuje více než dvacet let, jednak tvrzení Mezinárodní agentury pro atomovou energii (MAAE), že až do 12. června Írán neporušil své závazky. V červnu agentura rozhodla, že nemůže ověřit všechny aspekty íránského jaderného programu, a proto došlo k porušení závazků. Usnesení však bylo přijato nejtěsnější většinou členů rady. Írán rovněž poukazuje na jaderné zbraně ve vlastnictví Izraele, což je obecně přijímáno jako fakt. Izrael přitom dlouhodobě odmítá podrobit svá jaderná zařízení inspekcím MAAE. V reakci na izraelský útok pak íránský parlament schválil zákon o pozastavení spolupráce s MAAE.
Objevily se proto důvodné pochybnosti, zda ohrožení Izraele je skutečně natolik bezprostřední, a to zvláště za situace, kdy útok se odehrál uprostřed diplomatických jednání probíhajících mezi USA a Íránem v Ománu. Komentátoři se proto ptali, zda je v popředí zájmu bezpečnost Izraele, či spíše snaha Netanjahua odvrátit pozornost od situace v Gaze a získat podporu od domácí opozice, která začala poukazovat na neúnosnost utrpení Gazanů. Útok na Írán opět všechny sešikoval na podporu premiéra. Každopádně výsledkem je další narušení důvěry Íránu a povzbuzení k tomu, aby se jadernou zbraň pokusili doopravdy získat.
Rovněž prohlášení Netanjahua, že jeho cílem je změna režimu v Íránu, pravděpodobně koresponduje s přáním mnoha samotných Íránců. Ke změně však nelze dospět nasazením izraelských bombardérů. Íránci nejsou zdaleka jednolitou společností, vzdělanější a liberálnější část společnosti strádá pod politickým útlakem. Zemi se kvůli sankcím ekonomicky nedaří. Romantické představy o návratu Pahlavího, které sdílejí někteří našinci při pohledu na íránské krásky v minisukních, rozhodně nekorespondují se vzpomínkami Íránců. Pahlavího režim byl mimo jiné spojen s korupcí, okázalým utrácením a brutální represí vůči opozici. A obdivované minisukně představovaly pro konzervativní, zbožný a chudý venkov zásadní další důkaz o morální zkaženosti režimu.
Každý nový konflikt, říká Bashar Warda, irácký chaldejský katolický arcibiskup, znovu otevírá staré rány. Blízký východ potřebuje uzdravení, a ne další konflikty. Potřebuje prostor, aby místní lidé mohli znovu dýchat, znovu věřit a znovu budovat. Připomíná, že křesťanské komunity zde mají také domov, a dodává, že „dnes je tato půda vysušená a popraskaná nejen žárem slunce, ale i ohněm násilí a strachu“.
Výkřiky, že na tyto režimy platí jen síla, a dokonce že Izrael za nás dělá špinavou práci, popírají dosavadní zkušenost z těchto konfliktů. USA se již několikrát spálily, ať šlo o působení v Afghánistánu nebo tažení v Iráku. Husajn byl sice odporný diktátor, ale nástupem Islámského státu si Iráčané rozhodně nepolepšili. A už vůbec není akceptovatelný argument špinavé práce, kterou by za nás měl dělat Izrael. Proč bychom měli dělat špinavou práci? Míru takto dosáhnout nelze. Papež Lev XIV. k tomu vzkazuje: „Je zarmucující vidět, že síla mezinárodního a humanitárního práva už zřejmě není závazná a je nahrazena domnělým právem vynucovat si svou vůli silou. To je nedůstojné člověka, hanebné pro lidstvo a pro představitele národů.“
Proboha!
SportWin » bavme se sportem|
Sport - Aktuálně.cz|