Sen, který jsme si dlouho jen šeptem vyprávěli, jsme si konečně splnili. Nešlo o nic velkého – jen o jízdu na koloběžkách známou lesní cestou. A přece v tom bylo všechno: vzpomínky, radost, vděčnost… a ten zvláštní okamžik, kdy si člověk uvědomí, že právě teď žije něco, co si dlouho přál.
Letos poprvé jsme si vzali s sebou na dovolenou koloběžky. Nemáme elektrické, ale na poctivý fyzický pohon. Já bych je do auta asi necpala, protože to nešlo nijak snadno, ale můj muž měl sen. Jeli jsme na týden do našeho rodného města a on snil o tom, jak spolu jedeme na koloběžkách po jedné důvěrně známé lesní cestě podél potoka. Koloběžky do auta po určitém úsilí narval.
První den dovolené jsme vyjeli jen tak lehce potrénovat a dopřáli jsme si pěkný plynulý sjezd z dlouhého kopce mezi zahrádkami. Druhý den jsme zajeli k vodní nádrži, k místu, kde se kdysi těžil kaolín a kam jsme se za dávných časů rádi chodívali koupat. Bílé podloží působilo světle modrou vodu a bílé stěny okolo vody vypadaly jako romantické skály z kovbojek, které se tehdy promítaly v kině. Po cestě jsme se zastavili u rybníka, v němž jsme se oba v raném dětství učili plavat. Na zpáteční cestě jsme ještě vešli do areálu židovského hřbitova a postáli ve vzpomínkách na časy, kdy jsme tam chodívali na rande.
Dnes jsme konečně vyjeli na vysněnou zamýšlenou trasu. Nechtěli jsme vyjížďku už dál odkládat. Jeli jsme tím zalesněným údolím podél potoka a bylo to přesně tak krásné, jak jsem si to představovala. Slunce prosvítalo korunami stromů, které vrhaly v horku úlevný stín. Potok úplně nezurčel, ale přece jen nějaká voda v něm ještě byla a vzduch vlhce voněl. Občas jsme potkávali cyklisty a rodiny s dětmi – čím víc jsme se vzdalovali od města, tím jich bylo méně.
V jedné zákrutě cesty můj muž, který jel první přede mnou, najednou zastavil. Počkal na mne, až ho dojedu, a povídá: „Víš, co je zvláštní? Mně se o téhle cestě několikrát zdálo. Snil jsem o tom, že tudy spolu pojedeme, a nebyl jsem si jistý, jestli se to fakt povede. Jestli se podaří naložit koloběžky do auta, jestli budeš chtít se mnou jet… a teď jsme tady. Jedeme spolu tím údolím, tou naší cestou a já si zkouším naplno uvědomit, že ten sen se právě děje.“ Zeptala jsem se ho, jestli se mu to zdá takové jako ve snu. Řekl, že jo, a rozjel se dál po cestě.
Odrazila jsem se taky, abych dodržela mírnou vzdálenost mezi námi, aby mi muž neujel moc daleko. Cesta právě mírně stoupala a nebyla zrovna rovná. Musela jsem zabrat. Uvnitř sebe jsem však cítila, jako by se mi nafoukl velký balón. Takový ten pocit okamžitého intenzivního štěstí. Teď, právě teď a tady žijeme svůj sen.
Podařilo se nám uskutečnit něco ze svých představ o náplni dovolené. Trvalo to nejspíš několik let, než jsme se k tomu dostali – a neptejte se proč. Vždyť je to taková vcelku jednoduchá záležitost, ale vždycky do toho něco přišlo. Buď jsme měli plné auto, nebo bylo bláto a vysněnou cestou by se dalo projet jen s obtížemi. Nebo jsme na svůj sen zapomněli. To se stane tak snadno, že člověk ani neví jak. Snít sny je krásné. Uskutečňovat je se mi zdá být ještě lepší.
Proboha!
Sport - Aktuálně.cz|
Vaření.cz|
In-lifestyle.cz|
Fajnstyl.cz|
Naše zahrada|
HN.cz|