Příběh Igora Klečky by mohl být inspirací pro mnoho dětí, kterým to ve škole takzvaně nejde. Na základce musel každý rok jezdit do lázní a ztrátu z měsíční absence pak doháněl půl roku. Na střední škole mu říkali, že z něj nikdy nic nebude a rozhodně se nemá hlásit na žádnou vysokou školu. Ty nakonec vystudoval dvě a v tom, co dělá – speciální pedagogice – je úspěšný. Rozhovor s ním přináší podcast Bez filtru.
Štředoškolákovi Igorovi vlastně na začátku nešel jen jeden předmět. Psaní na stroji. Mohl trénovat hodinu denně, a stejně nedokázal naplnit požadavky učitelky. Míval tak v žákovské samé pětky. Situaci zachraňoval tím, že se vypravil na školní den otevřených dveří, kde celý den – coby živá ukázka předmětu – psal na stroji. Obdržel jedničku za aktivitu a na vysvědčení pak čtyřku z milosti.
„Tím, že jsem měl z tohoto předmětu čtyřku, to ovlivnilo i výsledky v dalších předmětech. Měl jsem to třeba mezi dvojkou a trojkou, a tak jsem učiteli řekl: Stejně tam mám už jednu čtyřku, tak mi dejte tu trojku,“ vzpomíná. Postupně tak sklouzával a sklouzával, až měl nakonec na vysvědčení víc čtyřek než jiných známek.
Když o tom po tolika letech vypráví, je v jeho hlase znát pohnutí. Důvěrně poznal, co je to zažívat školní neúspěch a jaký to má na vás vliv.
Po střední zamířil na jazykovou školu. Druhý rok se mu pak podařilo se na vysokou školu dostat. Podle čeho si ji vybral? Vypráví, že nebyl žádný andílek a pohyboval se v partě lidí, která tehdy i experimentovala s drogami. Byly takzvaně divoké devadesátky. Sám do závislosti nikdy nespadl, zachránil ho jakýsi vnitřní blok. „V té době ale už začínala existovat K-centra, znali jsme osobně ty lidi, kteří za námi chodili. Dovedl jsem si představit, že taková práce, kde bych pomáhal druhým, lidem jako moji kamarádi, by mě bavila.“ Živit se takzvaně rukama kvůli zdraví nemohl.
V Brně začal studovat sociální práci a na škole si ho jako šikovného všimli. Už tehdy získal na univerzitě malý úvazek. Začal pro školu, resp. její studenty, pořádat zážitkové programy.
Igor říká, že druhou vysokou by patrně nestudoval, kdyby to nepotřeboval v zaměstnání. Nastoupil do speciálního pedagogického centra, kam na zhruba jedno, až dvouměsíční pobyty jezdili žáci, kteří měli ve škole výchovné problémy. K práci potřeboval speciální pedagogiku. Vystudoval tedy ještě ji. Kromě toho si doplnil terapeutický výcvik a aktuálně prochází druhým.
Dětem lidově řečeno v polepšovně pomáhal deset let. Pak i kvůli vlastní rodině změnil působiště – a dnes se věnuje žákům na základní škole.
Poznal desítky, stovky dětí se složitými osudy. Řešil dětskou agresivitu, problémy v kolektivech, hendikepy. Říká, že se vždy snaží za každým „zlobením“ vystopovat příčiny a vidět konkrétní příběh. „Často si říkám, že kdybych já vyrůstal s takovou zátěží jako ty děti, fungoval bych ještě hůř,“ komentuje.
Zmiňuje, že některé rány na dětské duši zůstanou v podobě jizev napořád. Že svá malá traumata a stíny v srdci mohou mít i děti z takzvaně fungujících a zdánlivě bezproblémových rodin. Důležité podle něj ale je, aby děti se zraněními nejrůznějšího druhu dostaly nějakou kompenzaci. Aby našly něco, v čem jsou dobré. Aby zažívaly úspěch nebo přijetí od kamarádů. A tím si dokázaly naplnit svou pomyslnou nádrž pozitivních vjemů.
V závěrečné části rozhovoru Igor mluví o své rodině. Je otcem čtyř dětí, a tak je pro něj důležité, že mu práce ve školství dovoluje trávit se svými dětmi nejen víkendy a večery, ale i část odpoledne. „Když vidím lidi, jak se někdy v autech vrací z práce v Brně třeba v pět nebo v šest večer, říkám si, že tak bych to nechtěl.“ Kromě toho se snaží s každým ze svých dětí prožít něco jen sám ve dvojici. A můžou to být třeba výšlapy na kopec, které jsou na hranici dětských sil. „Třeba u nejstarší dcery jsem viděl, že když to zvládla, žila pak z toho půl roku,“ vypráví o společném putování na Lysou horu.
Naopak za stinnou stránku práce ve školství můžeme označit odměňování. Pro šestičlennou rodinu žijící z jednoho platu to znamená třeba to, že musí velmi vážit, kam se vypravit na dovolenou.
První část rozhovoru je volně dostupná ve všech podcastových aplikacích .
Ptala se: Lucie Kučerová