Pavlíno, výstava v Central Gallery mapuje téměř celý životní příběh Jana Saudka. Jak jste se cítila, když jste ji připravovala?
Výstava v Central Gallery je jistě za posledních deset let ta největší, kterou jsme připravovali, takže jsem nad Janovými fotografiemi seděla hodně intenzivně. Žiji v jejich blízkosti už přes dvacet let, ale tentokrát to bylo jiné minimálně ze dvou důvodů. Jednak jsem si prošla sama nějakým vývojem, což jistě souvisí s věkem a náhledem na život. A pak výstava je Janovým devadesátinám. A ačkoli si můžeme říkat, že se sejdeme na další veliké výstavě k Janově stovce, jestli u toho bude i on, tak nad tím visí veliký otazník. I proto jsem cítila velikou zodpovědnost, zodpovědnost týkající se možného konce. Vždycky jsem se snažila návštěvníkům výstav zprostředkovat skladbou fotek určitý příběh, tentokrát je navíc rozdělen do jednotlivých kapitol podle dispozic galerie, kdy má každá místnost své téma a svůj mikropříběh, který v celku dává dohromady celou knihy. Stejně tak je ale každá jedna fotografie svým uceleným příběhem, příběhem, který může být pro každého, kdo se dívá, jiný – protože odráží i to, co jsme každý prožili a prožíváme. Všechny zkušenosti a zážitky se v tom zrcadlí.
Byla jste kurátorkou výstavy, ale zároveň partnerkou autora. Bylo těžké najít rovnováhu mezi profesní objektivitou a osobním vztahem?
Už při studiu žurnalistiky nás učili, že objektivita neexistuje. Protože už výběr tématu, v tomto případě fotografie, je čistě subjektivní. A pokud tohle platí pro novinařinu, v umění to to samé krát aspoň deset,. Umění je totiž jakékoli, ale jistě ne objektivní.
Co podle vás Jana nejlépe vystihuje? Dá se jeho život shrnout jedním snímkem nebo jednou větou?
Jedním slovem? Napadá mě Život. A nemám na mysli jen stejnojmennou fotografie, která je asi tou nejznámější z jeho díla. Janova tvorba skutečně dokresluje to, čím v tom kterém období žil. A pokud bych měla další dvě slova, pak je to ta pověstná Lidská rodina. Koncept inspirovaný výstavou, katalogem Edwarda Steichena The Family of Man. Nejen fotografie z raného Janova období do toho zapadají. Lidská rodina jsou i výjevy z devadesátých let, kdy už kolem něj nebyly malé děti, ale otevřela se mu naprostá svoboda tvorby neomezovaná represivním režimem. Ano, pro někoho jsou ty fotografie až moc odvážné, explicitní, divoké, sprosté, nahaté. I to je ale život. Život se vším všudy.
Jak probíhalo vybírání fotografií? Měla jste svobodu ve výběru, nebo do toho Jan výrazně zasahoval?
Přesně takovou svobodu jakou Jan žil po roce 89, takovou jsem měla já při výběru fotografií pro výstavu.
Výstava ukazuje nejen slavné snímky, ale i méně známé práce. Čím jste chtěla návštěvníky překvapit?
Myslím, že jsem v žádné fázi přípravy necítila potřebu někoho překvapit. Jistě to nebyl prvotní impulz k výběru dosud nevystavených fotografií. Kdyby totiž nedokázaly vyprávět ten příběh, prostě by na výstavě nebyly. Janovo dílo je tak obsáhlé, že je vždy z čeho vybírat. Věděla jsem, že lidé, kteří na výstavu přijdou, očekávají ty nejznámější fotografie, ale v tak velkorysém prostoru, jako je Central Gallery, zbývá ještě velký prostor i pro ty méně známé, nebo ty nikdy neviděné.
Na co by se měl návštěvník výstavy určitě zaměřit, co by si podle vás neměl nechat ujít?
Jak vždycky říká, že se o fotografiích nemá moc mluvit, že si má každý dovolit nechat je na něj působit… Možná by tedy každý měl přijít s touhou objevovat, hrát si a hledat všechny ty ukryté symboly, zastavit se a nechat svému příběhu dost času, aby se mohl rozvinout.
Jaká byla reakce samotného Jana Saudka na hotovou výstavu? Je známý tím, že se nebojí říct svůj názor.
Jan je vždycky velkým kritikem, ale zároveň mi dal důvěru. Snad nebude znít moc nabubřele, když řeknu, že jsem ho nezklamala. Aspoň doufám, protože žádná výtka po vernisáži nepřišla.
Připravujete divadelní představení o Janu Saudkovi. Můžete prozradit, jaké bude? Bude spíše intimní výpovědí, nebo biografií?
Nedokážu přesně odpovědět, protože výsledek hodně ovlivní právě režiséra. Ráda bych reflektovala z velké části Janovu tvorbu, víc než osobní život, i když bez toho se to neobejde, protože jedno jde s druhým ruku v ruce. Vztahy se ženami jsem neodmyslitelnou součástí života i díla.
Každopádně bych byla ráda, aby nevznikla oslavná óda na Jana Saudka. On toho během života taky dost zpackal, některým lidem jistě ublížil, spoustu traumat si on sám nese v sobě – a jistě i to mělo značný vliv na jeho focení i chování se k lidem ve své blízkosti.
Bude to tedy hodně jiné než film Fotograf?
Věřím, že ano.
Co vás při psaní nejvíce překvapilo nebo zasáhlo?
Psát je něco jiného než jen žít všední dny. Při psaní si dovolíte ten luxus dostatku času si analyzovat všechna ta chování, hledáte souvislosti, přemýšlíte si, co mohlo být na začátku všeho, uvědomíte si, na jakých křižovatkách kdy kdo stojí.
Stojíte za rozsáhlým projektem, jste matkou, autorkou, partnerkou. Kde čerpáte energii a motivaci?
Nejspolehlivěji mi zabírají les a voda, dlouhé cesty v horách, ideálně v místech, kde nepotkávám moc lidí, a pak studená voda. Nebo v létě plavání. Prostě být spojená se zemí. A sama. Energií i motivací jsou mi samozřejmě i děti a vztah s Janem jako takový, ale je dobré občas vypnout. Nebo možná zapnout. A pak musím zmínit terapie, které vnímám jako naprostou samozřejmost života.
Když na výstavě vidíte Janovy fotografie žen, modelky i múzy – vnímáte je jako jeho osobní výpověď o ženách obecně, nebo spíše jako výsek jeho světa?
Řekla bych, že je to jistě to druhé s přesahem do toho prvního. Subjektivita výpovědi je, myslím, neoddiskutovatelná. Stejně tak se ale Janovy fotografie jistě staly i obecnou výpovědí o ženách.
Vedete charitativní projekt Be Charity. Čemu se aktuálně nejvíc věnujete?
O Be Charity bych mohla mluvit hodiny… Kromě toho, že podporujeme specializovaná nemocniční zařízení tím, že kupujeme unikátní přístroje nebo financujeme inovativní precedentální operace, nebo že podporujeme zaměstnávání dospělých s mentálním či kombinovaným postižením ve Středočeském kraji, je velkou kapitolou pomoc konkrétním dětem s handicapem – nejčastěji s dětskou mozkovou obrnou, s autoimunitním onemocněním, s vrozenými vadami srdce nebo po těžkých úrazech či po onkologickém onemocnění s následky na pohybovém aparátu. Právě k dětem mám v rámci nadačního fondu osobně velmi blízko.
Spojujete často umění a charitu – plánujete třeba propojit výstavu s charitativní aukcí nebo jinou aktivitou na podporu Be Charity?
Výstavu v Central Gallery s Be Charity propojovat nebudu. Na jaře jsme s Janem založili jeho nadaci, a tak je načase se začít věnovat té. Nadace by měla podporovat audiovizuální umění od fotografie přes hudbu a divadlo až po film. Každopádně v minulých letech jsme s Janem věnovali několik děl do dražeb pro gala večeře Be Charity, společně jsme nafotili kalendář významných lékařů s osobnostmi veřejného života.
Vnímáte nějaký průnik mezi vaší prací v oblasti kultury a dobročinnosti? Co mají tyto dvě oblasti společné?
To je pro mě dost zásadní otázka. Dobročinnost se totiž může týkat jakékoli oblasti našich životů. Pro mě jsou to nejčastěji právě kultura nebo nemocné děti – a často přemýšlím, jestli si jedno či druhé nezaslouží podporu víc. Odpověď na to nejspíš neexistuje, protože každá ta strana má svou důležitost a podstatu. Oboje je důležité pro kultivaci člověka, lidskosti.
Proč by si podle vás měly čtenářky magazínu Žena-in.cz výstavu Jana Saudka nenechat ujít?
Protože to pro ně může být úžasně obohacující čas – a je jedno, jestli ho budou vnímat jako zábavu nebo terapii (smích).
Co byste popřála každé ženě, která hledá vlastní cestu – ať už v umění, rodině, nebo v pomoci ostatním?
Každé takové bych přála, aby nerezignovala. Aby vždycky sebrala sílu a šla dál. Ne vždy to je jednoduché, ale ta cesta se vyplatí.
Zdroj fotografií: Central Gallery
Související články
Techsvět|
Techzpravy.cz|
KINOTIP2.cz|
Fajnstyl.cz|
Naše zahrada|
Epeníze|
Plné zdraví|
Náš dům|
FAJNTIP.cz|