„Měli by se s Ruskem domluvit. Rusko je velmoc, oni ne…“ Možná nejdůležitější věta směrem k Ukrajině, která padla z úst amerického prezidenta Donalda Trumpa po aljašském summitu s ruským lídrem Vladimirem Putinem, který byl více pokračováním přízračné reality show než skutečným jednáním o míru.
Trump i Putin dostali, co potřebovali: pozornost světových médií. Putin navíc satisfakci a legitimizaci své politiky zároveň. Na příště se považuje za normální, aby člověk, který napadl suverénní zemi a přes tři roky proti ní vede ničivou válku, která stála život stovky tisíc lidí, dostával nejvyšší pocty světového státníka.
Ba co víc, aby jeho územní požadavky byly považovány za legitimní mírovou nabídku, dobrým vstupem do jednání. Napříště tedy bude možné vzít si území někoho jiného jen tak, pouze proto, že jeden je velmoc a druhý není nic.
Tak to prostě v pozdně moderním světě chodí, jako by se dějiny obloukem vracely o stovky, ba tisíce let zpátky, a všechna pravidla a mezinárodní závazky najednou vyprchaly, neboť teď rozhoduje jedna jediná vůle.

Text publikujeme na základě spolupráce s nezávislým týdeníkem Přítomnost
Autorem textu je Petr Fischer, šéfredaktor Přítomnosti. Titulek a mezititulky jsou redakční.
Všichni jsme tu velikáni
Trump s Putinem ustavují nový světový řád mocných, po němž volají ruští politici a propagandisté už řadu let jako po záchraně Ruska, ale i světa vůbec.
Putin se s Trumpem dohodne vždy po svém, a americký prezident to ve svém mediálním bláznovství ještě považuje za výhru, za ocenění svých mimořádných vyjednávacích schopností, ocenění sebe sama.
Máme si opravdu zvyknout na to, že svět bude dál v rukou několika více či méně pomatených egomaniakálních myslí, které budou zneužívat moc všemožným vyděračským a jinak násilným způsobem, a ještě za to budou žádat ocenění a veřejný potlesk světové veřejnosti?
Ostatně stejně jako Putin jeho velikost a mimořádnost oceňují i další velcí mocní muži tohoto světa. Vždyť čínský prezident Si Ťin-pching, pochlubil se Trump, americkému prezidentovi slíbil, že dokud on bude prezidentem, Čína nenapadne, tedy nezabere Tchaj-wan.
Trump se na to může spolehnout. Krásný nový svět velkých lídrů, kteří se navzájem respektují, a proto vždy dohodnou. Podobají se sobě svou velikou mocí, všichni Velikáni – v tom jsou si rovni, jsou stejní.
Na summitu na Aljašce dosáhla trumpovská MAGA fraška, vytvářející dojem mocenské vznešené výjimečnosti až starořímského typu (Caesar, ne Ježíš), svého dosavadního vrcholu. Smát se jí nelze jenom proto, že ve hře jsou další potenciální oběti ničivé války, kterou je potřeba zastavit. Ale – za každou cenu?
Je každá cena přijatelná? A platí to i teď, když je jasné, že touto cenou má být znovuzrození bezohledného ruského impéria, jeho respektování a uctivé přijetí na světové scéně, čemuž Trump dává zelenou?
Máme si opravdu zvyknout na to, že svět bude dál v rukou několika více či méně pomatených egomaniakálních myslí, které budou zneužívat moc všemožným vyděračským a jinak násilným způsobem, a ještě za to budou žádat ocenění a veřejný potlesk světové veřejnosti? Bad guys se jako zázrakem najednou stanou good guys, a to právě proto, že jsou bad guys?
Platí-li Trumpovo mimovolně vyslovené východisko „My jsme velmoc, vy ne“, dostane se země jako je Česko snadno do neřešitelné pozice někoho, kdo vyvažuje na všechny mocenské strany.
Je-li toto reálpolitika počátku 21. století, jak naznačují některé postavy české veřejné debaty o zahraniční politice, od Jana Zahradila po Lubomíra Zaorálka, je otázka, jak se takovému novému světu Moci vůbec přizpůsobovat. Jak v něm aktivně nejen přežít, ale také svobodně a naplno žít.
Iluze suverénních států
Platí-li Trumpovo mimovolně vyslovené východisko „My jsme velmoc, vy ne“, dostane se země jako je Česko snadno do neřešitelné pozice někoho, kdo vyvažuje na všechny mocenské strany.
Právě to radí čeští zastánci nové reálpolitiky jako jedinou cestu. Konec idealismu havlovského typu, neboť nemá s realitou nic společného, protože je bez poválečných pravidel světového řádu nelze efektivně prosazovat.
Dokud většina evropských politiků, včetně těch českých nepochopí, že „velmoc Evropa“ je daleko bezpečnější cesta než desítky samostatných reálpolitik iluzivně svobodných suverénních nacionalisticky formovaných států, nic podstatného se nezmění.
Ale je právě toto ona „suverénní politika“, o níž blouzní nejen vlastenci všemocných nacionalismů? Není právě tato čistá závislost na Moci a jejích rozmarech naopak jen novou závislostí, naprostou nesamostatností, navíc založenou na biologicky fungující dvojici akce a reakce?
Žijeme-li opravdu v éře nového kolonialismu (jak naznačuje mediální divadlo Mocných), který se většinově prosazuje budováním virtuálního informačního impéria, globální koncentrací velkých peněz a vzácných zdrojů, pak je jedinou suverénní politikou stát se velmocí a být na jevišti s ostatními.
Evropa v tomto restaurovaném koncertě velmocí, smějí se zastánci trumpismu a nové reálpolitiky, hraje druhé, možná čtvrté housle. Neříkají ale – proč? Protože reálpolitická vlna ze strachu ze ztráty vlastní domácí významnosti systematicky atakuje možnost, aby se ze čtvrtých houslí staly třeba i první.
Je pozoruhodné, že si potřebu posílení Evropy uvědomuje dnes nejvíce Ukrajina, která vtahuje Evropany všemi prostředky do hry o mír, jak aktuálně dokládá společná cesta prezidenta Zelenského a evropských lídrů do Bílého domu.
Dokud většina evropských politiků, včetně těch českých nepochopí, že „velmoc Evropa“ je daleko bezpečnější cesta než desítky samostatných reálpolitik iluzivně svobodných suverénních nacionalisticky formovaných států, nic podstatného se nezmění. A i Evropané budou stále častěji poslouchat věty typu „Dohodněte se s Ruskem, oni jsou velmoc, vy ne“.