Co vede zdravotní sestry a lékaře k tomu, aby zradili své poslání a začali hrát hrátky na Boha? Odhalíme psychologický zlom, kdy se péče promění v posedlost mocí a kontrolou nad životem a smrtí.
„Andělé smrti“ – tak se jim říká v kriminalistice. Zdravotníci, kteří své postavení zneužili k vraždám. Jejich motivy se liší: moc, pocit božství, zvrácená empatie nebo čistý sadismus. Ale spojuje je jedno – zneužití důvěry.
Představme si sedm takových případů. Sedm lidí, kteří překročili hranici mezi léčbou a likvidací.
Harold Shipman – doktor, který „šetřil“ bolest
Anglie, 1970–1998. Praktický lékař Harold Shipman působil v menším městě Hyde, kde si vybudoval pověst laskavého, klidného muže. Jeho pacienti byli převážně starší ženy – a umíraly příliš často.
Shipman používal smrtící dávky morfia, které podával jako lék proti bolesti. Jeho vraždy zůstaly neodhaleny celé roky, protože úmrtí vypadala jako přirozená.
Teprve po podezření kolegyně a forenzním přezkoumání vyšlo najevo, že zabil více než 200 pacientů – stal se tak jedním z největších sériových vrahů moderní historie.
Psychologové ho označují za klasického narcistického manipulátora – muže, který potřeboval mít kontrolu až do konce. Věřil, že rozhoduje o tom, kdy má život skončit.

Niels Högel – německý „anděl smrti“
Německý zdravotník Niels Högel přiznal, že zabíjel pacienty, aby si mohl užít jejich záchranu. Vstřikoval jim léky, které způsobovaly zástavu srdce – a poté je „hrdinsky“ oživoval.
Jenže často selhal. Odhaduje se, že jeho oběti se počítají na stovky. Högelův motiv byl patologický: chtěl být v centru pozornosti, chtěl obdiv, chtěl být vnímán jako zachránce.
Jeho případ odhalil systémové selhání: opakované podezřelé úmrtí se roky tutlala mezi odděleními. Strach z poškození reputace nemocnic umožnil vrahovi pokračovat.

Charles Cullen – smrt v amerických nemocnicích
Charles Cullen, ošetřovatel z USA, přiznal, že během šestnácti let zabil až 40 pacientů, skutečný počet však může být více než 300. Podával smrtící dávky inzulinu a digoxinu, často zcela náhodným pacientům.
Cullen tvrdil, že „šetřil utrpení“, ale realita ukázala spíš depresivní poruchu a hluboké pocity bezmoci, které se proměnily v destruktivní kontrolu. Pracoval v 9 nemocnicích a po každém podezření prostě změnil zaměstnání.
Jeho případ se stal základem knihy a filmu The Good Nurse, který zobrazuje nejen jeho patologii, ale i systémovou slepotu zdravotnického prostředí.

Roger Andermatt – pečovatel, který se bál utrpení víc než jeho oběti
Švýcarský ošetřovatel Roger Andermatt byl v devadesátých letech považován za vzorného pracovníka domova pro seniory. Byl klidný, ochotný, oblíbený mezi pacienty i kolegy. Jenže za jeho empatií se skrývala nepochopitelná hranice: zabil nejméně 22 lidí, převážně starších pacientů, které měl chránit.
Andermatt tvrdil, že chtěl jejich utrpení „ukončit“. Jenže soudní vyšetřování odhalilo, že mnozí z nich nebyli v bezprostředním ohrožení života. Jeho činy byly směsicí falešného soucitu, osobní vyčerpanosti a patologické potřeby kontroly.
Psychologové ho popsali jako depresivního altruistu – člověka, který v touze pomáhat ztratil schopnost vnímat hranici mezi pomocí a zabitím.
Jeho případ se stal symbolem temné strany zdravotní péče ve Švýcarsku a dodnes se používá jako modelový příklad pro školení zdravotnického personálu.

Genene Jones – dětská sestra z pekla
Texaská zdravotní sestra Genene Jones pracovala na dětském oddělení v 80. letech. Zemřelo tam nezvykle mnoho dětí. Později se zjistilo, že je zabíjela injekcemi s lidokainem a sukcinylcholinem – léky, které způsobují zástavu dechu.
Její motiv byl podobný jako u Högela: chtěla být zachránkyní. Vytvářela krize, aby mohla „zázračně“ zasáhnout. Psychiatři popsali Jones jako emočně nestabilní osobnost s hysterickými rysy – její potřeba uznání byla tak silná, že riskovala životy dětí, aby se cítila důležitá.

Lucia de Berk – temný stín medicíny, který se ukázal jinak
Nizozemská sestra Lucia de Berk byla v roce 2003 odsouzena za vraždu sedmi pacientů. Média ji označila za „největší sériovou vražedkyni Evropy“. Jenže po letech se ukázalo, že šlo o justiční omyl. Statistiky, které spojovaly její směny s úmrtími, byly chybné.
Její případ je důkazem, jak tenká je hranice mezi podezřením a pravdou. Psychologové upozorňují, že lov na „anděly smrti“ může vést i k tragickému zničení života nevinných, pokud chybí objektivní důkazy.

Michael Swango – doktor, který se vyžíval v smrti
Americký lékař Michael Swango byl obdivovaný student medicíny – a zároveň fascinovaný smrtí. Jeho spolužáci si všimli, že při pitvách působí neobvykle nadšeně. Později, jako praktikující lékař, podával pacientům jed nebo nebezpečné dávky léků. Když ho začali podezírat, odešel – a vraždy pokračovaly i v jiných státech. Když ho konečně zadrželi, našli u něj detailní zápisky o otravách.
Swango je typickým případem sadistického psychopata s vysokou inteligencí – schopného vést dvojí život, působit charismaticky a zároveň chladnokrevně zabíjet.

Co je spojuje: pocit božství
Ačkoliv jejich motivy na první pohled vypadají odlišně, všichni sdíleli jeden vzorec: potřebu moci nad životem a smrtí. Někteří ji maskovali „milosrdenstvím“, jiní ji prožívali jako euforii.
Psychologové rozlišují dva hlavní typy:
„Zachránce“ (Högel, Jones) – vytváří nebezpečí, aby mohl hrdinsky zasáhnout.
„Sudí“ (Shipman, Cullen, Swango) – rozhoduje, kdo si zaslouží žít.
V obou případech jde o deformaci empatie: schopnost cítit bolest druhých se obrací dovnitř, stává se nástrojem ega.
Když systém selže
Tyto případy ukázaly, že největším spojencem vraha může být instituce, která mlčí. Nemocnice, které si nechtěly přiznat problém, ho jednoduše „předaly dál“. Strach z reputační škody, nedostatečná kontrola a slepá víra ve „vlastní lidi“ vytvořily prostředí, kde se vrazi mohli pohybovat roky.
Od 90. let se proto ve většině západních zemí zavedly nové postupy:
elektronická kontrola přístupu k lékům,
sledování statistik úmrtí,
povinnost hlášení „neobvyklých událostí“.
Christie, Shipman i Cullen zanechali po sobě nejen oběti, ale i přelom v myšlení o bezpečí pacientů.
Temná stránka péče
Vraždy v bílém plášti jsou děsivé právě proto, že bourají naši základní jistotu – že nemocnice je bezpečné místo. Ukazují, jak snadno se může péče změnit v posedlost a jak tenká je hranice mezi zachráncem a katem.
Pro psychologii zločinu je to fascinující paradox: stejné vlastnosti, které dělají dobrého lékaře – rozhodnost, kontrolu, moc – se mohou stát nástrojem zla, pokud z nich zmizí empatie.
A právě proto jsou „andělé smrti“ tím nejneklidnějším typem vrahů. Nepůsobí jako monstra. Jen jako lidé, kteří se rozhodli hrát si na Boha.
---
Zdroje: BBC.com, The Guardian, Crime and Incestigarion, Murderpedia, Psychology Today