Bylo jednou jedno malé království, v němž se rozprostíraly široké vinohrady, na kopcích se třpytilo slunce a dole v údolí zurčela čistá řeka. Lidé tam žili v radosti a klidu, neboť půda byla úrodná, víno sladké a ryby v řece hojné. Jen jedno místo mělo temnější pověst: starý les za vinohrady, který střežil moudrý, ale přísný hajný.
Ten les byl totiž domovem bytostí, o kterých se vyprávěly jen šeptem. Říkalo se, že tam bloudí duše, po nocích se ozývá křik sov a že se tam občas objeví i samotný čert. Hajný se nikdy nebál, ale lidem radil: „Chcete-li mít klidný spánek, nechoďte tam po setmění.“
V královském paláci vyrůstala princezna Terezka. Nebyla to princezna rozmazlená – spíš zvědavá. Měla ráda obyčejné věci: motýly, šumění vody, a ze všeho nejvíc svoji mourovatou kočku jménem Zora. Ta s ní chodila všude, dokonce i na procházky po vinohradech, kde se válela ve stínu vinné révy.
Jednoho dne přišel do království potulný kejklíř. Měl s sebou zvláštní poklad – zlatý míč, který se třpytil tak, že odrážel celé slunce. „Tento míč,“ chlubil se kejklíř, „patří tomu, kdo dokáže vyslovit tři čistá přání bez lži a závisti.“ Král se zamračil: „Takové věci bývají nebezpečné. Ulož ho do truhly, než se rozhodneme, co s ním.“
Ale Terezka byla zvědavá. V noci se vyplížila do síně, kde míč ležel, a sotva se jej dotkla, ozvalo se tiché zacinkání, jako když se rozprsknou bublinky v poháru šampaňského. Míč jí vklouzl do rukou a dívka ucítila zvláštní teplo. Zora, její kočka, přístě pozorně sledovala.
„Přála bych si,“ zašeptala Terezka, „abych věděla, co se skrývá v lese, kam nás hajný nepouští.“ A míč se roztočil. Dívka i s kočkou se ocitly na mýtině, kde stál starý dům porostlý mechem.
Uvnitř domu seděl čert. Nebyl ale tak strašný, jak se o něm povídalo – měl sice rohy a ocas, ale oči mu svítily smutkem. Na stole před ním stál kouzelný hrneček, který neustále přetékal kaší. Čert ji marně vyhazoval z okna, ale hrneček nikdy nepřestal vařit.
„Proč jsi tak nešťastný?“ zeptala se Terezka odvážně.
Čert se zamračil. „Dostal jsem kdysi tento hrneček od jedné čarodějnice. Ale neumím říci kouzelné slovo, aby se zastavil. Kaše mě už dávno omrzela, nikdo sem nechce přijít, a já tu sedím sám.“
Terezce ho bylo líto. „Možná ti mohu pomoci. Dej mi hrneček a já najdu to slovo.“ Čert si povzdechl, ale souhlasil. Na oplátku jí uvázal kolem ruky červenou stužku. „Ta tě ochrání, dokud hledáš pravdu,“ řekl.
Princezna s kočkou a hrnečkem se vydaly zpět k řece. Cestou potkaly hajného, který si všiml stužky. „Dítě moje,“ pravil, „to není jen ozdoba. Čert ti svěřil úkol, který není lehký. Ale pamatuj – pravé kouzelné slovo není v knihách, je v srdci.“
U řeky se Terezka posadila a přemýšlela. Hrneček bublal a bublal, až se kaše rozlévala do vody. A v té chvíli ji napadlo jediné slovo: „Dost!“
A stalo se. Hrneček se utišil, kaše přestala vytékat a hladina řeky se znovu projasnila. Kočka Zora vyskočila na klín princezny a spokojeně zamňoukala.
Když se vrátily k čertovi, oči se mu rozzářily radostí. „Ty jsi to dokázala!“ vykřikl a jeho smutek zmizel. Hrneček se proměnil v obyčejný hliněný džbánek a čert se mohl svobodně vydat na cestu – tentokrát už mezi lidi, ne v osamění.
A co zlatý míč? Terezka si uvědomila, že ještě zbývají dvě přání. „Přeji si,“ řekla, „aby lidé v našem království měli vždy dostatek jídla a pití.“ Míč se znovu zatřpytil a vinohrady se toho roku urodily víc než kdy jindy.
Na poslední přání se zamyslela dlouho. A pak se podívala na svou kočku, která jí věrně seděla u nohou. „Přeji si,“ usmála se, „aby radost a přátelství nikdy nezmizely z tohoto světa.“
Slunce na obloze zazářilo ještě jasněji a nad vinohrady se rozlila vůně, která lidem připomínala šťastné chvíle. Zlatý míč se pomalu rozplynul do tisíců drobných bublinek světla, které stoupaly k nebi.
Od té doby se říkalo, že v království princezny Terezky nikdy nebyla nouze o úrodu, řeka zůstala čistá a lidé si vyprávěli historky o kočce, čertovi a kouzelném hrnečku. A když někdo našel na cestě červenou stužku, věděl, že to je znamení odvahy a laskavého srdce.
A tak se v tom království žilo šťastně, a kdo nevěří, může se jít projít vinohradem při západu slunce – tam prý ještě dnes po listech vinné révy tiše poskakují zlaté jiskřičky míče, který zmizel.
Cingilingibom... A zazvonil zvonec a pohádky nebyl konec...