Když jsem poprvé vstoupil do gotické katedrály, nevěděl jsem, jestli mám plakat nebo se poklonit. Nebylo to jen o architektuře – bylo to, jako by na mě mluvilo samo nebe. Gotické chrámy nejsou památky. Jsou to kázání v kameni, zpěvy ve skle, výkřiky po věčnosti. A i když neřeknou jediné slovo, člověk odchází s tichým amen v srdci.
Katedrály víc křičí, než hovoří. Jsou to zázraky ze skla a kamene. Pokud se proti nim záměrně neobrníš, je těžké odolat jejich poselství.
Přes jejich okna, věže, klenby, vesla, růžice, chrliče, labyrinty, oltáře a fasády, tyto gotičtí obři kážou o Kristovi beze slov. Katedrály jsou materiálním vyjádřením nebe. Jsou to místa tajemna, kde se nebe dotýká Země. Původ a inspirace těchto obrů očividně pochází z nebe. Není těžké to vidět, těžké je to nevidět.
Abychom je pochopili, musíme se vžít do středověkého myšlení a uvědomit si moc symbolů. My, moderní lidé máme rádi jasné a přímé myšlení, a proto jsou pro nás katedrály většinou jen kusem kamenné džungle. Byly totiž postaveny lidmi, pro které celý svět – zvířata, planety, jezera a oblaky – byly symbolickým vyjádřením duchovního vesmíru.
Všechno v katedrále má hovořit o naší malosti a Boží velikosti. V období nezájmu o víru, pro nás mohou katedrály udělat to, co vždycky dělaly pro ty, kteří mají otevřené srdce: vyrušit nás a vyprodukovat touhu po Bohu (podle Pascala jsou to první dva kroky k efektivní evangelizaci).
Takhle to dělají tato trojčata ve Francii:
Létající oblouky v Paříži Chrám Matky Boží, který inspiroval příběh o hrbáči Quasimodovi je dnes nejznámější katedrálou na světě. Požár, který ji před pár roky zachvátil, Evropanům zlomil srdce. Lidé tehdy klečeli na náměstí, plakali a zdvihali ruce k nebi. Někteří říkali, že katedrála byla duší celého národa.
Když hoří katedrála, něco v nás hoří také. Je to plamínek zlomenosti, protože krása je z Boha. Má se tam setkat s Bohem a potom se vrátit spět do hlučného světa a svítit.
Stavbu podepírají slavné létající oblouky, které se podobají na vesla. Katedrály tak připomínají loď. Církev je Noemova archa, která se plaví historií. Ač se svět mění, Bůh zůstává.
Labyrint v Chartes Katedrála v Chartes je nejvýznamnější mariánskou svatyní ve Francii. Má obrovské rozměry, (délka 130 metrů, šířka 32, výška 37 metrů, rozpětí kleneb 16m), a působí tíživě a mohutně. Je to nepohnutelná, prakticky věčná stavba. Obsahuje tuniku, kterou měla oblečenou Marie při narození Ježíše (jiné zdroje říkají, že ji měla oblečenou při přijetí zprávy o narození Ježíše od anděla Gabriela).
Některé katedrály byly zkonstruovány tak, aby shora připomínaly Mariino tělo: symbol bezpečí a narození. Protestanti tímto faktem nemusí být vyrušeni. Jde tu o uvědomění si úlohy Marie v dějinách spásy. Vždyť v jejím těle se vyvíjel Kristus, Syn živého Boha. Tmavé záhadné místo připomíná dělohu, ve které sám Kristus přebýval před tím, než se narodil. Katedrála má být místem nového narození. Máš vyjít jiný, než do ní vejdeš.
Labyrint je známou součástí středověkých katedrál (mnohé z nich však byly zničeny). Symbolizuje dlouhou cestu ke spasení a vyrytý bývá přímo na studené podlaze. Na rozdíl od bludiště je v labyrintu jen jedna správná cesta do středu. K Ježíšovi vede milión cest, ale k Bohu jen jedna – skrze Jeho Syna.
Labyrint je umístěn ve spodní třetině katedrály. Z ptačí perspektivy je to přesně tam, kde by Marie měla svůj klín. Architekti tak nádherně zkonstruovali význam labyrintu: Bůh stávající se člověkem je věčná záhada, mystérium, tajemství.
Tunel v Remeši Na rozdíl od Chartes katedrála v Remeši nepůsobí dojmem tíhy, ale lehkosti. V 11-19.století sloužila na korunovaci králů a je známá tím, že je v ní víc než 2300 soch. Někteří ji považují za vrchol gotické architektury ve světě.
Vstupní brána do katedrály připomíná hluboký a mohutný tunel. Tak, jako je zvykem, i tato má tři vchody (symbol trojice) které vedou ze světla do tmy. Katedrály jsou vevnitř tmavé a tiché a světlo do nich proniká jen přes okenní růžice, které jsou tady jedny z nejkrásnějších na světě. Připomínají nám tak, že hřích je tmavý a potřebuje očistění, takže světlo. Vevnitř je ticho. Problémy světa zůstávají nepodstatné. Mnozí mluví o pocitu pokoje, které tyto katedrály vyzařují.
Při mohutném vchodu je množství soch hrdinů víry. Kromě patriarchů, proroků a králů jsou tady i duchovní bytosti. Například tento známý usmívající se anděl. Angelos, nebo-li posel se milým úsměvem dívá na návštěvníka. Připomíná nám, že tíha hříchu byla překonána láskou. Že křesťanství je radost z odpuštění hříchů. A že každý křesťan má být poslem této radosti.
Stavitelé katedrál jsou většinou neznámí lidé historie. Nepoznáme jejich jména. Poznáme však jejich odkaz: pokud my budeme mlčet, kameny budou hovořit. Ať povstanou mezi námi další, ruce kterých budou hovořit o Bohu.
Autor: Richard Nagypal LeaderXpress
Proboha!
Zprávy - Aktuálně.cz|
Techsvět|
NESPECHEJ.cz|
Život cestovatele|