Před 132 lety získaly ženy na Novém Zélandu volební právo. Češky si počkaly až do roku 1919

2 min

Sdílet

První zemí, která přiznala ženám volební právo, byl Nový Zéland. A zatímco tamní dámy slavily, u nás bylo takové hnutí ještě v plenkách.

Kate Sheppardová a Národní rada žen, Christchurch, 1896.

Zdroj: FOTO:Public domain, via Wikimedia Commons

Je tomu přesně 132 let, co se Nový Zéland stal společenským průkopníkem. Jako první země světa totiž 19. září 1893 přiznal ženám právo volit zástupce do parlamentu. Zcela revoluční krok otevřel i ženám v dalších zemích cestu k politické emancipaci. Měla ho na svědomí hlavně masivní petiční kampaň, za kterou stály sufražetky v čele s Kate Sheppardovou.

Sufražetky dobývají parlament

Nešlo rozhodně o náhodu, ale systematickou snahu kampaně, jejíž tváří se stala Kate Sheppardová. Rodačka z Liverpoolu stanula v roce 1885 v čele novozélandského ženského hnutí. Právě pod jejím vedením zorganizovaly sufražetky, což byly radikální bojovnice za ženská práva, sérii petic určených parlamentu.

„Petici podepsalo 25 tisíc žen, které si možná myslely, že jsou obyčejné. Byly to švadleny, obchodnice, byly to matky, sestry, babičky. Podepsaly petici, často za velkou cenu a bez jistoty, že bude úspěšná,” uvedla dle Seznam zpráv novozélandská premiérka Jacinda Ardernová během oslav 125 výročí uzákonění.

Největší z nich byla sepsána v roce 1893, na délku měla neuvěřitelných 270 metrů a svůj podpis k ní připojilo 31 872 žen. Nešlo přitom jen o rovná politická práva něžného pohlaví. Hnutí chtělo vliv využít i k morální reformě celé společnosti, třeba skrze prohibici alkoholu.

Výzva pro Češky

Zmíněná celosvětová emancipace nepostupovala samozřejmě všude stejně. Zatímco dámy Nového Zélandu už slavily, tady se odehrávalo něco zcela jiného. Pražská emancipace byla zcela v plenkách. Většina žen druhé poloviny 19. století se držela hodnot měšťanské společnosti, kde byl nejlepším způsobem zajištění existence dobrý sňatek.

Emancipační skupiny tu byly spíše zábavou a místem navazování vztahů, ne nástrojem nátlaku či dokonce politiky. To se změnilo v 90. letech 19. století postavou učitelky Františky Plamínkové, která si nerovnost uvědomovala od mládí.

Petice a mezera

První silnější pokus o volební právo u nás proběhl v roce 1891. Ženský výrobní spolek předložil říšskému sněmu prostřednictvím českého lékaře a politika Emanuela Engela petici. Ta se tak stala první vlaštovkou jejich boje. Plamínková založila Výbor pro volební právo žen, ani snahy o změnu zákona během reformy ovoce nepřinesly.

Na věci bylo nutné jít “od lesa”. Plamínková totiž našla mezeru v zákoně. Ten jim nedovoloval volit, neříkal ale nic o právu být voleny. Do stran se tak dostaly tři kandidátky a ačkoli neuspěly, rozvířily tehdejší politické vody. Rok 1912 se stal momentem zvolení Boženy Vikové-Kunětické, které však zakázali vstup do sněmovny.

Božena Viková-Kunětická (1862–1934), FOTO: Jan Nepomuk Langhans, Public domain, via Wikimedia Commons

Nešlo to jinak

Situaci překvapivě pomohla první světová válka. Snahu spolků sice přerušila, zemi ale muselo kvůli frontě opustit mnoho pracujících mužů. Nezbylo tak nic jiného než na jejich pozice dosadit právě ženy. Rovné volební právo tak u nás vzniklo 31. ledna 1919, o rok později se ocitlo i v ústavě. Předběhli jsme tak země jako Itálie, Francie či Švýcarsko.