Dneska se modrá barva zdá být obyčejná, protože je všude kolem nás – od džínů po loga firem. Ale v minulosti byla jedna její podoba téměř posvátná. Ultramarín, vyráběný z lapisu lazuli, se vozil z afghánských hor a jeho cena překonávala i zlato. Malíři ho používali jen tam, kde chtěli zdůraznit to nejdůležitější – a právě proto se stal symbolem duchovna i bohatství.
Kámen z konce světa Lapis lazuli se těžil už tisíce let v oblasti Badachšánu na severovýchodě dnešního Afghánistánu. Pro Evropany byl tenhle zdroj doslova za „mořem“, proto se pigmentu začalo říkat ultramarín – barva zpoza oceánu. Do starověkého Egypta i Mezopotámie se dostával přes dlouhé karavanní cesty a stal se předmětem obchodu i prestiže.
Marco Polo ve 13. století popisuje hory, kde se těžil kámen tak sytě modrý, že se mu nic nevyrovnalo. Už tehdy se vědělo, že jde o výjimečný materiál, který se nedal jen tak nahradit.
Alchymie výroby Přetvořit lapis lazuli v pigment nebylo vůbec jednoduché. Nestačilo kámen rozdrtit – většinu tvořily totiž nečistoty, které barvu tlumily. Malířské dílny musely lapis nejprve smíchat s voskem, pryskyřicí a olejem, pak hmotu zabalit do látky a hníst ji ve speciálním louhu. Znovu a znovu, dokud se neuvolnila čistá modrá složka – lazurit.
Každý gram čistého ultramarínu byl vykoupen hodinami práce a velkou ztrátovostí. Právě proto se cena šplhala tak vysoko, že barva stála víc než zlato. Kdo si ji mohl dovolit, vysílal jasný signál: „Mám moc a jsem ochoten ji ukázat.“
Barva nebe a duchovna Ve středověké a renesanční malbě měla modrá zvláštní místo. Nebyla to jen estetika – symbolizovala nebe, čistotu a duchovní svět. Proto ji malíři vyhrazovali hlavně pro Pannu Marii nebo pro klíčové postavy na obraze.
Patroni umění často trvali na tom, aby Madonina roucha byla malována právě ultramarínem. Byla to nejen otázka víry, ale i prestiže – čím čistší a sytější modrá, tím větší důkaz bohatství zadavatele. V kostelech pak vitráže a fresky zářily barvou, která v očích věřících působila téměř nadpozemsky.
Ultramarínová barva, Zdroj: shutterstock Malíři a jejich šetrnost Renesanční mistři si ultramarín hýčkali. Používali ho jen tam, kde se vyplatil – na nejdůležitější části obrazu. Jinde si pomáhali levnějšími náhražkami, jako byl azurit, a teprve navrch nanášeli tenkou vrstvu drahocenné modři.
Vermeer třeba využíval ultramarín k vytváření jemných odlesků a nálady – jeho slavná Dívka s perlou má na turbanu vrstvy právě téhle barvy. Když dnes stojíme před jeho plátnem, cítíme, že to není jen barva, ale i kousek luxusu a příběhu.
Revoluce v 19. století Tisíciletí byl ultramarín vzácností, dokud se v 19. století nepodařilo vynalézt jeho syntetickou variantu. Francouzský chemik Jean-Baptiste Guimet přišel s postupem, který otevřel úplně novou éru: najednou byla barva dostupná pro každého.
Od té doby už ultramarín nebyl výsadou králů a církve. Objevoval se v malbách impresionistů, v tiskařských barvách i v kosmetice. To, co bylo po staletí vyhrazeno jen pro elitu, se stalo součástí každodenního života.
Modrá, která měla váhu Ultramarín nám dnes připomíná, že barvy nejsou jen vizuální vjem. Mají hodnotu, příběh a význam. To, co my bereme jako samozřejmost, bylo kdysi symbolem božskosti i finanční síly.
Když dnes v galerii vidíme sytou modř na starém obraze, stojíme vlastně před stopou dávné cesty z afghánských hor, před hodinami práce v dílně a před rozhodnutím mecenáše, který si mohl dovolit to nejvzácnější. Ultramarín tak i po staletích vypráví svůj příběh – příběh touhy po kráse, která stála víc než zlato.
Zdroj: britannica , epochaplus.cz